Ukázka z knihy
Bílý románZatímco černý román se obykle odehrává v nejtemnějších hlubinách, například v tajné podzemní chodbě mezi márnicí a polorozbořeným klášterem, ukrytým například ve švarcvaldském hvozdu, dějištěm jeho bílého kolegy bývají výšiny zalité slunečním jasem, například vodárenská věž v Bělé pod Bezdězem. Za pěkného počasí bývá vidět až z Ještědu, za špatného, kdy se obloha těsně přitiskne k reliéfu krajiny, tyčí se až do oblak a stává se tak spojnicí mezi nebem a zemí, mezi sakrálním a profánním. V bílém románu je i to nejšpatnější vždy k něčemu dobré.
Naši slavnou věž na jaře natřeli vyhašeným vápnem a navíc se z ní sype něco bílého. Není to však peří ani sníh, nýbrž mouka, hrubá i hladká mouka se žmolky krupice, vytvářející na louce moučné sedmikrásky a později moučný škraloup a ještě později celé závěje. A vidíme také původce té moučné vánice, mlynářského pomocníka, který nedávno vybílil místní spořitelnu a uchýlil se do těch vodárenských výšin ze strachu před trestem.
„Pojďte dolů, pane Vajt nebo Vajs nebo jak se jmenujete“ — volá na něj starosta obklopený zvědavými a zamoučenými občany městečka. „Pojďte dolů, nic se vám nestane, pan prezident právě vyhlásil amnestii!“
„Šel bych, to víte, že bych šel, a jak rád“ — odpoví mu ten mlynářský pomocník — „ale nemohu, probořily se za mnou schody.“
„Když to nejde po schodech, tak skočíte“ — poroučí starosta a hned se roztahují prostěradla a natřásají duchny a pomocník se rozeběhne a skočí, ale vítr jej strhne stranou, a jak tam potom dole bezvládně leží, roztlučený na cimpr campr hmoždířem svého nešťastného pádu, křičí všichni „to je hrůza,“ ale někdo řekne: „Když už se to stalo, tak se zase tolik nestalo, aspoň se naše Bělá zbaví toho darebáka.“ A má pravdu, vždyť ten zatracený mlynářský poberta kradl, co mu přišlo pod ruku, nejen peníze a pytle s moukou, ale také tvaroh, mléko, šlehačku, papír, porcelán, ložní a osobní prádlo, nenechal na pokoji ani labutě, husy a lední medvědy. Nešťastný konec se tak obrátil ve šťastný, jinak to ani být nemůže, protože zatímco v černém románu i dobro plodí jen zlo, v bílém je tomu naopak, tam každé zlo plodí dobro, a to v nepřímé úměře: čím hůř, tím vždycky lépe.
