Písničky (eseje se zpěvy) /

Ukázka z knihy

Písničky a kulisy (předmluva)

Každý fakt, včetně arte-faktů, má své kulisy, své prostředí, okolnosti, milieu. Rozdíl je v tom, do jaké míry mohou tyto kulisy přispět k jeho výkladu. Velmi často k nim interpreti díla jen odvádějí naši pozornost: zpravidla se totiž o okolnostech mluví lehčeji než o díle samém. K životopisným reáliím a politickým souvislostem se zejména v novější době proniká jednodušeji než k nervu uměleckého díla. A pokud jde o písničky, přispívá k téhle obtížnosti ještě jejich nepatrnost. "Malá forma" písně se příliš snadno přilepí k formě větší, k nějaké slavnosti, přehlídce, tancovačce, inscenaci, pouti, bohoslužbě, pohřbu - anebo prostě ke hluku svého času, zvukové kulise, od níž ji pak nebýváme schopni rozlišit. Je to výhodné pro písničky špatné, hloupé, múzami nepolíbené: i ty se díky "velkému kontextu" dostanou k našim uším a paměti - až jednou, sešlý věkem, zapomenu své nejmilejší písně, ještě mi bude v hlavě bzučet pitomý verš Hastrmane, tatrmane, melou, erbovní slogan mlýnských kamenů sedmdesátých let.
Jednou z nejspolehlivějších metod, jimiž lze měřit kvalitu písničky, je právě odstranění kulis. Bývá to operace obtížná, kulisy se zpravidla na písničce vrství jako plakáty na zdi; když odlepíte politické pozadí, objeví se docela příjemné prostředí kavárny, milá bytost, které ta píseň učarovala, vaše vlastní mládí a pak ještě sugestivní baryton zpěváka - to všechno musí dolů, abyste spatřili písničku nahou, sám nápad čistě provedený. Vážím si interpretů, kteří mi tuhle nepříjemnou práci usnadňují; tím, že písničku nehalí do neprůhledných efektů, ale naopak otvírají, ukazují, jak je udělaná, z čeho je složena, čím si zaslouží, abychom jí popřáli sluchu. Není nutno ji takhle vykládat slovy: věřte nebo ne, dá se tak i zpívat. Řekl bych dokonce, že touha představit písničku "bez kulis", důvěra v účinek neumocňovaný žádnými zvenku přidanými kejkly a hejbly, vedla k prosazení autorského zpěvu. Totiž zpěvu, který raději nedostojí obecně platným nárokům na krásný hlas a dokonalou techniku, než by riskoval, že zpěvák písničku jen vkusně zabalenou odešle předpokládanému adresátovi. Výraz dávných písničkářů už z propasti času nedobudeme (a s ním nám navždy zůstane skryt i leckterý půvab jejich písní); nikdy nepřestanu litovat, že už se nedozvím, jak zpíval své texty Eduard Bass, zato známe dvojjediný hlas Voskovce a Wericha a díky němu i talent češtiny k jazzu. Ale s definitivní platností prosadil u nás autorský zpěv až Jiří Suchý. Nejenom pro sebe; pro všechny, kteří byli ochotni podstoupit rizika s autorským projevem spojená. Především riziko, že jejich písně budou v takové interpretaci shledány lehkými.
Když začal své písničky u klavíru zpívat Jiří Bulis, byla autorská interpretace v téhle oblasti už dávno samozřejmá. A přece zní z jeho zpěvu něco nezvyklého, jaksi radikálního. Nejspíš bych nikdy neobjevil, co to vlastně je, kdybych - shodou rodinných okolností - nebýval občas svědkem onoho zvláštního "stínového" stylu, jímž skladatel "zpívá" útržky vznikající partitury. Zvenku to chvíli připomíná babiččino chrápání, chvíli šamanský rituál, podle toho, zda pan skladatel právě "dělá" violoncella, nebo tympány. Všechno se to však děje nějak nenápadně, "za plentou", i ve fortissimech tlumeně, jako by autor nechtěl zpěvem přehlušit hudbu: předkládá posluchači skladbu "jako takovou", "samu o sobě". Je to dojemné a zpravidla marné. Až do setkání s Jiřím Bulisem bych nevěřil, že by ten způsob zpěvu mohl mít svého mistra. Bulis nezpíval své písničky tak, že by si je osvojil, ovládl je a dovedl je "prodat", prodávaje zároveň sebe. Vždycky se držel trošku mimo ně, jako dveřník, který jim jen umožňuje vstup. Nezpíval melodii, ale upozorňoval, kudy se melodie ubírá. Nepodléhal náladě, jen dával najevo, že písnička je (například) tesklivá. Nemusel si tedy dělat starosti se svou ne právě korektní výslovností, bez skrupulí naznačoval, že tóny by teď měly klesat hlouběji, než dovoluje rozsah jeho hlasu, v dramatických momentech nikdy nepůsobil jako ztělesněná vášeň, vždycky spíš sděloval, kde skladba vrcholí. Znělo to, jako by na svého interpreta teprve čekal a předváděl mu, co by to chtělo.
Jistěže se nabízí prosté vysvětlení: Bulisovy písničky vznikaly většinou pro divadlo, autor je tedy při zpěvu více či méně vědomě "režíroval", získával herce pro svou představu, nikoli posluchače pro svůj přednes.
Ale od jeho smrti mě napadá, že je tak zpíval proto, aby na něm (a na nikom) nebyly závislé. Aby zůstaly "ve vzduchu" a nemusely čekat, až jim někdo propůjčí svůj hlas, projde se v nich po jevišti a odejde s nimi. Aby obstály bez kulis.
Jen málo písniček to může dovolit. Kvůli nim vznikla tahle knížka - pokus nahlédnout za kulisy. Ostatně by jí slušel druhý díl: antologie písní, které jsme tam našli.

P. R.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz