Návštěva v Dumdivu /
Ukázka z knihy
Smáli jsme se, smáli... a pro stromy jsme neviděli les... Na srandičky, to nás užije... i bez toho podněcování a povzbuzování nás užije... a tak to jde pořád dokola, odněkud nikam a odnikud někam…
Jsme už zkrátka takoví, že nás každý opije rohlíkem a i kdyby nás neopil, stejně bychom se smáli, máme totiž pro případ nouze další eso v rukávě, a sice tu takovost, že nás užije. A to další eso má v rukávě ještě další eso, protože dobře víme, co to znamená vstoupit na šikmou plochu, a aby se nám něco podobného nepřihodilo, dáváme si dobrý pozor a strachujeme se hořekovat i bědovat.
Nechme však karty kartami a vraťme se k tomu rohlíku, k tomu podněcování a povzbuzování. Dělá se to tak: na pódium vystrkají jednoho — nebo dva v jednom — tedy jednoduchého nebo dvojitého jednoho, který se pohybuje jak na chůdách, ne tak vysoko, spíš tak nízko při zemi a ten na nás zamrká, zakoulí očima, plácne nějaký nesmysl, roztáhne hubu od ucha k uchu, koutky pěkně nahoru, a my to děláme po něm. Komik jeden — nebo dva v jednom — zatracený, kůže podšitá i nepodšitá, lokty ošoupané, triky obehrané, plešaté historky a vousaté anekdoty, ale stejně se neubráníš… Doma ti stůně dítě, shořel slamník s úsporami, pohádal ses se ženou, válka je za humny, ale ty sedíš, díváš se, posloucháš a pak najednou také mrkáš, koulíš a roztahuješ, z hrdla se ti derou jakési odmocniny souhlásek i samohlásek, sykavky a spřežky, mydlinky a bublinky, bránice ti vibruje, padáš, pukáš a chytáš se za podbřišek… Stromů je všude plno, ale skutek utek, a tak nás pro jistotu drží takhle na oprati.
Daří se jim dobře, těm vykutálencům vykutáleným, čím víc se takový komik šklebí, tím víc jej platí, kdo z nich neumí dobře plavat, topí se v penězích. Mají krásná auta, honosná letoviska i zimoviska, vily přecpané starožitnostmi a spávají výhradně s herečkami. Spávají s nimi, ale moc nespávají, celé noci vymýšlejí ty své historky a anekdoty, také je občas trápí špatné svědomí, vlastně spíš špatné trávení a trapné svědomí, také chůdy žádné nemají, to jen nohy jim příliš neslouží, a proto se pohybují tak toporně, proto je musí vystrkávat.
Na druhé straně, kdo by netoužil po penězích a po herečkách, kdykoliv za nimi můžete do šatny, bez kytice a bez zaklepání, garderobiérka chvíli zápasí se zipem a z kostýmu Marie Stuartovny se před vašimi zraky vyloupne nahé, skvostné tělíčko, pojištěné proti ohni a vloupání, růžové a posypané pudrem... nebo vejdete a už vám to tělíčko letí vstříc jak roztoužená raketa, v oblacích průsvitného šifónu, paže u těla, rtíky sešpulené do srdíčka, ňadra pohotově vysunutá jak přistávací podvozek. Některé romanticky založené umělkyně dávají přednost bezmotorovému klouzavému letu s rozepjatými pažemi, a číhají proto na své miláčky pod lustrem nebo na skříni, ty impulsívní zas někdy přeženou startovací rychlost a vlečeny nezvladatelnými emocemi minou svůj cíl, prorazí okno a letí a letí, křižují rovnoběžky i poledníky, až se někde na opačném konci světa snesou do náruče nějakého úplně jiného komika.
Být aspoň při tom, otočit kouzelným prstenem a skrčit se někde do kouta... Život mají ti humormajstři vskutku záviděníhodný, samý cukr a vzácné koření, ale není jim co závidět, vždyť oni si jej za to své starání zaslouží, zasloužili by si ještě víc, co se do nich vejde...
Starají se a starají, podněcují nás ke smíchu ve dne i v noci, a kdo má dobrou náladu, ten může i skály lámat. Díval jsem se na cosi v televizi a tak jsem se nasmál, že jsem se ještě nikdy tak nenasmál, tak jsem padal a pukal, tak se mi draly z úst drnčivé chichoty, tak mi vibrovala bránice, až se třásl celý dům. Co pak dělat s takovou radostnou radostí, s takovým veselým veselím? Co jiného, než to nechat doznít a pak se aspoň trochu uklidnit.
Vstal jsem tedy, vypnul televizi, a abych se aspoň trochu uklidnil, oblékl jsem si kabát a vydal se na procházku do Stromovky. Byl úplněk, nebe bez mráčku, světlo jak ve dne, na ulici ani živáčka, ale okna se stále ještě otřásala smíchem. Asi dosud nevstali, nevypnuli televizi a nenechávali to doznívat.
Chvíli jsem šel a chvíli otálel, rozepínal si vrchní knoflík a sahal si na prsa, jak jsem daleko s uklidňováním. Bránice se mi chvěla, ale to bouřlivé škubání už bylo pryč... Však ono se zase brzo vrátí! Šel jsem tedy a hned u planetária vidím na lavičce dvojici, jednoho známého komika a jednu známou herečku, dohromady je jim 147 let, líbají se a líbají, ústa do sebe zaklesnutá, ona si stoupá na špičky, tou momentkou cupitání, které se vzpíná k obloze, on má její vlasy za límcem jak závěj spadaného listí a o kus dál, mezi potemnělými kmeny stromů, další komik a další herečka, součtem ještě o pár let starší, ale ti už byli nejspíš dosyta vylíbaní a uobjímaní, protože jak mě zahlédli, rychle se od sebe odtrhli...
Proč by se neodtrhávali, také jsem se od nich odtrhl a spěchal dál, kolem vyhořelé Šlechtovy restaurace. Kdo ví, co mě tam čeká, možná, že na druhém konci aleje narazím ještě na jednu dvojici nebo na kouzelníka, který vytahuje z klobouku baletky, že mě předjede cvičený lední medvěd na koloběžce a na hladině rybníka se bude houpat obrovský nafukovací slon a pak se z toho slona stane vzducholoď a z toho rybníka Labutí jezero.
Vida, tak se o nás starají, tak jsou srostlí se svým podněcovacím posláním, že kvůli tomu chodívají i v noci do parku — pomyslel jsem si vděčně a bránice se mi dala znovu do pohybu. A potom jsem potkal spolužáka ze školy, ale to bylo až následující den, to bylo něco úplně jiného, ten si na herečku ani nesáhl, místo ježdění v krásném autě mu našli cukrovku a také se před měsícem rozvedl a dostal z bytu soudní výpověď.
„Tyhle skutečné historky jsou obvykle mnohem zábavnější než ty smyšlené“ — poznamenal jsem, když mi o tom vyprávěl. A oba jsme se tomu zasmáli... Inu, na srandičky, to nás užije…
Šli jsme přes Letnou, obdivovali obstarožního tlouštíka, který se vozil s dětmi na kolotoči, a smáli se a smáli. „Jedno manželství, žádné manželství, jedno pivo, žádné pivo“ — prohlásil můj
rozvedený spolužák — „to mi nemůže uškodit.“
Všude bylo lidí ještě víc než hluku a kouře, volné místo jsme našli asi v desáté hospodě, U Sojků. Jedna židle chyběla, na třetí seděl prošedivělý, nakrátko ostříhaný muž kolem čtyřicítky s do sebe ponořenýma očima a ušlechtilým obličejem dirigenta symfonického orchestru. Kromě ušlechtilosti z něj vyzařovala jakási nadměrná ohleduplnost, ale především dokonalá úhlednost a symetrie, narušená pouze mírně opuchlou levou tváří — asi jej bolely zuby.
Když před něj servírka postavila pivo a udělala mu na tácku křížek, také se ozvěnou pokřižoval. „Dvě?“ — zeptala se nás prsty a pokrčila přitom horní ret s náznakem tmavého knírku. Pak navršila na tác prázdné sklenice, odnesla je do výčepu a srostlá s veřejemi lítacích dveří jak karyatida, s pohledem upřeným někam mimo prostor a čas si střídavě upravovala zástěru nebo okusovala nehty. Postavou připomínala školačku, ale měla pevné, válcovité nohy, jejichž nasazení na trup nebylo téměř vůbec zprostředkováno hýžděmi a po kterých klouzala lokálem jak na bruslích.
Můj spolužák zapomněl na cukrovku i na rozvod, pověsil se na ni očima a začal rozumovat o tom, že krása je v podstatě středního rodu, že je to mezistupeň mezi ta a to, že v sobě musí zahrnovat nedokonalost, že musí být nedovyvinutá. „Původem jsou to všechno neutra“ — argumentoval —„krása i láska: krásno i milování, dobro, všechny základní rozměry lidské existence leží v průsečíku mužského i ženského principu, také andělé i cherubíni...“
„Je to cherubín, ale odbarvený“ — vracel jsem jej k realitě a upozornil na některé další drobné anatomické odchylky: předkus, příliš dlouhou šiji a vystouplé lícní kosti.
„Právě díky odbarvení, díky peroxidu může anděl získat pozemskost“ — namítal, ale to už jsme se vrátili k jeho rozvodu a soudní výpovědi, k našim legráckám a srandičkám, k úctě a obdivu, který cítíme ke všem slavným i méně slavným komikům.
„Když dovolíte, pánové“ — přerušil naši debatu o včerejším televizním programu ten muž s obličejem dirigenta symfonického orchestru — „mám na to poněkud jiný názor. Smích k životu skutečně patří, ale je otázkou, zda do jeho centra či na periférii, jde také o proporcionalitu...“
To je správný vědecký přístup, správné vědecké vyjadřování — napadlo mě — v jedné větě tři cizí slova, ale všem jsme rozuměli. Bude to spíš vědec než dirigent, možná obojí.
Vědec a dirigent si upravil kravatu, která se odchýlila několik setin milimetru od středové osy a přihladil si neposlušný kus látky nad kolenem. „Ironií a komikou nad sebe vrstvíme protikladné roviny porozumění, ty vibrace, které pociťujeme uvnitř, se přenášejí i navenek, naše zkušenostní pole se rozkomíhá, někdy jde až o otřesy fyzikálního charakteru, které by se daly měřit na Richterově stupnici.
Vede to k nejistotě, pochybnostem, nevíte, kdy to ten druhý myslí vážně a kdy se vám vysmívá, v principu jde o jakési znevažování naší existence. Zasmát se — proč ne — ale není nad přímočarost a jednoznačnost, která vás vede za ruku od příčiny k následku.“
Můj spolužák jej příliš neposlouchal a příčinou své osamělosti byl přímočaře veden k tomu, že dosud dlel u problémů krásna a odbarvenosti, v hájemství cherubínů.
„Nezbytně potřebujeme druhý pól, katodu života, prosté a srozumitelné příběhy, v nichž láska je láskou a zrada zradou, které překonávají neduhy vyplývající ze senilní nedozrálosti urbanizačního procesu, komplikovanost a rafinovanost tyčící se nad vnitřní prázdnotou. Bráníme se slzám a dojetí, jako by to bylo něco už dávno překonaného, cosi dětinsky naivního, vhodného leda pro hlupáky a venkovské paznehty, snažíme se to diskvalifikovat pojmy jako sentimentalita, sladkobolnost, říkáme tomu limonáda, červená knihovna, romány pro služky. Ano, to nám chybí, slzy, slzy štěstí i zármutku, citovost, do které ulehneme jak do lůžka, které nám ustlala chůva nebo matka.“
Servírka se mezitím konečně odlepila od dveří a bruslila s nákladem piva mezi stoly.
„Naděnko, dejte nám ještě jedno“ — zavolal na ni náš společník. „Bydlí u nás v domě“ —vysvětloval — „přátelé, to je historie, to by měl někdo napsat, aspoň do novin. Jako dítě těžce onemocněla, nějakou vzácnou nemocí, bylo to něco hormonálního, štítná žláza, nadledvinky, zachránit život jí mohli jen operací, ke které byl potřeba složitý přístroj, který stál v té době několik miliónů dolarů a byl k dispozici jen v Americe. Nadin otec napsal v nejvyšším zoufalství ředitelovi firmy, která přístroj vyráběla, a představte si, že za pár týdnů přišel do Prahy — jako dar... Syn ředitele té firmy totiž náhodou trpěl stejnou nemocí... A teď je Naďa úplně v pořádku, je z ní zdravé, normální a půvabné děvče.“
„Je hezká... a milá...“ zasnil se spolužák.
„Když se smějeme, vždycky se už vysmíváme“ — pokračoval vědec a dirigent. „Smějeme se tomu, koho podceňujeme, komu chceme ublížit, kdo se v našich očích ztrapnil a znemožnil, kdo ztratil naši úctu. Znáte ten hloupý vtip — tatínku, proč dědeček kličkuje? Neptej se a miř!... Ta krutost, přezíravost ve vztahu k bližnímu, ty hypertrofie subjektivity, v tom je podstata humoru... A proti tomu si postavte dobrotu, něhu a laskavost vánočních povídek, v nichž se skromná Popelka dočká svého prince, nemocní se uzdravují, chlapci z chudé rodiny se vydávají na úspěšnou pouť životem, převádějí slepce přes ulici a zachraňují život boháčům, kteří jim pak platí studia.“
„Nic se nemá přehánět“ — namítl jsem. „Humor může být krutý i laskavý... a na druhé straně některé ty dojáky, lepí se to jako turecký med... v životě je důležitý vkus, diplomacie citu a rozumu, správná míra, když dáte do filmu malé dítě, pes už tam nemá co pohledávat, to je, jako když si cukrujete bonbóny...“
„Copak se dá omezovat něco, čeho je nedostatek?“ řekl. „To je stejné, jako kdybyste nařizoval hladovějícím — nejezte maso, vejce a tuky, je to nezdravé. Komiků mám nadbytek, tucet na kopu, společnost by pro své duševní zdraví a rovnováhu měla posílat do apatyky pro jinou profesi, pro odborníky, kteří by dokázali vyvolávat u publika slzy a dojetí... nevím, jak by se jim mohlo říkat —snad sentimentalisté, dojímači... Sám jsem se do toho trochu pustil, ale jsem teprve v začátcích, jsou to první vlaštovky, teprve se to rozbíhá, první krůčky, to víte, i s dětskými nemocemi, ale hážou vám i klacky pod nohy...“
„Jak to děláte?“ zeptal jsem se. „Vystupujete na nějakých estrádách, kabaretech nebo vedete nějaké kursy?“
„Ne, nechci někde hloupě žvanit nebo se pitvořit, to bych mohl rovnou rozprašovat slzný plyn. Pokouším se zaranžovat skutečné události, něco podobného, jako kdysi bývaly happeningy. Napřed jsem přemýšlel o příběhu se sirotkem, ale vyrobit si sirotka, to je poněkud... poněkud... dost náročné, na to musíte mít žaludek. Narazil jste na to před chvílí, dítě a pes, to je jedna z nejvděčnějších kombinací... Račte si to představit, jako kdybyste byli u toho: rozvodněná řeka, jen trochu rozvodněná, žádné víry, kmeny stromů nebo ledové kry a dítě, které se houpe na připoutané loďce, sklouzne do vody a je zachráněno malým, chundelatým psíkem.“
„Dítě, malé střapaté dítě a malý, chundelatý pes“ — kroutil jsem nevěřícně hlavou.
„Malý pes, to by byla chyba“ — skočil mi do řeči — „naštěstí jsem to brzo pochopil a obstaral jsem si bernardýna. Cvičil jsem ho hezkých pár měsíců, měl jsem atrapu zabalenou do použitých plínek, které mi nosila sousedka z jeslí. Když jsem si byl už jistý, že to klapne, vypravil jsem se na koupaliště, ve všední den dopoledne, kdy je tam spousta matek s kočárky. Pro jistotu k mělkému bazénu, abych případně mohl i sám... neumím totiž plavat... Vyhlédl jsem si kočárek, který stál stranou, ve stínu, nikdo tam nebyl, odepjal jsem psovi obojek, už jsem to v duchu viděl, dítě, šup do bazénu, ale jak jsem se k němu přiblížil, dostal jsem strašných pár facek...“
„Tak to nejsou zuby“ — ukázal spolužák na jeho tvář.
„Od toho to nemám“ — řekl — „všechno se to pak zamotalo, je to mnohem složitější. Potkal jsem tu ženskou asi za týden a tak mi byla hanba, tak jem se styděl, že jsem se s ní dal do řeči... pak jsem ji pozval do kavárny... a teď spolu žijeme, nastěhovala se ke mně; budeme se brát.“
„I s tím malým?“ zeptal jsem se. „I s tím malým se nastěhovala? To jste na to vyzrál, teď už vám z jeslí nikdo plínky nosit nemusí...“
„Kdepak, vůbec ne... ona žádné děti nemá, ona ten kočárek nehlídala, ona prostě fackuje. Je to její záliba, jako jiné ženy háčkují nebo zavařují, ona prostě fackuje...“
Rozplakali jsme se dojetím. Všichni tři jsme se rozplakali nad tím kusem opravdového života, očistné slzy nám stékaly po bradě na prsa a kapaly až na ubrus, který se za chvíli dal ždímat. Cítili jsme, že právě něco takového potřebujeme, ne legrácky a srandičky, ale soucit, účastnost, kus opravdového života...
Plakali jsme a plakali, když jsem ve svém rozmazaném zorném poli spatřil hranatou, urostlou ženskou v manšestrákách, vytahaném svetru a pánských polobotkách... a už jsem ji dostal, takovou, až se mi v hlavě zajiskřilo. Byl jsem první na řadě, druhý byl můj spolužák a poslední vědec a dirigent, který sebou trhnul, až se mu šejdrem posunula kravata.
„Tohle teda nesnáším“ — prohlásila překvapivě jemným hlasem — „nejvíc ze všeho nesnáším, když někdo mého muže lituje.“
Zaplatili jsme a šli se spolužákem domů, s předsevzetím, že skoncujeme s těmi srandičkami a legráckami, že budeme i pro sebe hledat kus opravdového života. Když jsme se od dveří ohlédli, znovu našeho vědce a dirigenta fackovala.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz