Americký kolotoč /

Ukázka z knihy

Splněné přání a penězokazec

Po pádu značně již zrezivělé železné opony přál jsem si projít se nezaujatě New Yorkem, městem mraveništěm. Poštěstilo se mi.
Potom nezbylo než přát svým očím správný směr vzhůru do uzavřených oken mrakodrapů, rtům dost výstižných slov, aby se mi stačila vtěsnat do paměti a aby mé kotníky vydržely pěti hod i nové túry po chodnících od překvapení k překvapení, od exponátu k exponátu, od obdivu k nadšení.
Přát tomu městu i sobě dobrý den a dobré pořízení, kráčeje po obrubníku přímočarosti a do nedohledna lýtek spěchajících podél nízkého okna malé kavárničky - snídaně za pár dolarů. Přát mu ranní postřik rosou dechu velkých měst, nezbytnou toiletu pokropení, které rozvozí kartáče pneumatik a usuší nepřetržitý vánek od moře.
Když jsem se poprvé dotkl Spojených států levou nohou z můstku avionu, neměl jsem ani tak pocit uspokojeného turisty z Východu, jako spíš mravencovu úzkost před duněním lidských velebot a před závanem větru civilizace svištící kolem mé hlavy. Přítel Blecha si mě za límec vyzvedl z chumlu letištního Babylónu, posadil mě do nezbytného automobilu a přemístil blíže klidu Dlouhého ostrova, aby mi podal polštář pod hlavu.
Na spaní však ještě nenastal čas. Byl teprve večer. New York neusíná jako ostatní města. Kdo ví, zda chodí vůbec spát. Možná, že si na okamžik zdřímne jen tak ve stoje.
Snědli jsem v japonské hospůdce něco málo syrových ryb a chuťově nových věcí a pak jsme si pohladili obličej vlhkem teplého ručníku. Blažený pocit se mi z tváře odstěhoval někam dovnitř a dělal malý úklid v duši, jako by věděl, že se bude střádat mnoho dojmů, pro které musí být místo.
Bylo těsně před půlnocí, když jsme se ocitli na Páté avenue před kamenným vchodem do donedávna prý nejvyšší budovy v New Yorku, a tedy na celém světě. Má prý celou stovku pater. Empire State Building. Fasáda domu čněla až do nebe. Mohutná, záhadná, soupeřící s hvězdami. Výtahem vzhůru natřikrát. Třicáté poschodí, vystoupit. Přejít na opačnou stranu chodby a znovu výtahem do šedesátého. A ještě jednou přestoupit a došplhat se do devadesátého patra. Tam už jen po železných schůdcích do skleněné věže penězokazce.
Nad nočním bdícím městem ničí americké mince v miniaturní komůrce černý atlet s bělostným nevinným úsměvem člověka, který si je jistý svou pravdou. Jako kdyby se mu šlo celé procesí ve výtahu poklonit. Cílem jejich nočního puto- vání je ovšem spíš neobvyklý pohled na noční New York, penězokazcem dovršený, potvrzený, sledovaný, prokázaný.
Stál jsem ve frontě jako desátý. Mezi prsty připravený měděný peníz, odsouzený ke svědectví. Černý atlet ho ode mě nakonec vzal, vyhodil několik málo centimetrů do vzduchu, aby ho pak brilantně chytil a vložil do úst podivnému stroji. Byl lesklý, nerezový a vévodila mu nahoře masivní činka. Ta byla na přístroji asi nejhlavnější. Při svém roztočení dokázala vyvolat velký tlak, který rozplácnul měďák na placičku mírného oválu a raznice stačila ještě do měkkého kovu za dva dolary vytlačit křehký reliéf podoby před časem ještě nejvyššího domu v Americe.
Přes chatrnou cílevědomost naší noční jízdy výtahem jsem se cítil poučen. Stoje ve frontě na penězokazce, sledoval jsem zvědavě jeho pracovní rytmus. Byl obdivuhodně promyšlený, bravurní a prováděný s neuvěřitelnou přesností. Cyklus mel celkem devět úkonů:
1. Konečky ukazováčku a palce uchopil s jistou zvědavostí od zákazníka měďák, jako by ho viděl poprvé a chtěl se seznámit nejen s jeho kulatou podobou, ale i hodnotou.
2. Pak se rozhodl dát mu jiný tvar. Vyhodil ho do vzduchu, aby jej s potěšením shrábl z prostoru svou černou tlapou, tak, jako se ze stolu smete nežádoucí drobeček nebo mravenec.
3. Vsunul do česna lesklého nerezového stroje peníz, zdůrazňuje tento úkon nápadně zdviženým malíčkem. Trčel z jeho ruky, jako by chtěl naznačit vykřičník. Pozor, akce přerodu začíná.
4. Dal přátelskou facku jedné z koulí setrvačníku, aby ho roztočil až nadoraz.
5. Drapl hbitě dlouhou páku, která čněla z kapotáže stroje, ledabyle jí trhnul do strany a zůstal zlomek vteřiny strnulý, aby naznačil, že vlastní metamorfóza skončila.
6. S grifem hodináře nazvedl palcem podlouhlou placičku a s překvapením objevil do oválku změněný peníz Spojených států severoamerických, o který svou vlast právě ukrátil.
7. Zatvářil se spiklenecky a očima naznačil, že byl při činu přistižen, avšak věří, že z přítomných ho nikdo neudá.
8. Přijal s přivřenýma očima dva dolary odměny a poklonil se do výšky očí zákazníka.
9. Ukázal dvě řady bílých zubů, které do dnešního dne zjevně nepotřebovaly ošetření v zubní ambulanci.

Dovedl pak kopírovat předešlé úkony se strojovou přesností znovu a znovu. Po několikahodinovém opakování ani jinak nemohl.
Sjeli jsme potom výtahem do přízemí a já si podrobně prohlédl v dlani měděný oválek. Jeho tvar mi připomněl ovál obrázku Panny Marie, který jsem dostal jako kluk od pana katechety za včasný příchod na hodinu náboženství, ač jsem byl od hodin náboženství vzhledem ke svému bezvyznání osvobozen. Na nejvyšší věž na světě jsem také nemusel a vyšplhal.
Když jsme se vraceli s přítelem Blechou na Long Island, abych konečně vzal za vděk nabízeným polštářem pod hlavu, uvědomil jsem si, že jsem viděl pracovat prvního Američana. Že to byl penězokazec, to na věci nic nezměnilo. Vykonával práci svědomitě a profesionálně a s jistým humorem a ještě byl černý. Co bych chtěl víc.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz