Cizí sonety /
Ukázka z knihy
Restaurace ikony
Celý děj jsem sledoval zpovzdálí,
abych stačil vzít roha,
kdyby mě chtěli zatáhnout do dějin.
Od té doby, co ho ukřižovali,
přestal jsem věřit v Boha,
ale ikony mám o to raději.
Můžu se tak snadno při pozorování
jejich zlatem lemovaných tváří
soustředit v poklidu na to, jak se na nich
v olysalých skvrnách projevuje stáří.
On už je starší než jeho matka,
která si stejně vždy víc slibovala od dcer
a ne od tohoto zlatavého pacholátka.
A navíc nikdy nepoznala jeho otce.
Sonet Jana Hanče
Dnes jsem si řekl, že ta zastaralá
pouliční doprava je přece jen k něčemu dobrá,
člověk se v ní může k lecčemu příjemnému dobrat.
Ráno v tramvaji hned vedle mne stála
dívka, s níž jsem si zahrál kolenový biliár.
Neodtáhla se přitom ani ona ani já.
Dotkne-li se člověk svým kolenem ženy,
pozná vzápětí, působí-li jí to potěšení
nebo ne. Polovině to nepříjemné není.
Mně osobně to připadá naprosto přirozeným.
Slušný čtenář tím může být pohoršen:
„Takové sviňáctví!... Šmírácké prase!“
Mohla by se o tom napsat nádherná báseň
zrcadlící závratnou slast z rozkoše.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz