Technologie dubnového večera. Příběh o baziliškovi, Host / Recenze /

Josef Chuchma, MF Dnes, 27. 2. 2001, s. 21

Jemný rabiát Václav Kahuda

Po pětisetstránkovém románu Houština, který Václav Kahuda dopsal v sedmadevadesátém roce, pustil se tento "temný" talent české prózy do drobnějšího textu. Technologie dubnového večera, datovaná červnem 1998, má formu hovoru, který v Praze během jednoho dne - cestou do hospody, v hospodě a při návratu z ní - spo lu vedou dva chlápci: Jan Beneš a Petr Kratochvíl. To druhé z jmen náleží autorovi - Václav Kahuda je umělecký pseudonym vyučeného štukatéra, zběha z večerní školy, muže mnoha povolání, majitele modré knížky a spisovatele Petra Kratochvíla, narozeného v roce 1965, jenž knižně debutoval v roce 1992 textem Příběh o baziliškovi. Vydání rozkošatělé Houštiny (1999) předcházely ještě další dva nevelké svazky, Veselá bída (1997) a Exhumace (1998).
Z výskytu samého Kratochvíla v Technologii dubnového večera netřeba pro tuto prózu dovozovat cokoliv významově zásadního nebo interesantně autobiografického. Nejnovější Kahudova próza je, jednoduše vzato, novou variací autorova imaginativního proudu, opětovným výronem tvůrce, který - slovy svého kolegy Jiřího Kratochvila - "umí to, co kdysi Bohumil Hrabal, totiž srážkou životní materie a talentu vyvolat smyslovou bouři". Technologie dubnového večera je dalším aktem umělce, jenž - a ještě jednou Kratochvil - "dokáže spářit do jediné divoké kopulace úzkost a krásu a metafyziku a hovna a mlaskání vagin a mlaskání exhumovaných mrtvol".
Při nezřízeném asociování, kdy provětrávají své "psychické zvěřince" a zejména brutální zkušenosti a zážitky s ženami, se Beneš s Kratochvílem vzájemně inspirují, povzbuzují, zpovídají, notují si a podpírají se ve své "veselé bídě". Stejně dobře ovšem můžeme Technologii dubnového večera brát jako výkřik jedné figury, která sama se sebou vede řeč, aby se vymluvila z úzkosti, jež na ni padá. Kahudův řečový proud pochopitelně upomíná na Hrabala, ovšem o půlstoletí mladší prozaik se nachází v jiné fázi takového projevu; Hrabalovy "hovory lidí" byly pokračováním avantgardní tvorby jinými prostředky, vždy opřeny o vysoké, kultivované základy svého tvůrce, kdežto Kahuda je plebejský úkaz, "zvrhlý" zjev, píšící postpunker bušící na jednu výrazovou strunu.
Čtenářská potěcha z Kahudových slovních orgií může být samozřejmě velmi různá, pro někoho eticky či esteticky zcela nepřijatelná, zavrženíhodná už po několika odstavcích. Ale těžko pak poznat, že Technologie dubnového večera není uměleckým přešlapováním, nýbrž - při srovnání s morbidní prvotinou Příběh o baziliškovi, jež je k novince do nynějšího paperbacku "přibalena" - Kahudovým posunem od svévole směrem ke smyslu, k existenciální výpovědi. Ta prosakuje skrze všechny smyslově a slovně "husté" vrstvy textu - dráždivé a nevídané pnutí mezi rabiátstvím lexika a subtilním, vesměs melancholickým rozpoložením figur, jimž čas protéká mezi prsty, činí z Václava Kahudy jednu z nepřehlédnutelných osobností současné české prózy.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage