Deník kastelána / Recenze /
Luboš Mareček, MF Dnes, 1. 7. 2000, s. 3
Bittner svůj debut pasuje na pouhou mrtvičkárnu
Spisovatelé se za své prvotiny obvykle stydí až s odstupem let. Jiní nad vlastními juveniliemi po čase jen shovívavě mávnou rukou. Prozaik Jan Bittner je výjimkou. Pro svůj románový debut Deník kastelána, který před několika dny vyšel v brněnském nakladatelství Petrov, má jen radikální odsudky. "Je to prostě mrtvičkárna," říká o své první próze čtyřicetiletý autor, kterému nepatří ani zmíněný věk ani jméno. Obavy a rozpaky nad kvalitou tohoto čtení tak navíc skryl i za pseudonym.
Pod svérázným žánrovým vymezením spisku rozumí takový druh literatury, jejíž lyrika zahltila a převálcovala autora. "Je to s ní jak s nemocnými po mozkové mrtvici. Jsou si i se svou nemocí středobodem světa. Okolí zahrnují jenom svými problémy a emocemi, prohnanými nejdříve přes vlastní chorobu," mluví autor neústupně o své prvotině. Právě jakési uhranutí sebou samým považuje za svůj ústředním problém. "Lyrický a romanopisecký talent není totéž," trvá na svém.
Do pohrdavého ranku háže také mediální kampaně a různá vystoupení autorů, která považuje za dealerství sebe sama. Na otázku, zda podobná hyperkritika není spíše rafinovanou proklamací či hysterickou pózou, zarytě mlčí. V rozhovoru ani netouží pokračovat. Odstup naznačuje také tím, že si o novinářích myslí něco podobného, co o svém prvním románu.
Bittnerova prvotina přitom ještě před vydáním vzbudila malý rozruch. Soupeřily o ni dva brněnské nakladatelské domy: Petrov a Jota. Přetahování o začínajícího spisovatele vyhrál Petrov, jehož šéf Martin Pluháček neskrývá slova uznání. "Jde o velmi vzácný případ knihy, která uspokojí intelektuály i normálního čtenáře. Velmi zarputile se i přes přímou fabuli drží deníkové formy. Román tak ve čtenáři budí dojem, že jde skutečně o autentické čtení. To vše vytváří zajímavé napětí." Bittnerův Deník kastelána je podle redaktorky Joty Zuzany Voráčové výtečné čtení na jeden zátah. "Konečně pořádný příběh, téma, tajemství, tajuplné prostředí, něco, co nás přesahuje. Dobře namíchaný koktejl. Žádný bolehlav. A nejen pro baby," glosuje Voráčová kvality autora, kterého musela přepustit konkurenci.
Bittner zasadil svůj román - jak zčásti napovídá název - do atraktivního prostředí barokního zámku. Napínavý příběh, jehož protagonista se vyrovnává s nástrahami okolí v podobě tajemných lidí, situací a bezmála nadpřirozených jevů, se odehraje na přelomu let 1995 a 1996. "Je to čistá zábava a zároveň jenom autorský běh na sto metrů, " shrnuje Bittner. Román měl prý napsat úplně jinak. "Je tam spousta skutečně blbáckých výrazů. Třeba slůvko natuti nebo sousloví třeskutě vtipný," tvrdí zachmuřeně. Dále hovoří o hloupém lineárním příběhu. Lituje, kniha měla být napsána úplně jinak.
Námitku svižně napsaného textu háže pod stůl. Ironicky dodává, že právě "svižným" způsobem se dnes také čte. Ideál kvalitního románu mu naplňují jména jako Diderot, Rabelais, Cervantes, Musil a Kundera. Titulovat románem vlastní dílko rozprostřené na sto devadesát stran rázně odmítá.
Příkrý distanc od této knižní tragédie a papírovém kapesníčku na jedno použití, jak prózu opakovaně častuje, si prý naplno uvědomil až po vydání. "Bohužel je to lyrická sračka. Bittner už nikdy nic nenapíše," dušuje se debutant.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz