Potní mlýny / Recenze /
Radim Kopáč, MF Dnes, 5. 6. 2001
Dvojí básně mezi potem a démonyknižní glosář
Je stále méně básníků, kteří dokáží provádět čtenáře nepříliš prošlapanými a k tomu podivuhodnými stezkami. K těm, kterým se to daří, patří benešovský rodák, letos šedesátiletý Jaroslav Chobot, který ve své druhé knížce Potní mlýny, vydané brněnským Petrovem, zabydluje krajiny svých veršů smyšlenými bytostmi z potu a nechává je v osmi desítkách krátkých partů odříkávat "životní situace".
Na první pohled může básníkova snaha "záhadně tak vtělit rýhu/ gumovému koni potu" vyznít buď jako artistnost, či naopak "mašíblovská" ztřeštěnost. Existují tři důvody, proč neplatí ani jedno z toho.
Za prvé: pod divokou surrealistickou obrazností, která se místy přelévá v umírněnější tóny magického realismu, nečteme "jen" touhu experimentovat, ale především rozeznáváme odstíny svíravé osamělosti, tísně a jakéhosi neuchopitelného a všeprostupujícího chladu. Druhý důvod: slyšíme, kterak Chobotovy "mlýny" klapou ve velmi přesném a pravidelném rytmu, takže záhy nabudeme dojmu, že nasloucháme hypnotizujícímu zaříkávání šamana. A do třetice: básně nezapřou, že Chobot se věnuje kromě poezie i malbě a rozmanitým performancím, za jeho verši stojí takřka hmatatelné obrazy-vize. V úhrnu jde o svébytné a živé verše, které mezi současnými českými básníky budou těžko hledat spřízněnou duši. (...)
