Rozptýleno v prostoru a čase / Recenze /
Josef Chuchma, MF Dnes, 13. 2. 2001, s. 19
Důstojný způsob obživy
Síto autorových uměleckých nároků a okolnosti zhusta určené politickými poměry zapříčinily, že po Josefu Jedličkovi (1927-1990) zůstaly jen dvě prozaické knihy: krátký román Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a objemná románová kronika Krev není voda (vydána 1991). Básnířka Viola Fischerová ovšem vzpomíná, že když v šedesátých letech navštívila Jedličkovu rodinu v Litvínově, kde žili, v domácnosti spatřila skříň plnou nevydaných rukopisů - například hotový román o Matěji Kopeckém, povídky, scénáře, eseje. Na konci šedesátých let Jedlička emigroval a nastoupil do Rádia Svobodná Evropa. Podstatná část písemností se při přestěhovávání ztratila nebo byla autorovi v Německu ukradena.
Josef Jedlička začal psát pro obživu - komentáře, referáty a další příspěvky pro vysílání RFE. Z rozhlasového angažmá vznikly dvě publikace: v roce 1993 svazek České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi, což je soubor příspěvků, v nichž Jedlička uvažoval například nad díly Němcové, Haška či Jiráska, zda existují typicky čeští hrdinové a jací jsou. Druhá kniha vyšla nedávno pod názvem Rozptýleno v prostoru a čase; schraňuje Jedličkovy monografické texty psané pro relaci RFE Časové a nadčasové. A je to právě faktor času, jenž tyto příspěvky, staré až čtvrtstoletí, prověřil a vystavil oprávnění k jejich knižní publikaci.
Příspěvky jsou to vesměs příležitostné: ohlížejí se za dílem a životem osobnosti, s níž je spojeno výročí (110 let od narození Otokara Březiny, 100 let od narození Jakuba Demla, padesát let od smrti filozofa Maxe Schelera atd.), reagují na úmrtí (J. P. Sartre), na aktuální ocenění (Nobelova cena za literatury Eliasi Canettimu), na vydané knihy (deníky Thomase Manna či Sörena Kierkegaarda). Vnější omezení těch textů jsou zřejmá: minutáž relace (tudíž rozsah její písemné předlohy) a charakter rozhlasového vysílání, kdy musí být brán v potaz mluvený projev a možnosti jeho vnímání. Jedlička také opakovaně v relacích zmiňoval, že jde o pouhé náběhy, že se musí omezit na podotýkání, na jediný aspekt věci, na náznak toho, co všechno je s dotyčným autorem a dílem spojeno. Přitom však rozsah jeho příspěvků nebyl omezen se striktností těch rubrik v denících či časopisech, u nichž má pisatel vyhrazeno několik málo desítek rukopisných řádek. Jenže Jedličkova kulturní i životní průprava a příprava byla vždy "naddimenzovaná", vzdělanostní a myšlenkový potenciál daleko překračoval pět, osm, deset stránek rukopisu; autor "odbíhal" k souvislostem uměleckým, historickým, politickým. Jedličkovo myšlení nebylo kritické ve smyslu umělecké kritiky nebo běžného recenzenství, nýbrž byla to kritičnost esejisty, jenž poctivě domýšlí aktuálnost probíraného díla - díla, k němuž si vesměs již dávno našel kladný vztah, ba které jej něčím fascinuje.
A ještě je tu moment polemický: Jedlička analyzoval, proč ten či onen tvůrce je pro komunistický režim málo stravitelný nebo rovnou nepřijatelný (Karl Kraus, Oswald Sprengler, Anna Achmatovová aj.). Nikdy to však u něho nebyla argumentace ideologická, nýbrž obrana ohroženého lidství, svobody a kulturn osti; proto kritickým poznámkách neušly ani západní demokracie se svým drsným důrazem na produkci, spotřebu či efektní sloganovitá zjednodušení, proto například Jedlička s porozuměním vyložil životní cestu a myšlenkový odkaz J. P. Sartra, jehož "filosofická koncepce a praxe, která se z ní podává, je apel k riskantnímu individuálnímu činu, jemuž filosof příkladně sám nikdy neuhýbal".
Obdobně se to má s Jedličkovými úvahami nad rysy národní povahy, které se objevují v prvním oddíle knihy Rozptýleno v prostoru a čase a volně tak navazují na texty sebrané do svazku České typy. Spisovatel si uvědomuje, že se stále potýkáme s tímtéž: s malověrností, se sváděním vlastní nemohoucnosti na osud, se sklonem k předčasným pocitům vítězství; i my dnes zjišťujeme, že mnohá z těch slov zůstávají v platnosti. V Jedličkově postoji neběží, jak by se snad mohlo jevit, o další typicky český projev, totiž o sebemrskačství, nýbrž projevuje se tím starost o společenství, k němuž se cítí příslušet, byť s ním momentálně nesdílí totéž území.
Samostatnost v úsudku, sázka na risk a vážná péče o druhé, o bližního svého - z těchto prvků byl ukut autorův charakter. Editor svazku Karel Jadrný citlivě a oprávněně na konec knihy zařadil krásný hold, který Josef Jedlička složil polskému lékaři Januszi Korczakovi, jenž za druhé světové války s dětmi, které ošetřoval ve varšavském sirotčinci, raději vstoupil do plynové komory, než aby je opustil a vzal jim naději. Za tímto textem, nazvaným Až do posledního dechu, následuje už jen literární tzv. Proustův dotazník, jenž byl ve Svobodné Evropě předkládán účinkujícím osobnostem, a tedy i Josefu Jedličkovi. Ten na otázku Co je pro vás dokonalé pozemské štěstí? odpověděl "Žít v lásce s dítětem" a na dotaz Kdybyste nebyl tím, čím jste, jaké povolání byste si rád zvolil? odvětil: "Chtěl bych být lékařem." Následovat však mělo ještě něco: zasvěcený a důkladný doslov o Jedličkově angažmá ve Svobodné Evropě, o rozsahu a způsobu té práce. Tím spíš, že jde, jak uvádí stručná ediční poznámka, o "asi už bohužel poslední" knihu, jež mohla být sestavena z autorovy pozůstalosti.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz