Rozhovor pro Salon, 13. 12. 2001
Iréne Gosman, Blumfeld S. M.: Andělé, batmani, světci a barbíny…(Pop? Pro jedny iluze, pro druhé peníze)
* Pravděpodobně největší mystifikátor českého undergroundu - napsal o vás Martin Machovec.
On se snaživě pokusil proklestit džunglí mých pseudonymů a identit a najít mezi nimi mé pravé já. Myslím, že při tom nutně musel zabloudit. Když se v sobě nevyznám já, těžko mě prohlédne někdo druhý… I já jsem jen konglomerátem různých bytostí a zájmů. Pro zjednodušení říkám, že jsem čtyři v jednom - kvadrofrenik. Snažím se fungovat konzistentně.
* V době samizdatu jste používal několika krycích jmen. Pseudonymů ani později neubylo, spíše naopak.
Ano, svět chce být klamán. Součástí mé kontrakonzumní strategie je i to, že se odmítám ztotožňovat s nějakým přiděleným identifikačním kódem, jakým je občanské jméno. Indián přijímá nové jméno. Dává si ho poté, co ho navštíví vize. Vybrat si vlastní jméno znamená totéž jako vybrat si vlastní cestu. Jiná věc je vědomě ztížená identifikace. Oficiální identita je pro Systém Obecné Konformity něco jako otisk prstu - neustále sledují, kudy jdete a čeho se dotýkáte. Brzy nám začnou nastřelovat identifikační kódy pod kůži. Moje hra spočívá v tom, že můžeme mít více identit. Měli bychom se umět rozmnožovat i nepohlavně - dělením.
* Čím nebo kým se cítíte být nejvíc?
Teď? Zahradníkem. Pokud píšu, pak spíš z nouze. Tak jako si trosečník z nouze vyřezává ornamenty do kusů dřeva, které na břeh vyplaví moře. Není to moje bytostná potřeba. Jsem spíš vizuálně orientovaná bytost. Kdyby šlo kdysi všechno "jako na drátkách", asi bych dnes točil videoklipy. Anebo bych stříhal keře v nějakém barokním parku.
* Ale vždyť jste taky něco točil.
Moje matka byla dlouhá léta vedoucí kina a já jsem předškolní věk strávil za plátnem, kam mne odkládala. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že můj skutečný dědeček dělal celý život u filmu a že pradědeček byl filmovým průkopníkem, který celý život kočoval s kinematografem. To jsem ovšem zjistil dlouho poté, co jsem sám s filmováním skončil. Poslední, co jsem v roce 1986 udělal, byly dva "klipy" s Mejlou Hlavsou. Pak nám odcizili kameru. Do té doby jsme s přáteli natočili víc než čtyřicet různých filmů. Řekněme, že to byl filmový underground. Video nebylo ještě dostupné, všechno se dělalo na osmičku.
* Jestli jsou za tím geny, pak by váš druhý dědeček měl být zahradník.
O druhém dědečkovi bohužel nevím vůbec nic. O babičce vím dobře, že neuměla číst ani psát. Žila v malé obci na východním Slovensku. Můj dědeček mohl být místní katolický farář, tamější židovský kramář nebo projíždějící cikánský baron. Babička to odmítla upřesnit. Moje pražská babička se určitou dobu toulala. Chvíli fungovala v hamburském přístavu jako přítelkyně světoběžníků.
* Kdy a proč jste se odstěhoval z Prahy?
Dezertoval jsem zhruba před čtvrtstoletím. Praha byla melancholická, zakouřená a šedá. Venkov byl taky melancholický, ale okysličený a zelený.
* To byl jediný důvod?
Důvodů bylo 100 + 1. Byla to má forma exilu. Někam jsem odejít musel, viselo to ve vzduchu. Azyl jsem nakonec našel uprostřed přírody. Dlouhá léta inklinuji k filosofii taoismu a hlubinné ekologii - v obojím konceptu je příroda člověku nejlepším společníkem. Vegetace, to je úžasná kultura. Je to prapůvodní chrám i kulturní dům. Město jako rezervoár "techno-kultury" respektuji, ale dvacet devět dní v měsíci se bez něho dokážu obejít. Ale abych se tu nestylizoval do úplného troglodyta - myslím, že mám městskou kulturu docela dobře zmapovanou.
* Co vám na městě tolik vadí?
Nejvíc mi vadí, že moderní město už nemá hradby. Že bezohledně expanduje a pohlcuje "alternativní kulturu" přírodního prostředí. Kdyby městská kultura zůstala jako nějaký syčící papiňák pevně obepnuta pásem hradeb, mohla být zajímavou alternativou vůči paralelně se rozvíjející kultuře přírody. Je tomu ovšem naopak. Město už nepohlcuje jen své okolí: požírá i samo sebe. Nedávno jsem překládal knížku sociologa Theodora Rozsaka Kde končí pustina, která patologii městské a průmyslové kultury rozebírá ze všech možných úhlů.
* Co je to kultura přírody?
Příroda a kultura jsou v běžném rozlišovacím schématu postaveny proti sobě. Kultura přírody se tudíž jeví jako protimluv - a to je právě to neštěstí. Myslím to, jak to říkám: příroda sama o sobě se mi jeví jako velmi vyspělá kultura. Divočina už bohužel neexistuje, ale i to málo, co vyprodukuje strom nebo kapradí, jsou úžasné umělecké formy. Les mi připadá neobyčejně kreativní a zábavný. Je to otázka vnímavosti. Kdyby se kultura vnímavosti vybudovala dřív než kultura spotřeby, nemuselo všechno dopadnout tak katastrofálně.
* Je něco, co se vám na městu líbí?
Většinou jen relikty středověku - to, co vykrystalizovalo v okruhu původních hradeb. V 19. století se bariéry protrhly a město se neladně vylilo do krajiny… Je pravda, že ta největší lidská mraveniště - moderní megapole - je možné vnímat třeba jako exkurzi do mýtického Labyrintu, jako sestup do Podsvětí nebo pobyt v Babylonu. Je jistě výzvou dokázat se v tomto Matrixu neztratit, uchovat si svou identitu. Nestát se mravencem přizpůsobeným pouhým automatismům funkčnosti. Ale dokážou mne oslovit i projevy některých městských subkultur - kultura těch, co ve městě žijí spíš jako jeho zajatci. Jejich výpověď o městě bývá brutální, ale realistická. Městský suterén je živý. V něčem se podobá přírodě. Jiným fenoménem je virtuální město. Je zajímavé pozorovat, jak se internetové mraveniště zahušťuje. Někteří lidé se stávají podivnými obojživelníky. Tak, jako jsem já kdysi dezertoval na venkov, spousta lidí se teď snaží dezertovat do Sítě. Tělo si však s sebou vzít nemůžou. Brzy jim začne být na obtíž. I to poslední, co z přírody zbude, naše organické tělo, brzy zanikne. To bude triumf anorganického světa. Jinak to ani ve zdevastovaném přírodním světě být nemůže. Z uhlíkové báze přejde "sapiens" na bázi křemíkovou. A to se vždycky říkalo, že únik od reality není řešení. Tahle kultura se snaží jednu realitu zničit a vytvořit si realitu umělou.
* Jste technopesimista?
Něco takového jako optimismus, nemá - v souvislosti s technikou - v mých "reflexích" budoucnosti místo. Filosof a architekt Paul Virilio říká, že KAŽDÁ nová technologie s sebou přináší i nový druh katastrofy. Hovoří o jisté neodvratitelnosti, osudovosti. Vynález lokomotivy byl zároveň vynálezem železničního neštěstí, vynález auta a dálnice byl zároveň vynálezem hromadné havárie. Dnes ještě přesně nevíme, jaké katastrofy přinese selhání internetu. Víme o určité formě počítačového AIDS - o rafinovaném šíření a útocích virů. Víme o provázanosti světové ekonomiky a globální počítačové sítě a víme, že se obojí může zhroutit. Ale těžko si dosud dovedeme představit finální tragičnost a absurditu absolutní závislosti člověka na technologii, jeho podrobení a zkonzumování "inteligentní mašinerií" jakožto novou - pokročilejší! - civilizací. Tak či onak, všechno je zároveň lék i jed, jak říkal Paracelseus. Záleží na dávkování I když "první válka 21. století" - válka proti světovému terorismu - dopadne z hlediska vývoje Západu "dobře", těžko si DNES představit, co všechno se za slovem "dobře" může skrývat. Dalším civilizačním střetem, který nevyhnutelně a osudově poznamená naší kulturu, bude střet člověka, tedy biologické entity, a stroje - technologické entity. Brutalita tohoto střetu bude velmi dobře maskována novými potřebami "nového člověka" - ve skutečnosti půjde o nové potřeby "nového stroje". V tomto střetu "kultur" musí "starý člověk", tak jak ho známe, podlehnout. Bude technikou kulturně i fyziologicky znásilněn, přemodelován, možná zkonzumován. Je třeba si uvědomit, že nezvládnutá technika se mnohdy chová hůře než nějací teroristé. Dokáže být stejně studená, bezcitná, záludná a neovladatelná.
* Hrdinové povídek v knize Peep show jsou Batman, Kačer McDonald, panenka Barbie, válečníci z Hvězdných válek a Star Treku a spousty dalších "celebrit". Nerozumím tomu, jak jde dohromady život na venkově s tak vyhraněně stylizovanou popovou parodií.
Cožpak právě poustevníky tak rádi nenavštěvovali mytologičtí andělé a démoni? Obraz pokoušení svatého Antonína, známý v tolika verzích, má sílu archetypu právě proto, že reflektuje paradoxní situaci: nevyhnutelné přiblížení a nutný konflikt dvou extrémně vyhraněných světů. Pak to teprve začne jiskřit. Konzumní a technické pokoušení už nezná hranic. Zmáčknutím tlačítka TV nebo rádia jste dnes z nejhlubší divočiny uprostřed konzumní mytologie během tisíciny vteřiny. Otevřením počítače se octnu v síti obepínající svět. Nejde o to, jestli ty neslučitelné světy jdou dohromady, ony už dohromady jsou. Já mám jen tu výhodu, že si vůči mediálnímu světu udržuji určitý odstup. Zůstává mi dost svobody, abych se jeho mytologií zabýval i nezabýval. Jsem sice ten, kdo tu absurditu reflektuje, ale není to moje životní prostředí - nežiju v tom.
* Proč vás zajímají právě mýty pop kultury?
Momentálně mě zajímá, co utváří mytologii - nadřazený svět - téhle doby. Nepochybně jsou to právě idoly a ikony spotřební kultury. Pop stars. Filmoví a komiksoví hrdinové. Nejrůznější supermani a supermanky. To všechno jsou nová božstva našeho konzumního Olympu. Dokonce i hrdinové reklamních spotů a některé typy zboží. Auta, mobily nebo vložky s křidélky. proto se některé ženské postavy mých povídek jmenují Clio, Nokia nebo Always. Také jména výrobků či firem. Úspěšná loga mají magickou moc. Fascinují nás. Chci, abychom si uvědomili, že jsme konzumní idolatrií úspěšně zavirováni.
* Svou idolatrii má ale každá doba. Ibaroko, dneska tak oslavované, ji mělo.
Katolická pop kultura 17. a 18. století byla opravdu zajímavá. Všednímu životu "nadřazený svět" zdejšího barokního člověka utvářely především protireformační idoly: ikony svatých. Oprašovaly se a vyšperkovávaly téměř zapomenuté příběhy mučedníků - "supermanů" náboženské víry. Jednou z největších barokních pop stars se stal Jan Nepomucký, ale také ona tak často převlékaná barokní "barbína" - Pražské Jezulátko. Obě tyhle místní ikony se díky šikovnému "marketingu" tehdejších jezuitů brzy "zglobalizovaly", staly se populární až v Jižní Americe nebo na Filipínách. Svatořečení Jana Nepomuckého na Pražském hradě v roce 1729 se stalo neuvěřitelnou performancí. Nad skleněnou rakví ve svatém Vítu se denně konalo čtyři sta mší, dohromady jich bylo dvaatřicet tisíc. Slavobrány, alegorické konstrukce, transparenty s obrazem světce v nadživotní velikosti, planoucí pyramidy, pochodně, ohňostroje a reje lodí na Vltavě. V oblacích kadidla, dýmu z pochodní a svící pochodovalo desetitisícové procesí, roje kapucínů, jezuitů, dominikánů, trubači, stovky zlatých monstrancí, biskupové s drahokamy posázenými kříži na prsou, arcibiskup s relikviářem, v němž zářil světcův Jazyk. Za tím moře venkovanů v krojích z celé země, odříkávající otčenáše a zdrávasy. Běžte se podívat alespoň na světcův náhrobek ve svatém Vítu. Třicet šest metráků stříbra.
* Barokní showbyz?
Tak. Baroko milovalo okázalé live-show. Vrcholem tehdejší pop kultury byly bombastické slavnosti, korunovace a svatořečení, velké pouti, velké pohřby, ale také velké popravy. Pozoruhodný byl tehdejší důraz na multimédia - gesamkunstwerk: světelné efekty, masivní dávky oslnivého zlata a stříbra na všem. Typické byly extrémy, exaltovanost - agónie a extáze. Inscenovaly se zázraky. Barokní katolický megakýč zůstává metou, ke které se postmoderní konzumní showbyz teprve začíná po špičkách přibližovat. Soutěžit by snad mohla jen různá ta zahájení a ukončení olympijských her. Populárních svatých a jejich pop-ostatků se tu v období rekatolizace objevilo jako hub po dešti. Stejně jako kapliček, kostelíků, obrazů, soch, kázání, obrázkových knížek, které můžeme považovat za soudobá masová média. Některé takové knihy měly téměř charakter komiksů. Prohlížel jsem si nedávno knihu Tovaryšstvo Ježíšovo bojující až do prolití krve a života… určenou především tehdejším mladým jezuitům. V knize byla více než stovka rytin zpodobujících toho kterého z jezuitských misionářů v okamžiku heroické smrti někde v džunglích Bornea, Amazonie a podobně. Tito akční hrdinové barokní popkultury umírají uvařeni zaživa v kotlích kanibalů nebo zahrabáni až po krk v mraveništích.
* Ale to bylo opravdu, to nebylo jenom jako.
Stávalo se to. Já chci ale říct, že to nestačilo: ten surový dokumentární materiál se dál zpracovával podle potřeb doby. Dostával konzumní podobu. S/M horory pro stimulaci nových adeptů mučednictví, ale také zábavná četba zvyšující hladinu adrenalinu v krvi běžného barokního spotřebitele.
* A před barokem? Gotika, renesance? Jaká byla jejich pop kultura?
Gotická nebesa byla "zalidněna" neuvěřitelnými počty andělských zástupů. V dobách, kdy posedlost anděly vrcholila, jich prý existovalo něco nad tři sta miliónů. Každý z devíti andělských sborů měl 6 666 legií, každá z nich čítala 6 666 andělů. Před pěti lety jsem psal knihu o andělech, takže mám ta čísla ještě v paměti. Třetina z nich ovšem byli andělé padlí. Každého křesťana provázeli dva osobní andělé, jeden po pravici, který ho vedl k dobru, druhý po levici, který ho ponoukal ke zlu. Každá hvězda, měsíc, den, dokonce každá hodina měla svého vlastního "vládnoucího" anděla. Každé stéblo trávy muselo mít svého ochranného anděla, aby mohlo růst. Svého anděla měla každá věc, každá činnost - například andělem prostituce byl Ešet. Také andělská mytologie se stala ve všem všudy konzumní. Zatímco svatý Tomáš spekuloval, kolik andělů by se vešlo na špičku jehly, běžní obyvatelé gotického města si vedli deníčky, do kterých si zapisovali svá denní a noční setkání s nimi. Anděly bylo možné potkat doslova na každém kroku - ikony těch nejpopulárnějších zdobily zdi, tak jako jsou pokoje dnešních dětí polepeny plakáty popových hvězdiček.
* O andělích se toho i dnes nazpívá dost, soudě podle textů pop hudby.
To je jen sentiment, ale tehdy byla navštívení a zásahy andělů na denním pořádku. Kromě osobních andělíčků strážných tu byli opravdoví supermani: archandělé a cherubíni, kteří plnili roli národních i planetárních ochránců, vesmírných bojovníků. Pak přišly velké morové rány a nebesa se rychle vylidnila. Šiky andělských supermanů nedokázaly zabránit šíření černé smrti. Evropa, která spoléhala na ochranu andělů, málem vymřela. Tehdy se velkou hvězdou pop kultury poprvé stala Smrt. Andělé přišli o své výjimečné postavení, ztratili lesk a moc. Odporoučeli se. Angelologie uvolňuje místo démonologii. Podle knihy Pseudo Monarchia Daemonium existovalo v 16. století sedm a půl miliónu démonů. Pop kultura se tehdy jen hemží Tanci smrti a knihami o Správném umírání. Horor, morbidita a perverze se stávají její legitimní součástí a už jí zůstanou. Předešlá renesance zažila podivuhodný návrat božstev a hrdinů pohanské antiky, křesťanstvím na tisíc let zatlačených do podzemí: na nebesa se vrátili Amorové, Eróti, Afrodity, Venuše, Herkulové, Titáni. "Nadřazený svět" renesance, to je vlastně revival antické mytologie s legitimizací apolónských i dionýzských forem kultury. Antika se znovu stává součástí tehdejší pop kultury. Její hrdinové pak vévodí obrazům, operám, básním vlastně až do Napoleonových dob. Z pop kultury budou vymeteni teprve s nástupem nové mytologie kapitálu a techniky v průmyslovém 19. století.
* Mytologie industriální kultury, to je věk páry, Verne a Marx?
Novověk přichází s mytologizací rozumu a pokroku. Také nové umění už nefinancuje aristokracie ani církev, ale podnikatelský předvoj. Moderní doba uctívá kapitál, kolektivní výrobu, mezinárodní obchod, armádu, národ. Mytologizuje vědu a techniku. Počátek 20. století, to je "heavymetalová" mytologie průmyslové a národní síly. Síla stroje a lidských svalů, idolatrie úspěchu a předurčení. Během dvou po sobě následujících světových válek tekla krev proudem právě pod tímto mytologickým příkrovem. Počátkem 60. let, která znovu trochu připomínají renesanci, se stará nebesa znovu začínají vyprazdňovat. Mytologii přetváří televize, móda, sport, pop hudba, Disneyland, Hollywood. Začíná nadvláda idolů konzumenismu a hedonismu. Nebesa patří hrdinům zábavy a sportu. Filmoví herci a populární zpěváci, kteří ztvárňují mytologické hrdiny, se sami stávají mýtickými hrdiny. Jsou to první příznaky relativistické postmoderny. Bohové se znovu vtělují do lidí. Někteří dokonce platí daně jako my.
* Oni ti Michaelové Jacksonové a Madonny, hokejoví útočníci a modelky mohou plnit role, jaké měla antická božstva? Je to náhrada nebo dokonce forma náboženství?
To v žádném případě neříkám. Mluvím o mytologii. Ani role náboženství nebyla v každé době stejná. Byly doby, kdy se oficiální náboženství stalo pouhou vrchnostenskou ideologií a sloužilo mocenské manipulaci - přesto vždycky přežívaly spodní proudy vyjadřující nefalšované duchovní aspirace. Ani mytologie mystických spodních proudů není totéž, co mytologie oficiálního církevního křesťanství. Esoterní a exoterní je mnohdy v rozporu, tak jako hlubinné versus povrchní. Bůh ale ještě není úplně mrtev. Podařilo se ho proměnit ve zboží. Nikoli On, ale všeobsáhlý Konzum je středobodem dnešní kultury. Andělé odlétli na jiné planety, tu a tam nás snad navštíví ve stříbrných strojích, šikům světců přestala sloužit média, ztratili tedy hlas. Náboženství přestalo plnit roli utěšitele a hroziče. Antická monstra, medúzy, gorgóny, titáni, kyklopové, harpyje, fúrie, giganti, chiméry atd., také v jisté době přestaly evokovat hrůzu a děs. Starodávné archetypy potřebují nové masky a převleky. Podstatné je jedno: peoplemetry ukazují, že lidé pořád chtějí něčemu věřit a něčeho se bát. Proto ty přívaly filmových hrůz i slaďáků.
* Je vůbec možné žít bez mytologií, bez idolů a bez ikon?
To je totéž, jako zeptat se, jestli je možné žít bez iluzí. Obrazoborectví v dnešní době by neznamenalo jen vypnout televizi - jako hlavní zdroj vymývání mozků -, ale zrušit sugestivní vliv masmediální virtuality vůbec; symbolicky řečeno museli bychom se stát tím, co buddhisté nazývají plně probuzenou bytostí. Aby člověk mohl vystoupit z roztočeného kolotoče mytologií a ideologií, zdání a klamů, musí pochopit rozdíl mezi virtualitou a skutečností. V hustém masmediálním prostředí je to čím dál složitější. Ale myslím, že to jde. Ovšem nikoli bez konzumního oproštění a toho, čemu se říká zduchovnění. Vymetení iluzí silou ducha. Zen říká: Když potkáš Buddhu, zabij ho. Jinými slovy - nevěř klamným obrazům. Vyvrať svůdné idolatrie i s kořeny. Zen je náboženství bez náboženství, ideál bez ideálu, cíl bez cíle. Jde o to dosáhnout stavu vyvanutí, kdy už iluze, sebeklam ani konzum nemají žádný smysl.
* Lze však také zaujmout ironický postoj. Nebrat klamné obrazy a falešné idoly vážně.
Jistě, o tom je i moje knížka. Zacházím s idoly podle toho. Ale již propagátoři křesťanství přicházeli do pohanského prostředí ničit stará božiště ve jménu oproštění od klamných obrazů a falešných idolů. Jeden idol vyvrátili, aby ho nahradili novým, starou mytologii nahradili novou, podle nich lepší. Celé evropské dějiny jsou nekončícím seriálem boření a budování idolů. Odstup od iluzí a idolů veskrze žádný. Vážnost smrtelná. My už bychom měli vědět, že k oproštění nevede inovace, ale rezignace na vytváření "nových a lepších" idolatrií. Alespoň v tom je postmoderní filosofie radikální. Jak říká Bělohradský: Již nikdy žádné sliby lepších zítřků, žádné happyendy.
* Poradíte mi nějaký způsob, metodu oproštění?
V zásadě jsou dvě možnosti, jak žít bez idolů. Sám se stát idolem. Mytologizovat - nikoli ovšem v narcistním smyslu - sama sebe, svůj vlastní příběh. To je jungovská cesta individuace. Stát se skutečnou individualitou. Být sám sobě dostatečnou autoritou. Být imunní vůči vlivům velkých idolatrií. Blake říká: Vytvoř si svůj systém, jinak tě pohltí systém druhého.
* Jistou dobu jste dělal redaktora, po revoluci šéfredaktora undergroundového časopisu VOKNO. Jak jste se dostal k undergroundu?
Počátkem 70. let - když jsem nabral rozum - mne začala oslovovat mytologie alternativní kultury, kulturní underground. Kontrakonzumní a kontrakulturní - komerci a dominantní kultuře oponující - strategie mne zajímaly natolik, že jsem se stal jejich součástí. Začal jsem překládat a na koleně vyrábět vlastní samizdatové - dnes se říká "do-ityourself" - časopisy, pak mne Egon Bondy naverboval do Vokna, které po několikerém uvěznění Františka Stárka a Ivana Jirouse nutně potřebovalo redakční a autorskou výpomoc.
* Jací jsou nebo byli "hrdinové" nebo "ikony" kontrakulturní mytologie?
Mýtus kontrakultury se vytvářel postupně od konce 50. do počátku 70. let. Je nepochybné, že 60. léta v mnohém směru znamenala jakousi novou kulturní renesanci. Byl tu americký a britský underground. Nejdřív bítníci, pak kalifornská psychedelická scéna, newyorský kotel subkultur. V 70. a 80. letech přišlo cosi jako "protireformace". Systém investoval spoustu sil do potlačení "osvobozujících procesů" na Východě i na Západě. Bylo zapotřebí prefabrikovat novou konzumní a konformistickou mytologii - Východ v tomhle smyslu nebyl schopen nabídnout mladým nic, Západ se celkem úspěšně pokusil absorbovat a zkomercializovat některé ideje kontrakultury. Co nešlo vytěsnit násilím, podařilo se zkorumpovat. Pop má velkou absorbční schopnost: subverzivní potenciál alternativní kultury se na čas podařilo rozmělnit. Pak se přivalil punk, nedávno kyberkultura. Zdá se, že každá nová generace inovuje rezervoár mytologických archetypů uložený v kolektivním nevědomí. Včetně archetypu kulturního rebela.
* A na domácí scéně?
Kultovními postavami na domácí scéně tehdy byli Plastic People nebo Egon Bondy. Mluvím o 70. letech. Bondy však zřejmě chápal kulturní underground od počátku jako součást mezinárodního dělnického hnutí. Bylo to bizarní. Nikdo tomu nechtěl rozumět, a tak i Bondy musel slevit a mírně otupit svou revoluční frazeologii - nakonec si vymyslel "invalidní sourozence", komunitu kulturně-společenských vyvrženců, jakousi kontrakulturní archu Noemovu. Hrdinou undergroundu nebyl revolucionář, ale rebel, působící společensky jako "virus svobody". Tahle rebelie měla spíš existenciální než politický rozměr. Myslím, že to dopodrobna rozebírá Camus. To, že kulturní a existenciální vzpoura dostala na Východě i na Západě cejch politického prokletí, to je zcela v logice viktimologie - vrchnost je vždycky paranoidní. V konzumní demokracii jde o svobodu a o přežití, v totalitním režimu však jde o život. Když ti ho nevezmou, aspoň ti ho zničej.
* Jak vypadala mytologie Husákova normalizačního režimu - čím se snažili zastřešit všední život tehdejší Brežněvovi pohrobci?
Většina lidí nad 25 si to bude pamatovat: hvězdami husákovského normalizačního "nebe" už nebyli neohrožení sovětští partyzáni, sestřelený letec Meresjev, vláčející své omrzlé tělo tajgou, Timur a jeho parta, Čuk & Gek nebo hrdinové práce, úderníci, Stachanovci, Mičurin, slintající psi I. P. Pavlova - dokonce ani Gagarin. Systém se odkrvil, stalinská ikonografie vybledla - zůstaly jen svěšené rudé prapory, tu a tam Leninova a Marxova busta. Konzumní mytologie husákovských normalizátorů byla mytologií idealizované průměrnosti: Dietlovy seriály o "lidech jako my", major Zeman. Nad tím vším zněl goldene Stimme aus Prag - zastřešující mytologický tenor Karla Gotta. Oni už byli tak nekreativní a neproduktivní, že žádnou zastřešující mytologii nebyli schopni nabídnout. Šlo jen o to udržet zdání, že nějak dožít lze i bez mýtů, bez kultury, bez vložek a toaletního papíru… Ikonami normalizace byli supermani oportunismu - mladí neschopní muži schopní všeho. Obojživelníci stojící jednou nohou v rudé straně, druhou v černé ekonomice. Podhoubí dnešní podnikatelské elity.
* Myslíte si, že underground tu ještě má svoje místo?
Odpovídat na tuhle otázku bylo těžší v roce 1990 než teď. Tehdy jsme se ocitli v procesu, který připomínal náhlou alchymickou transmutaci - léta ve tmě a tichu sedíš ve své skryté laboratoři u tyglíků, pak najednou vyjdeš ven a tam po ulici teče zlato… Odehrál se zvláštní proces za zvláštních podmínek, které lze jen ztěží znovu navodit. Všechno bylo možné, jako bychom na malou chvíli měli v ruce kámen mudrců. Z vládců se stali kašpaři, z kašparů vládci. Svět se ocitl vzhůru nohama. Dnešní společnost je mnohem rigidnější než ta před deseti lety. Tón udávají noví konformisti. Hovoří se o nové normalizaci. Mýtus o pravdě a lásce byl vytlačen kultem konzumu. Disidentskou - nebo rebelskou, chcete-li - mytologii smetla vzedmutá vlna neo-kapitalistického kýče: ikony vlivných mužů nového managementu, rychlokvašená podnikatelská a bankéřská esa, supermani tunelování. Nad všedním životem se uzavřel příkrov novácké mytologie, jakési špatně nadabované verze konzumní mytologie amerického předměstí.
* Má v takovém prostředí idea vymezení se vůči konzumu a konformitě ještě smysl? Odpověděl bych otázkou: Má vůbec smysl usilovat o zachování plurality? Demokracie a tržní prostředí otevřené pro soutěž už nejsou zárukou plurality?
I tohle prostředí se mění a získává nové, mnohdy nečekané parametry. Týká se to i jeho otevřenosti. Svým způsobem se dál nerozšiřuje, ale naopak zužuje a zplošťuje. Proces globalizace neznamená jenom export "západních hodnot" do zbytku světa. Celosvětově se utužuje jakási "monokultura". Nový pořádek světa, ve kterém se budou jíst jen ty nejlepší hamburgery světa od McDonalds a poslouchat ty nejlepší hity světa od Sony, sledovat ta nejlepší zábava světa od Time/Warner a používat ty nejlepší programy světa od Microsoftu. Když se bude povinně konzumovat jen to, co je "nejlepší", uznáte, že pluralita bude zbytečná. Mezi tím korporace rychle fúzují a rozdělují si obchodní teritoria, jakoby šlo o dobytá nepřátelská území - dobyté trhy se stávají spotřebními koloniemi. Jako po třicetileté válce. Čí vláda, toho víra.
* Tak znovu: Má smysl pokoušet se o hledání alternativy, když se čím dál větší část obyvatelstva oddává konzumu "toho nejlepšího"?
Myslíte, že je nejrozumnější propadnout se rovnou do komerce? Rezignovat na osobní přesvědčení, svědomí, svobodu rozhodování? To je to, co s sebou přinesla zničující normalizace 70. let. Tímhle způsobem - rezignací - začala kolaborace našich otců a matek s totalitní mocí. Spousta lidí si tohle memento najednou uvědomila při televizní krizi. Tahle krize neodezněla a neodezní. Naopak: může mít globální rozměr.
* Jak?
Ať si to každej domyslí sám. Myslím si, že umění musí zůstat volným manévrovacím prostorem - nelze tvořit pouze na zakázku, být ve vleku módy, následovat vábení těch, co měli vždycky špatný vkus. Tento manévrovací prostor tu ovšem nikdy nebyl sám od sebe. Vždycky ho bylo třeba otevírat a bránit, vymezovat ho - ručit za něj svou osobou a tvorbou. Udržet tuhle možnost, tenhle neokupovaný prostor, bylo hlavním posláním undergroundu. Alternativní kultura nebyla a není předem danou zárukou kvality, je však zárukou volného manévrovacího prostoru. Konzumní kultura - pop - je pouze zárukou kvantity - toho, že bude dost iluzí pro jedny a dost peněz pro druhé. Volný manévrovací prostor by měl zůstat iživotu. Ale o tom už jsme mluvili: mytologie nejbližší budoucnosti bude mytologií transformace organického v anorganické, biologického v kybernetické. Kultura přírody je odsouzena k zániku. O to víc mě zajímá dnes a bude zajímat zítra. To, co odchází, má většinou větší cenu než to, co má přijít. To je moje zkušenost.
* Věřil jste v Ježíška?
Věřil a stále věřím! Ale pořád si ho představuji jako Dědu Mráze.
