|
wrong! / Recenze /
J. Veselský, Host 1/1999
Pozice Jiřího Dynky v poezii po jeho druhé knize veršů
Jiří Dynko: Vaše poezie je jako břitva, je to na hraně bytí a nebytí, poesie a nepoesie, ale je to působivé: z jedné strany modrý odlesk ocele, z druhé – Krev. Lermontovův kynžál AD 1997?!
Rád bych se ztotožnil s těmito slovy Jiřího Kuběny – a stejně rád připojil povíce slov dalších.
Básnické artefakty Jiřího Dynky vcházejí většinou zvolna do své konečné podoby až z ustáleného nutkání k nezbytně v něm se fixujících slabik a i vrstev hláskových morfémů pro vjemy, v jejichž niterném kódu je dlouhotrvající nesdělnost a přenesnadné dorůstání do slov – a to ani při řadě jejich variant.
Poezii tohoto typu nalezneme, její ztěžka osekávané názvuky či naopak nečekané melodické skluzy slov, v poezii Stanislava Mráze či K. J. Čapka. Největší soudržné monumentality však tady nabyla Holanova Modlitba kamene .
Metodologicky blízký – byť plnohodnotnou verbálností nepodobný – je poezii Jiřího Dynky třeba Wernischův cyklus Osmi schematických básní pro Josefa Hiršala .
(kráceno)
|