Prozatím /

Ukázka z knihy

Příběhy z časů Mamutích hřídelí

Zbraslavský podvečer


Jak se časy mění! Co bývalo, není,
Bude, co se vrátí, není, co se ztratí

Jak je psáno U kotvy
Naznačeno je tak mnohé

Když se poledne otočí
Po bouři
Začnou ryby vyskakovat
Radostí

Když je voda chladná a mraky táhnou u dna
Pecen chleba se valí pod obzor
Pod rezedou, pod rezedou
Tady máš, tady máš
Tady máš píšťalu a hraj!


Prosimtě, tohle nezapomeň

Možná budeš sedět na říčním břehu, nad hladinu vyletí stříbrný déšť ryb. Anebo ptáci budou kolem tebe plést letem divukrásné závoje. Kéž spatříš květiny, jak dirigují den!

Prosimtě, tohle nezapomeň!

Anebo jednou v noci budeš hledět do temnoty a zaslechneš velrybí hlas ze vzdáleného vesmíru oceánu. Rozsvítíš noční lampu a spatříš zelenkavé motýly odpočívat v koutě pokoje. Kolem kandelábru budou kroužit chrousti a netopýři za nimi. Ta noc bude hluboká jak polibek vzdáleného. Možná budeme sousedi a přes zeď mě budeš zaslýchat. Proto nalezneš lásku.

Prosimtě, tohle nezapomeň!

Anebo budeš hledat zapomnění — jenomže tě nemůžem opustit v myšlenkách, jsi naše součást kdesi někde, budem tě pozdravovat nečekanými veselostmi ve tvém tichu. Nebudeš ztracený. I let souhvězdí bude obdařený naší vzpomínkou...

Prosimtě, tohle nezapomeň!


Šogorské příběhy

Příslušník na venkově


Jeden příslušník odjel na venkov čerpat inspiraci. Myslel si: slípky mě budou probouzet kvokáním, sluníčko mě bude šimrat na skráni, snídat budu podmáslí a rozhudu se skývou černého chleba. Každé jitro chtěl fotovat krajinky a dívky na mezi.
Jenže co se nestalo: celou dovolenou pršelo. Krajinka byla celá v mlze a děvčata seděla doma. Ale příslušník si věděl rady: koupil si demižón dobrého vína a do konce dovolené nevyšel dál než na dvůr. Seděl u okna, pil víno a jedl olejovky, poslouchal rádio a něco si pobrukoval. Když se vrátil do města, v novinách o něm vyšel varovný článek.


Vycházková kniha Ústavu pro počasí

Kouzelníkova teze


V jedné vesnici žili manželé, staříčci. Byli bezdětní, ale dítě si přáli a dennodenně se modlili, aby jim ho Velký Duch seslal. Jednou zjitra, když snídali a chystali se jít pracovat na pole, uslyšeli dětský pláč. Nevěděli, zda se jim to zdá nebo je to skutečnost, ale pláč nepřestával, a tak se vydali zjistit, jak to s tím dětským brekotem je. Vyšli před chalupu a tam uslyšeli dětský pláč ze dvou stran. Muž se vydal k severu, žena šla k jihu a našli dvě děti. Fíí-ha! Podiv se!
Šli za starostou, ukázali mimina v povijanech, řekli, jak je našli, a zeptali se, co mají pro ně udělat. Starosta odložil dýmčičku a prohlásil: „Podivme se! Dvě mimina! Kluci! Ať jsou u vás. Počkejte, až čtyry dnové odvanou, a nepřihlásí-li se kdo, vychovávejte mimina společně vytrvalou láskou nerozdílnou.“ Čtyry dnové utekli a o mimina se nikdo nepřihlašoval. Tož — jak to přišlo, tak to bylo, děti cucaly z cumele a staříčkové měli z kluků radost. Sousedé jim přáli, pomáhali staříčkům na poli, děvčata hlídala mimina a zpívala jim rozmanité kolíbačky, co znala a vymýšlela. Kluci rostli náramně, rychleji než děcka jiná. Uměli brzy mluvit, na všechno se vyptávali a staříčkové je učili, co znali. Kluci se také naučili rozumět ptákům a zvířátkům, pomáhali staříčkům v práci a všem lidem působili radost. Když se jednou vraceli z pole, pomalovali si tváře barvami a do vlasů si zapletli kukuřičné listy. Vběhli do vesnice a na návsi začli tancovat a zpívat. Lidé se sběhli a pustili se do tance spolu s nimi, tleskali do rytmu a smáli se. Tancovačky uslyšel kouzelník ze vsi a rozhněval se. „Co je to za hluk? Všechna moje kouzla jsou na cimprcampr! Kdo to provedl, těžce to odpyká!“ Vyběhnul z chaty a pádil na náves.
„No jo,“ křičel na lidi kouzelník, „vy si tady tancujete a moje kouzla jsou na maděru! Jak teď mám kouzlením skutečnost ovlivnit?“
Lidé mu říkali, že by mohla skutečnost zůstat taková, jaká je, že jsou spokojení a ať radši další pohromy nezahání, nebo přijdou: práce v zemědělství je fůry a třeba si ve volném čase odpočinout.
Kouzelník však hlasitě trval na svojí tezi a požadoval rozhodně, ať chlapci odejdou z vesnice.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz