Dynka Jiří / Dokumenty /
Recenze sbírky líviový lenkový
Jan Nejedlý, Nové knihy, 16/2001
Hypersenzitivní walkmenaut ve skafandru poezie
Obžerný asketismus
Básník Jiří Dynka (1959) má na svém kontě tři knihy – Minimální okolí mrazicího boxu (Větrné mlýny 1997), wrong! (Petrov 1998) a nejnověji sbírku s tajemným názvem líviový lenkový. Paralelně též publikuje na internetu (www.magazlin.cz a www.dynka.cz), jeho stránky patří v tuzemské literární virtualitě k nejoriginálnějším. Dynkova poezie přitahuje i dramatiky, zvláště J. A. Pitínského a Zdenka Plachého.
Poezie tohoto autora je opravdu zvláštní. Formou připomíná jakousi kybernetickou řeč: úsečnou, zkratkovitou, často přerušovanou, málo sloves, zato přívaly adjektiv. Zdá se, že vzlíná z "pouhého" jazyka, jako by se slovní hmota samopohybem přelévala ze stránky na stránku, místo básnických obrazů se zde v proudu grafémů a fonémů zjevují neznámé pocitové struktury. A přece se nedá říct, že poezie Jiřího Dynky je experimentální (natolik tento pojem obsadily lettristické hry); řekněme, že je přísně svá. Je to poezie ve výrazu asketická a zároveň obžerná, rozhodně přesná pokud jde o detail, velice subtilní, se smyslem pro humor, vibrující v několika významových pásmech. Poslední sbírkou autor navíc dokazuje, že stabilizoval vlastní poetiku, chtělo by se dokonce říct, že vynalezl vlastní jazyk. Když se naučíte jeho pravidlům, zjistíte, že slova tu vůbec nejsou nahodile. Naopak.
Průzorem přilby
O čem tedy náš básník vlastně píše? Pravdu má Pitínský, když říká: "Jiří Dynka píše o lásce." A také o smrti, o sobě a ještě o několika dalších maličkostech. Vždyť o čem jiném se píší básně? I ty Dynkovy jsou takové zastavené chvíle, obrázky, "vůně". Café 14: "čau CINZANO po západu slunce umělé/ oplodňování macešek MODŘ-ČERŇ/ PŘIPIJEME SI? ve styku vůně Pall Mallky/ s vůní Camelky cinzanové ČINČIN". Uchopit Dynkovu tvorbu nějakým analytickým způsobem není dost dobře možné. Spíše ji lze přeložit do jiného uměleckého systému a tím ji po svém interpretovat, jako to udělali Z. Plachý a J. Daněk, když sbírku wrong! inscenovali coby módní přehlídku panenek Barbie. Nám zbývá jen upozornit na několik výrazových specifik.
Za prvé: v české literatuře ojedinělá jemnost vnímání, jako by Proust chodil dnešní Prahou, okolo Delvit i "volkswagenových vrakovišť". Ostatně neznám jiného básníka, který by svou poezii otevřel nejsoučasnější "banální" realitě a přitom neuvízl jen u vnějších kulis. "Na tvorbě Jiřího Dynky mě fascinuje vysoká duchovnost jeho textů, která přichází prostřednictvím něčeho, co bývá spojováno s absencí ducha," říká Z. Plachý. Za druhé: básník občas nadřazuje zvukovou kvalitu slova nad sémantickou, resp. DJ Dynka sampluje slova tak dlouho, až z nich vyhřezne nový význam, pocit X, POEZIE. To samé platí o grafické stránce: každá kurziva či verzálka tu plní důležitou funkci (zřejmé je to zvláště v internetové podobě). Suma sumárum: Dynka by byl pravým bonbónkem pro strukturalisty!
Častým motivem jeho poezie je motiv uzavřenosti, izolovanosti, strachu z přírody, ba alergie z okolního světa (Doma, Walkmenaut, Pracovna Františka Petišky aj.) O to více vynikne přecitlivělé a úzkostlivé sebepozorování; to, co se snažíme překonat jako nemoc dospívání, si autor, zdá se, pěstuje a hýčká. Věčné chlapectví s warholovskou parukou, která má skrýt strach z padání vlasů, z ubývání času... Pro nás je však důležité, jak vidí náš "walkmenaut" průzorem ve svém skafandru tento svět, jak nově nám ho nasvěcuje tou úzkou škvírou v přilbě, neboť i detail dokáže obsáhnout celek.
(kráceno)
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz