Ryby katedrál /
Ukázka z knihy
TOPOL, Jáchym
4. 8. 1962 Praha
INDIÁNSKÝ RYSY
když mi bylo asi 7 nebo 8
přišla jedna z těch vln
ateismu sotva jsme přestali
mučit mouchy trhat jim křídla
topit je atd.
školní výchova zesílila všichni
jsme zjistili že tělocvikářka
začala zas skrejvat kříž
mezi prsama
skobičáky jsme vyměnili za praky
s leteckou gumou byli jsme
prostě silnější a bili se
pravítkama botama taškama a byli
za to trestaný
ve škole se hodně mluvilo
o zvěrstvech jezuitů
o tom že kosmonauti tam sou
On ne většinou
nám to bylo jedno
v neděli dopoledne dávali kovbojky
a filmy o Indiánech
Lex Barker Gojko Mitič Bílá
Holubice atd.
s bráchou
jsme museli do kostela
rodiče vedli vypjatou poziční válku
s náma s komunistama s celým národem
sraženým do žumpy
prohrávali
vyjel proti nim i Pierre Brice
stál jsem na dlaždicích nad kryptama
v chrámu sv. Víta
a vzteky skřípal
malejma zubama
protože v tu chvíli Gojko
dostal svýho 60týho zlosyna
a držel ho pod kostěnou kudlou
nebyl jsem přitom
počítal jsem čas pohled upřený
někam
ta trpící zmučená tvář
najednou se na mě usmál
dřevo ožilo z hořících ran
sálal plamen stál jsem tam
Ježíš se na mě díval
a usmál se otevřel jsem ústa
a chtěl vykřiknout ale
mlčel jsem do pusy
mi vletěla moucha spolkl jsem ji
a všechno bylo jako dřív slyšel jsem ji
bzučet
v sobě a omdlel jsem
modlit jsem se začal později
i když Bůh má pořád
indiánský rysy
my byli ve třídě čtyři
křesťani
Kremerová... Holý emigroval Dub
je u fízlů (každej to říká)
a já se tu pořád motám
mezi kostelem a westernem
a zase jsem začal
s rozkoší zabíjet mouchy
dlaní novinama
pěstí po nich tluču
a je jich tu pořád nekonečno
těch malejch slunečních tygrů
vyříznutejch obloze kusem
skla přes díru
ve stěně bytu
kudy táhne
(Miluju tě k zbláznění, 1991)
HORÁKOVÁ, Markéta
15. 8. 1980 Jeseník
Pojednání o BAREVNÝCH INERVALECH v básnické tvorbě
jakožto náladách múz.
NACHOVÝ INTERVAL,
ve kterém spustím blesk svého verše a bude to přímo žilnatý blesk,
mě zavede do pustiny neuhasínajícího srdce. Už už lomí rukama dým
nad tak popudlivým citem a tu srdce obírá sebe sama o žal a muka jím způsobená.
Povstane ze zamračené kry, z plexiskleněné hrudi a zasálá, až se obrátí
i poslední uvadlý bez.
Krajnost. Zemdlené karmínové roucho.
INTERVAL BARVY KVETOUCÍ PAŽITKY
Soumrak — rozmarná ukolébavka léta. Trnu, svedena v očekávání.
Prociťuji bol bohatýrské něhy, klubající se mysterium lásky.
Mocná korálová láska si hází ametysty s pážecím osudem.
Troskotání skotských papuchalků na sargasovém útesu.
Ohromeni sypkými poklady, modráskově třepetají lodičkami svých trupů.
Cizí vůle, proměněná v požehnané vyšší poznání.
Možnosti. Šíře neobdělané země. Poklady.
SETRVÁNÍ PŘI POHLEDU NA STROZE ZIMUJÍCÍ VRÁNY
Černozem korunovaná na předpeklí. Ospalé povozy a vzpomínka
na otřesy dětské dušičky. V tomto intervalu vznikají neklamné výpovědi
a bortí se prošedivělé klenby, které vratce staví váhání mysli. Kláštery, jež
postavily do růže zkřížené dlaně mnichů. Peloponés. Hliněná roucha.
Mniši připlouvají z Ultima Thule v sutanách odbarvených mlžem ostrankou.
Dělí se o stébelnaté nářadí se soumračnými satyry a zjevenými Ganymédy s vyholenou šíjí.
Temný interval bytí v poezii — nikoli poezie (v) bytí.
(rukopis, 2000)
ORTEN, Jiří
(úředním jménem Jiří Ohrenstein)
30. 8. 1919 Kutná Hora až 1. 9. 1941 4:00 ráno Praha
TAJEMSTVÍ
V blátivém soumraku
vznícená křídla složí,
aby se k ránu těžce probral
na cizím loži,
na cizoložném loži,
v blátivém soumraku.
Vrak vraků připlouvá,
člunek, jenž marně tká.
Sní, že je ještě krásný koráb.
Sní, že je noční štěkot dvora.
Sní, že je bambitka.
Vrak vraků připlouvá.
Jde bez křídel, jde bez kormidla,
jde bez kroků, jde, jak by stál.
A brány brání vstoupit plně.
Jen po částech, jen neúplně
vtírá se duše, po špičkách,
jde bez křídel, jde bez kormidla.
Z tohoto celistvého sídla
má strach.
(Žíhaná kniha 29. I. 1940)
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz