Brno nostalgické i ironické / Recenze /

Jaromír Slomek, Lidové noviny, 22. 11. 2001, s. 20

"Brno je Brno je Brno"

V knižním souboru fejetonů a sloupků se Jiří Kratochvil vrací do minulosti svého rodného města

Kdekdo u nás vydává knižně svou publicistiku v jakémsi pošetilém očekávání, že snad desky, hřbet či kapitálek přičarují (pod)průměrnému psaní literární kvality. Naproti tomu fejetony Jiřího Kratochvila (nar. 1940) jsou už na stránkách novin svrchovanými slovesnými útvary.
Své zatím poslední dílo, Brno nostalgické i ironické, poskládal osobitý prozaik a dramatik z toho, co ˝psal v letech 1990 - 2001 pro Literární noviny, Český rozhlas, Moravské noviny, Hosta, Lidové noviny a Mladou frontu Dnes˝, přihodil ještě jeden fejeton ˝z někdejšího pražského samizdatového Obsahu˝ a druhý ˝z Hosta do domu šedesátých let˝.
Vznikla vyváženě komponovaná kolekce literárních postřehů, glos, úvah, anekdot, absurdit a fantazií, tematicky ukotvená v Brně a jeho okolí (oddíly Brno nostalgické a Brno ironické), případně od Brna jakoby se odvracející (oddíl neumannovsky nazvaný S městem za zády). I třetí část knihy je však ˝brněnská˝, neboť Kratochvil nemůže a ani nechce zapřít svůj celoživotní důvěrný, intimní vztah k rodnému městu - píše-li o čemkoli na světě, myslí na Brno, takže i v textech roztroušené narážky směřují k městu při Svitavě a Svratce: ˝můj dědeček si vybudoval velikou knihovnu, kterou pak odkázal brněnské Zemské knihovně˝, jinde zase: ˝sbalili krámek a vrátili se do Brna˝.
Ve fejetonech, jakkoli ˝současných˝, Kratochvil s úporností čtenářům známou již z jeho povídek a především románů znovu a znovu aspoň načrtává obraz české společnosti 50. let 20. století na pozadí osobní zkušenosti (˝Jako syn emigranta [a synovec redaktora Svobodné Evropy]˝ - s. 39, ˝Byl jsem syn emigranta a můj strýc promlouval ze Svobodné Evropy a z Hlasu Ameriky˝ - s. 143) a vrací se i do let sovětské okupace, přesněji: snaží se pojmenovat společenská a vlastní traumata jí vyvolaná (˝Po sovětské invazi jsem sice na jednadvacet roků zanevřel na azbuku, ale jakmile odtáhl poslední ruský voják, honem jsem si zas snosil z půdy své azbučné poklady... Není nic odpornějšího než průměrná ruská literatura, kterou kdys krmívali naše ediční programy. Ale na druhé straně, neznám v evropské kultuře nic výsostnějšího než těch pár ruských géniů, kteří nevzlétli na perutích, ale sami se zapřáhli do káry... Rusko vroucně nenávidím a nevraživě miluji.˝).
Rodného města není Kratochvil kronikářem, nýbrž jakýmsi kubistickým portrétistou, hledajícím nové pohledy z nečekaných úhlů. Okouzleně a poučeně dovede hovořit o brněnské architektuře, ale i o brněnských jazykových zvláštnostech, a ovšemže nepomíjí brněnské umělce, dnes už, jak se říká, ˝legendární˝: mihne se například režisér Peter Scherhaufer, malíř Jánoš Kubíček, dramatik a překladatel Antonín Přidal, básníci Klement Bochořák, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel...
Jako obvykle je Kratochvil jazykově vynalézavý, vtipný a nápaditý, a tak podle potřeby vytváří i nová slova: nestačí mu papaláš a aparátník či aparátčík, pobaví čtenáře obrazem ˝zasloužilých papaláščíků˝; nebo na jiném místě jen tak en passant poznamená, že se ˝městský životní styl zesupermarketizoval (a v Brně zbobycentrizoval)˝.
Výjimečně je autor při volbě (či výkladu) slov maličko roztěkaný. V jednom fejetonu je pes uložen ˝do přenosky˝ (?!) a nesen k veterináři; v dalším zas je z oběhu vyšlé slovo ˝žamputář˝ (žvanil) sice po eisnerovsku pěkně prohmatáno, ale nepochopitelně scestně se vykládá jeho původ (jistě, je to legrace, ale přece): výraz prý mohl vzniknout ˝přesmyčkou z jiného slova, přesmyčkou ze žumpatáře, což by mohl být ten, kdo žumpy čistí˝ - přitom stačilo nahlédnout do Etymologického slovníku jazyka českého od brněnského (!) jazykovědce Václava Machka, tam by Jiří Kratochvil našel solidnější výklad a ke svému zajisté potěšení by se mimo jiné dočetl, že baron Prášil byl poprvé do češtiny přeložen jako ˝pan Žamputář˝. To jen na okraj.
Co se týče frází a klišé, nikdy si u Kratochvila čtenář není jist, je-li jejich užití náhodou ironické (˝Čas smazal ostré kontury˝). Je si však jist po prvním i druhém čtení, že této knihy by se neměl zbavovat. Jako ostatně Kratochvilovy žádné.
Hodnocení LN: ****



 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz