Brno nostalgické i ironické / Recenze /

Josef Chuchma, MF DNES, 12. 11. 2001, s. B/7

Fejetonistické kruťárny

Svazek fejetonů a sloupků Jiřího Kratochvila nazvaný Brno nostalgické i ironické zdaleka není jen o jihomoravské metropoli, stejně jako není prostým součtem umělecké publicistiky tohoto jedenašedesátiletého tvůrce. Přítomné texty byly publikovány v různých médiích v letech 1990-2001; přiřazen je jeden samizdatový fejeton ze září 1989 a jeden z května 1968 (tehdy vyšel v časopisu Host do domu).
Konkrétněji: Brno je v této knize sice nejčastěji zmíněným místem, ale neznamená to, že vše se přísně váže k němu, i když pravá podstata té knihy určitě ano. A uvidíme záhy, že je to vazba fatální a poměrně brutální... Kromě toho Brno nostalgické i ironické vypovídá o svém pisateli mnohem víc než taková běžná, knižní vazbou sepnutá kytice fejetonového a sloupkařského různočtení. Ostatně, to může dát rozum. Čekali byste od Jiřího Kratochvila, pokud vám to jméno něco říká, nějakou nezávaznou a prostoduchou kratochvíli? A nebyl by to ctitel a svého druhu i žák Milana Kundery, aby v autorské poznámce cosi nepředeslal třeba o žánrech: "Fejetony a sloupky píši často příběhové, jsou to vlastně mé nejkratší povídky, povídkové črty. Malé recenze na Štatl a na B. Fuschse jsou zas vlastně kříženci recenze a fejetonu."
K rozvržení knihy spisovatel podotýká, že "nostalgie a ironie jsou jang-jin téhož vesmíru". Neznamená to však, že u Kratochvilových fejetonů a sloupků se náhled nostalgický a náhled ironický nacházejí ve zcela rovnovážném poměru. Je-li nostalgie vysvětlována jako bolestná touha vrátit se do útěšnější, bezpečnější minulosti (to slovo je odvozeno z řeckého nostos - návrat a algos - bolest), pak ovšem nostalgie, jíž Kratochvil dává průchod, bývá kořeněna ironií, někdy ostrou až šklebivou. A nahlíží-li Kratochvil do minulosti s "opravdovou" nostalgií, tak vždy jen krátce. Má se na pozoru před sirupem sentimentu, neboť ví, že historie a osud těm dávným časům, náladám a dějům nadobro zakroutily krkem.
Kratochvil coby fejetonista a sloupkař zůstává spisovatelem a epikem; nestaví se do pozice glosátora aktualit a plniče pravidelné slovní dávky. Jeho umělecká publicistika hojně čerpá z osobní (mnohdy dávné) vzpomínky, již dotvaruje fabulace. Je-li to navíc příběh, a ještě příběh s tajemstvím, čtenář dostává téměř "normální" literaturu, moderní variantu minutových románů. Se spisovatelským dílem je Kratochvilova publicistika svázána také ještě jinak. Ve fejetonech narážíme na krátká autorská vyznání, osobní doznání, zlomky poetiky; jde o veřejně prezentované poznámky na okraj větších próz. Spisovatelský, dá-li se to tak říci, je i styl: přesný, hutný, sytý (například s náhlými vpády vulgárních výrazů). Originálem soudobého českého písemnictví Jiří Kratochvil tedy zůstává i v příspěvcích, u jejichž zrodu jistě nejednou stála objednávka či potřeba trochu vylepšit rodinný rozpočet.
A jak se to má s onou brněnskou podstatou knihy a potažmo celé Kratochvilovy osobnosti? Za stěžejní texty svazku považuji texty ze začátku oddílu Brno ironické: A co?, Jak namalovat obraz Brna, Brno je Brno je Brno, Tajné dítko císařovny. Tady se brněnský rodák víc než kde jinde přiznává k posedlosti druhým městem republiky, zpovídá se z neodparatelné prostoupenosti vlastní osoby historií a atmosférou brněnské aglomerace. Je to určenost a láska nesnadná, chvílemi artikulovaná spíláním: "Brno je metropolí provinční pokoutnosti a hlavním městem malosti, ano, přímo svatyní obskurity..."; "... výhružná všemoc průměrnosti zde prorůstá jak dřevomorka...". Značná část Kratochvilovy tvorby je obdivuhodným pokusem umělecky se vymanit z provinčnosti, aniž provinční region byl opuštěn coby námět a zdroj. Možná lze v tomhle světle lépe porozumět i Kratochvilově obdivu k Milanu Kunderovi. Ten přece své rodné Brno přesáhl v míře téměř nelidské.



Formátuj pro tisk
Návrat na homepage