|
Molitan / Recenze /
Milan Ciler, Nové ústecké přehledy, únor 2002, s. 60
Literární bufet: Jiří Olič - Molitan
Proč se mně líbí tahle knížka plná drobných fejetonů a
mikroesejí? 'To je tak dobrá otázka, že bych ji nerad svou
odpovědí pokazil', mohl bych si říct, ale slibuji, že se
vyslovení svého názoru tak laciným způsobem nevyhnu. Jak
odvážný či spíše svéhlavý musí být autor, který si na samém
počátku 21. století dovolí otevřít tak ožehavé téma jakým je
Anticharta? 'Přidrzlej sprosťák, kterýmu je zapotřebí
zatrhnout tipec, ' řeknou si mnozí, kteří svrchovaným podpisem
deklarovali souhlas s něčím tak kontroverzním, že se ještě
dnes po tolika letech, musí nad sebou samými chvět trapností.
Byl bych ovšem velmi špatný vrchní, kdybych prchl od možnosti
nabídnout čtenáři i další chody, jež obsahují menu této knihy.
'Kdybych věděl, co je umění..., nechal bych si to pro sebe,'
řekl Picasso. A J. Olič se zase pro změnu úspěšně pokouší
říct, co umění není. Natvrdo deklasuje všechny pokusy celého
spektra výtvarných pseudoumělců, kteří se snaží tvořit bez
kompozice a vyššího záměru, jen tak, aby dílo vypadalo volně,
naprosto uvolněně a říkalo co nejmíň a dospívá k závěru, že
nikoli umělci a jejich produkty, ale výstavy a způsoby
prezentace jsou důležité: instalace, takové je dnešní kouzelné
slůvko a klíček od dveří budoucnosti. Lehce se zastaví i u
internetu, který funguje jako geniální mediální platforma pro
lidi doživotně poznamenané neúspěchem, uražené a ponížené z
výstavních síní. Tady se mohou prezentovat všichni: lidé
nadaní, jejichž díla se dají vidět ve virtuálních galeriích,
stejně jako zneuznaní umělci, chudáci bez talentu, ale s
ambicemi. 'Tak to bychom měli předkrm a co dál', řeknete si.
'Inu, což takhle dát si mísu povolebního guláše?' '…ano,
sněmovna je pojistkou demokracie a senát? To už je pojistka
pojistky, ale i to je v demokracii málo, a tak tady máme
pojistku pojistky pojistky a tou je referendum, ale co když i
ta rupne? Zkrátka, kdo má chuť, může si dát nášup z textu Vy
říkáte buk, a já říkám dub aneb česká politika, kde lež je
aktem nejvyššího milosrdenství, neboť dává naději na šťastnou
budoucnost, o naději na přežití ani nemluvě…' A hop! Poskočili
jsme až k moučníku, kterým jsou komentáře týkající se
novodobého českého fenoménu: GRAFOMANIE, jež se kromě
houbařství stává dalším národním hobby. Olič se děsí lyrických
torz vítězících nad romány, novinářů, z nichž se stávají
titulkáři, uměleckých koláží, zralých v okamžiku zrodu rovnou
na umístění do depozitáře, televize, kde čím horší moderátor,
tím větší cvok. A dalších a dalších věcí, které nám všem
komplikují život, a jež by se nechaly jednoduše shrnout pod
pojem lidská idiocie, jejíž adaptabilita nabývá těch
nejneuvěřitelnějších rozměrů a forem a podle kruhu je poznáte
vždycky. Vyšlapávají kruh, rýsují,… magický, úžasně magický. A
potom je poznáte podle toho, jak vystupují a jak se vyjadřují.
Buď vodopád keců o mikrokosmu a makrokosmu a ceně pokory,
anebo mlčí. Neboť je velký rozdíl mezi tím, jestliže někdo je
idiot a pak začne hrát idiota. Naopak idiotství je zcela
počestný stav. Řeklo by se přírodní danost… (- volně z textu
Tito moderátoři a Molitan).
Knížku bych proto spíše nazval Manifest proti lidské
blbosti, snobismu a nadutosti, a doporučil ji všem, kteří si
potřebují ujasnit svůj postoj k něčemu tak fenomenálnímu.
Takže: Dobrou chuť!
|