Molitan / Recenze /

Milan Ciler, Nové ústecké přehledy, únor 2002, s. 60

Literární bufet: Jiří Olič - Molitan

Proč se mně líbí tahle knížka plná drobných fejetonů a mikroesejí? 'To je tak dobrá otázka, že bych ji nerad svou odpovědí pokazil', mohl bych si říct, ale slibuji, že se vyslovení svého názoru tak laciným způsobem nevyhnu. Jak odvážný či spíše svéhlavý musí být autor, který si na samém počátku 21. století dovolí otevřít tak ožehavé téma jakým je Anticharta? 'Přidrzlej sprosťák, kterýmu je zapotřebí zatrhnout tipec, ' řeknou si mnozí, kteří svrchovaným podpisem deklarovali souhlas s něčím tak kontroverzním, že se ještě dnes po tolika letech, musí nad sebou samými chvět trapností. Byl bych ovšem velmi špatný vrchní, kdybych prchl od možnosti nabídnout čtenáři i další chody, jež obsahují menu této knihy. 'Kdybych věděl, co je umění..., nechal bych si to pro sebe,' řekl Picasso. A J. Olič se zase pro změnu úspěšně pokouší říct, co umění není. Natvrdo deklasuje všechny pokusy celého spektra výtvarných pseudoumělců, kteří se snaží tvořit bez kompozice a vyššího záměru, jen tak, aby dílo vypadalo volně, naprosto uvolněně a říkalo co nejmíň a dospívá k závěru, že nikoli umělci a jejich produkty, ale výstavy a způsoby prezentace jsou důležité: instalace, takové je dnešní kouzelné slůvko a klíček od dveří budoucnosti. Lehce se zastaví i u internetu, který funguje jako geniální mediální platforma pro lidi doživotně poznamenané neúspěchem, uražené a ponížené z výstavních síní. Tady se mohou prezentovat všichni: lidé nadaní, jejichž díla se dají vidět ve virtuálních galeriích, stejně jako zneuznaní umělci, chudáci bez talentu, ale s ambicemi. 'Tak to bychom měli předkrm a co dál', řeknete si. 'Inu, což takhle dát si mísu povolebního guláše?' '…ano, sněmovna je pojistkou demokracie a senát? To už je pojistka pojistky, ale i to je v demokracii málo, a tak tady máme pojistku pojistky pojistky a tou je referendum, ale co když i ta rupne? Zkrátka, kdo má chuť, může si dát nášup z textu Vy říkáte buk, a já říkám dub aneb česká politika, kde lež je aktem nejvyššího milosrdenství, neboť dává naději na šťastnou budoucnost, o naději na přežití ani nemluvě…' A hop! Poskočili jsme až k moučníku, kterým jsou komentáře týkající se novodobého českého fenoménu: GRAFOMANIE, jež se kromě houbařství stává dalším národním hobby. Olič se děsí lyrických torz vítězících nad romány, novinářů, z nichž se stávají titulkáři, uměleckých koláží, zralých v okamžiku zrodu rovnou na umístění do depozitáře, televize, kde čím horší moderátor, tím větší cvok. A dalších a dalších věcí, které nám všem komplikují život, a jež by se nechaly jednoduše shrnout pod pojem lidská idiocie, jejíž adaptabilita nabývá těch nejneuvěřitelnějších rozměrů a forem a podle kruhu je poznáte vždycky. Vyšlapávají kruh, rýsují,… magický, úžasně magický. A potom je poznáte podle toho, jak vystupují a jak se vyjadřují. Buď vodopád keců o mikrokosmu a makrokosmu a ceně pokory, anebo mlčí. Neboť je velký rozdíl mezi tím, jestliže někdo je idiot a pak začne hrát idiota. Naopak idiotství je zcela počestný stav. Řeklo by se přírodní danost… (- volně z textu Tito moderátoři a Molitan).
Knížku bych proto spíše nazval Manifest proti lidské blbosti, snobismu a nadutosti, a doporučil ji všem, kteří si potřebují ujasnit svůj postoj k něčemu tak fenomenálnímu. Takže: Dobrou chuť!

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage