Den světelného roku / Recenze /
Rudolf Matys, Lidové noviny, 18. 2. 1995
Tři Zogatovy krvavé cesty ke katarzím(…) Rozměrná skladba Den světelného roku, napsaná o vánocích 1977 v Jablunkově, je cele věnována Brnu, v němž Zogata vystudoval zemědělské inženýrství a kde od roku 1974 žije. V rozvolněněm, metaforicky bohatém, ale i tvarově zkázněném proudu desetiverší prokazuje básník své umění diferencovaně členité orchestrace zvládnuté i na rozměrném půdorysu. Jeho obraznost tu sahá od žánrově barvitých/často pronikavě reliéfních/ představ typu "salamandři lustrů transplantují/lampy kořal v Interhotelech" až po málem abstraktní průsvity: "Je-li paměť smyslů/buněčným nadbytkem/i myslí proudí světlo představy nad níž bdí". A básník, jindy schopný i docela "rabiátských" obrazů, se zde umí dopustit i takové vybrané něhy: "Dívky s jemnou pletí o slzy si poraňují tváře." To jsou ale opozita, typičtější je zogatovské propojování "vysokého" a "nízkého". Jako když "Večernice pod paží nese svou hlavu jako kapustu/do struhadla na jitřenčin chvost." Je to opět i báseň o lásce, o zdomácňování skrze ni; o lásce, v níž platí "co mohu méně dát než vše". (...)
