Zuzanka a tibetské velehory /
Ukázka z knihy
Atomy strachu
Do Tibetu! Jak mohu zdržovat vzpomínkami na Káthmándú, které nás mělo pouze katapultovat na čínskou hranici! Tedy vzhůru, sedláme ranní autobus, zaklesnuti mezi balíky a našimi krosnami hledíme ze střechy směle do krajiny nařasené prudkými kopci a záhyby údolí. Barva je nová: rudohnědá se zelenou, kaskády terasovitých políček, vesničky jako bójky na divoce vzedmutých vlnách. Silnice obkružuje hory tenkou linkou, rozmáchlými tahy nahoru dolů, sledovat ji pozorněji znamená zahrávat si se závratí. Tou ale rozhodně netrpí náš společník, šestnáctiletý průvodčí, šplhající za jízdy jako veverka kolem celého autobusu, za námi na střechu a zase oknem dovnitř. Sporá, svalnatá postavička v kraťasech a žabkách. Touží stát se řidičem, ale i práce průvodčího ho nakažlivě baví. Když projíždíme vesnicí, důležitě odhání jen o pár let mladší kluky, kteří se snaží pověsit na autobus, ačkoliv on sám se jistě učil naskakovat stejným způsobem. Teď dokonce seskočil a vzápětí sprintuje v prachu za námi, a přestože se cestující jeho horlivosti smějí, s chlapcovou důstojností to nehne. Říkáme mu, že Nepál se nám zdá hezčí než Indie. Dívá se pozorně na Zuzku a na mě a vážně přikyvuje.
„V Indii jsou navíc zlí lidé,“ tvrdí.
„Jak jsi na to přišel?“ divíme se shovívavě. Prý mu tam nedali ani vodu, chtěli za ni peníze, vrtí chlapec užasle hlavou nad dodnes nepochopitelnou křivdou. Tak takhle snadno se rodí nacionální nesnášenlivost.
Probíjíme se údolní průrvou k hranici, ze skal se řinou potoky a lesklé girlandy vodopádů, mezi potrhanými břehy běží proti nám řeka rychlostí, jaká dává tušit její drtivou sílu po monzunech. Pospravovanou silničkou dorážíme do Barabise, tady státní autobus končí. Na hranici do Kodari vyrážejí malé soukromé minibusy nebo džípy, které si diktují přemrštěné ceny. Zuzka zpovídá turisty přijíždějící z Tibetu. Hrozná cesta s nebezpečnými úseky, a pokud bude v noci pršet, pravděpodobně neprůjezdná. Začíná se stmívat a mrholit. Nakonec se vyskytne autobus za mírnější cenu, s nímž šplháme rozbitou silničkou k hranicím. Soutěska svírá řeku i silnici tak těsně, že z okénka k vrcholům nedohlédneš. Autobus se opilecky potácí, co chvíli zastavuje a většina cestujících vystupuje do tmy, aby mu odlehčila. Až druhý den za světla pochopím, že při průjezdu obzvlášť hrůzostrašnými místy nechtěli riskovat život. Jenom pár odevzdaných Nepálců a nic netušících turistů zůstávalo sedět v suchu autobusu.
Kodari, tmavá díra s několika poblikávajícími noclehárnami. Z tyčící se hradby hor se valí vzduch, studený a silný jako ledová tříšť. Uzavíráme spojenectví s mohutnou nepálskou obchodnicí, sdílíme spolu miniaturní pokojíček a jeden talíř s rýží a doplňovaným dálem, po nepálsku rozvařeným hrachem. Pijeme čínské pivo, někdo si dává čínskou brandy. Plni neklidu cítíme onen cizí svět kdesi nad našimi hlavami. Než jsme se uchýlili do hospody, dívali jsme se nocí vzhůru k tenkému límci světýlek městečka za hranicí. Beze slova, neklidně, s pocitem, že ono pozoruje nás. Rozechvěle uléháme, za oknem bez přestání hučí řeka přitékající z Tibetu.
Patnáctého září, středa. Den, kdy překročíme hranici, den, kdy vstoupíme do Tibetu.
Zatím vylézáme na korbu náklaďáku spolu se dvěma tucty Nepálců, Číňanů a Tibeťanů. Za chvilku lituji, že jsme se neodhodlali těch pár kilometrů na hranici urazit pěšky. Na korbě skáčeme jako pingpongové míčky. Knírkatý, šlachovitý Nepálec se snaží udělat si ze mě opěrátko. Mlčky strpím, když se mě i Zuzky drží za nohy, ale jakmile se mi pokusí uvelebit mezi koleny, vztekle ho vypudím.
„Já pro tebe nejsem žádná postel!“ povídám mu zuřivě a Nepálec se udiveně zubí od ucha k uchu. Teprve když ho napomene soused, přestane si na mě lehat. Ale do té doby, Dušane! Nevzpomínám si, kdy by ze mě vyteklo tolik rasistické žluči jako v těch krajně nepohodlných chvilkách, co se mi do klína bezelstně tisklo usmoleně hnědé tělo s širokým úsměvem v ošlehané tváři.
Nevím, jestli mám právo vymlouvat se na nervozitu před čínskou kontrolou. Vpustí nás vůbec? Nebudou nám prohledávat bágly? Co balíček fotek s dalajlamou, co kazeta z Dharamsaly s nahranými vzkazy pro příbuzné ve Lhase? Po svobodných týdnech v Indii a Nepálu se zlobím na svůj strach a konspirativní obavy. Avšak chvíle, které se Zuzka tolik obávala, se pro nás vyvíjí dobře. Třístupňovou kontrolou procházíme poměrně hladce, do báglu vlezou jenom Zuzce, mě naštěstí nechají být. Vypisování kolonek, kde budeme v Číně bydlet a jak se jmenuje naše organizovaná skupina, už zfingujeme snadno.
Dostáváme pasy zpátky do rukou, navlékáme si na ramena popruhy báglů a pomalu se vzdalujeme brčálovým uniformám dále do Tibetu. Teď už nás přece nevrátí! Povznášející úleva však netrvá dlouho, jinakost světa za hranicí je zarážející.
Přestává účinkovat angličtina, zdá se, že neexistuje žádná doprava. Himálajský vzduch je sice stejný jako dole v Kodari, ale zhoustl o neviditelné atomy strachu. Nenápadná, ostražitá přikrčenost, vtělená do pohledů, gest a odposlechnutých intonací, anebo mátožně prázdná rezignace ve tvářích, které neodlepí oči od země. Za pár dní už většinu z toho vnímat nebudeš, asi jako když přivykneš neznámému pachu, který tě udeřil do nosu ve dveřích cizího bytu. Nikdy by mě však nenapadlo, že tady, v bahnité ulici plné krámků s čínským zbožím, čínských vývařoven a naléváren s kulečníkovými stoly a postávajícími Číňany a Tibeťany, otevřu dveře bytu nesvobody, který jsme před pár lety definitivně opustili.
S opatrnickou tibetskou prodavačkou měníme peníze a vyptáváme se po hospodách na dopravu. Žádný autobus, jenom náklaďáky. Zkoušíme štěstí u řidičů, ale ti se neumí nebo nechtějí vyjádřit. Přes hodinu stojíme před trakem, který se zrovna nakládá. Abych Tibeťana donutil k reakci, přivazuji naše bágly nad řidičskou kabinu. Ne? Hážeme si náš náklad zase na záda, rozhodnuti dostat se do Tibetu třeba po svých.
Brodíme se rozvodněnými potoky, déšť houstne. Míjíme trojici Zápaďáků, kteří nás z hospody udiveně pozorují. Za další serpentinou se schováváme už i my. Vzápětí přijíždějí dva náklaďáky. Beze svědků je nemluvný řidič sdílnější. Vysvětluje, že jsou na cestě policejní kontroly a pantomimicky předvádí, jak by dostal pěstí do zubů a jakou má z toho velikou hlavu. Naše peníze ho ale lákají. Zkoušíme to u kolegy. Ten je odvážnější, bágly pod plachtu, Zuzka do kabiny, já na vnější stupátko. Pro začátek to není nejhorší, hlavně se dostat z té pohraniční díry, říkám si, i když musím na úzkých úsecích seskakovat a pak dobíhat do kopce zvolna se deroucí náklaďák.
Naštěstí pro mé zdraví se zastavujeme na čaj v malé kůlně. Konečně Zuzka proráží se svou tibetštinou. V bezpečné intimitě řidiči roztávají jako máslo v jejich čaji. Neochota je prolomena, domlouváme se, že nás vysadí až v Ňalam. Zuzka rozdá první fotky dalajlamy, já nasedám do kabiny prvního náklaďáku, déšť znovu nepříjemně zhoustl. Po necelém kilometru musím vylézt. Sesutý svah zaplavil rozježděné koleje hromadou hlíny a kamení. Za námi soutěska s vodopády, které crčí ze střechy světa, jako by se tam nahoře utrhl okap. Před námi jazyk bahna, tekoucí do propasti. Dolů se příliš nedívám, když lovím z laviny kameny a hážu je z kopce. Řidiči postupují z druhé strany závalu. Z tibetské strany přijíždí džíp a partička okravatovaných Číňanů s diplomatickými kufříky opatrně cupitá s vysoukanými nohavicemi kolem nás dozadu, kde už na ně čeká další džíp na přesednutí.
„Pojďte nám pomoct!“ volám za nimi a hrozím jim pěstí. Jenom se vesele zahihňají.
„Nebyl to pěkný pohled,“ říká pak Zuzka docela vyplašeně, když popisuje, jak náš náklaďák najel do jakž takž vyházeného závalu, který se pod námi znovu dal do pohybu a řinul kluzké bahno kolem kol. Ještěže byl řidič důraznější, motor silnější.
Teprve za pár dní se dovídáme, že zanedlouho po nás jiný náklaďák už takové štěstí neměl a zřítil se dolů. Další hodiny se drásáme prázdnou silničkou podél řeky i v serpentinách nad ní, pak se nenápadně stočíme k průsmyku a konečně jsme nahoře. V dálce, jen jako špehýrka mezi mračny, modrý příslib bezdeštného Tibetu. V Ňalam řidiče při večeři umluvíme, aby nás vzali ještě do vesnice s Milaräpovou gönpou. Až do Dingri se bojí, škoda. Za ten den jsem si na svého řidiče zvykl, vitální tlouštík, dobrosrdečný, šikovný, bahnitá lavina kamení je však pro něj předvídatelnější než čínská kontrola.
Naše první noc v Tibetu. V Milaräpově gönpě s noclehem nepořídíme, ale ujímá se nás ochotný mužíček s nejhlučnějším psiskem ve vesnici. V domečku je všechno tak, jak by si člověk představoval. Veprostřed kamínka pod kouřovou dírou ve stropě, dřevěná stloukačka na čaj s máslem a něco nezbytného nádobí. Na hliněné podlaze kolem stěn postele, kterých se mi zdá o něco méně než členů rodiny. Tibetský slaný čaj s máslem je opravdu odporný, vypiju ze zdvořilosti misku, statečná etnografka si nechá ještě dvakrát dolít. Povečeříme z vlastních zásob, ale sledujeme přípravy večerního menu tibetské rodiny. Se Zuzkou konverzuje s pomocí slovníku hlavně starší syn, malého kloučka zas učím na darovaném balónku vyluzovat kvílivé zvuky. Po jídle hlava rodiny ještě rozemílá chilli papričky, já vybaluji na zem karimatky. Ne, ne, pro hosty tu jsou postele! Jsme celí rozpačití z takové pohostinnosti, ale nechceme urazit. Já dostávám tlustý polštář, jako bych si chtěl před spaním ještě číst. Ale nečtu, poslouchám, jak se rodina okolo nás ukládá ke spánku, jak venku neúnavně poštěkává psí hlídač, dívám se otvorem ve střeše na hvězdy a představuji si, že slyším tutéž řeku, které před devíti sty lety naslouchal ve své poustevně básník Milaräpa.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz