Ukázka z knihy
Sag HarborSedíme v malé italské hospůdce na Main Street. Nicholásek se snaží prostrčit špagetu brčkem.
Podíváme se na sebe se Simčou; ano, měly bychom ho okřiknout.
„Tak na zdraví," říkáme raději a srkáme chladné bílé víno.
Hlavně to zdravíčko.
(Budoucnost se nám drobila pod rukama, ale jinak jsme byly jak řípy.)
Simonin pokus zachránit své nepříliš šťastné manželství se nedařil. Moje přítomnost v domě, který se zdál sestřinu bohémskému manželovi už tak těsný, taky nepomáhala.
Sag Harbor je rozkošné přístavní městečko v oblasti zvané Hampton. Jeho půvaby jsem, navzdory své zamilovanosti i obecné nechuti cestovat, ocenila již při své první návštěvě. A nebyl to jen ten romantický výhled na záliv plný plachetnic a motorových člunů. Něco je na Sag Harboru velmi staromilské, důvěrnost místních, s níž obdivují vaše dítě (potažmo Simčino) - či postavu (eventuálně mou); a něco velmi liberálního, jak by se v tak exponované části očekávalo.
Leží necelé dvě hodiny autem od města New Yorku, na Long Islandu, na jazyku jakoby vypláznutém do Atlantického oceánu. Hampton je jednoduše oblastí s nejkrásnějšími plážemi, nejvyhlášenějšími restauracemi a nejdražšími sídly, z nichž mnohé patří známým celebritám. Jsou to takové, řekněme Jevany Východního pobřeží.
Představovala jsem si, že budu schovaná v pokojíku vedle Nickovy ložnice v patře. Ve dne budu ležet na pláži a v noci psát svou diplomovou práci. Vysvětlete to čtyřletému dítěti.
„Míňo, Míňo," volá mě stále po celém domě.
Paul se zlobí a večer ho zas slyším dopáleně lamentovat.
I přes svou jazykovou bariéru mám velmi přesnou představu o tom, co říká.
Už na letišti se mu zdála moje zavazadla příliš objemná.
Podivoval se, proč mi Simona založila účet v bance.
Když jsem se začala pohlížet po autě, konečně pochopil, že tahle moje návštěva má otevřenou zpáteční letenku.
„Simčo, pomoz mi najít nějakou dobrou školu na angličtinu. Na měsíc, na dva odjedu a pak se uvidí," řekla jsem jí po další probdělé noci.
Nicholáskovi došla s lepkavými špagetami trpělivost, a tak jsme se zvedly. Venku je ještě světlo, horko, ale od oceánu už je cítit osvěžující vánek.
Ráno odjíždím na pobytový kurz do Vermontu.
Cesta
Ten Kerouack a tyhlety věci mi byly vždycky cizí.
Nikdy jsem nikam nechtěla jet.
Nesnáším spát v cizích prostěradlech, stoupnout si do cizí sprchy. Už dopředu jsem se otřásla odporem.
Pozoruju z okna autobusu ubíhající krajinu. Connecticut, Massachusetts. Hm, dobrý. V kině by mi to stačilo.
Chci zpátky svůj život. Svoje auta, šperky, Karla.
Dva měsíce po našem rozchodu jsem seděla doma a zarputile psala diplomní scénář, abych si zkrátila to čekání na telefon. Pak jsem se rozhodla. Vstala jsem od psaní, všechno prodala, část si vyměnila za dolary a odletěla za Simčou.
Vlastně všechno jsem neprodala. Nesnesla bych, abych se litovala, tak jsem si nechala jeden prstýnek a hodinky se sedmi brilianty vesele klouzajícími kolem zlatého ciferníku.
Ukazovaly za dvacet minut pět.
Na nádraží mě bude čekat někdo z tábora. (Tábor — tak příšerný slovo!)
To poslední, po čem toužím, je s někým se seznamovat.
Výuka
„Hi, my name is Martina and I am from Czech Republic," slyším se opakovat podle návodu na tabuli.
Čtyři spolužáci jsou z Latinské Ameriky a dva z Japonska. Tipuju, že jsem zde nejstarší.
Jako holky jsme se sestrou toužily mít patrové postele. Můj sen se splnil, bohužel až na prahu třicítky.
Na pokoji jsem s útlou okatou Italkou, která ovšem patří k pokročilejším. Vůbec nic jí nerozumím, ale zdá se mi až příliš optimistická. Navíc nekouří a nepije.
No nazdar.
Kvapně se natahuji na spodní lůžko, aby bylo jasné, že já nikam nelezu.
Studenti z předchozího cyklu nás provázejí areálem a všechno nám vysvětlují. Tedy těm, co jim rozumějí.
Mne, počítám, vzbudí Italka a potom se nějak chytím davu.
Živěji se zajímám až o jídelnu. Mango, ananas, kiwi, meloun... všechny ty exotické plody v libovolném množství? Bleskově se rozhoduji pro ovocnou dietu.
Do noci sedím na verandě naší dřevěné chaty a kouřím. Tmou se nese ze všech stran veselé halekání mládeže a španělské písně.
Jak strašně jsem s tím bojovala.
Kus mě chyběl a bolelo to, jako by k amputaci došlo při vědomí.
Ale nezdálo se, že by někdo zaznamenal, jak rozervaná jsem. Že krvácím. Ze srdce.
Bože, vzpamatuj se, alarmuji zbytky zdravého rozumu. Nedramatizuj, nepřehrávej, nepoddávej se tomu — žij!
Nechápavě reviduji, kdy se náš volný, nezávazný vztah změnil v tuhle sžírající, příšernou závislost. Všechno si tisíckrát vracím, ano, dělala jsem chyby. Byla jsem vlastně hrozná.
Bad girl.
Bac, bac, bac na zadeček.
Obávám se, že jsem zešílela.
Pobyt
Ukázalo se, že studenti z areálu mezinárodní školy mají zdarma k dispozici i krytý bazén pod kopcem. Vůbec mě překvapilo, že poté, co jsem překousla, že musím zaplatit částku téměř dvou tisíc dolarů za měsíční pobyt, byla moje další vydání zcela minimální. Za patnáct dolarů jsem si koupila učebnici gramatiky a každý pátek přispěla čtyřmi dolary na nákup plechovkového piva na večírek.
Moji spolužáci byli vesměs z bohatých rodin. Někteří si v nejbližším městečku půjčovali auta a jak se jim začala zajídat strava ve studentské jídelně, počaly se v kempu stále častěji objevovat rozvážkové vozy z místních restaurací.
Takové hýření mě však nechávalo chladnou. Vděčně jsem se držela své ovocné diety, občas doplněné o nějaké to pivo. Ostatně zdálo se, že nic jiného si mé tělo nežádá. Ze zkušenosti jsem už věděla, že tělo neošálím. Kdysi, bylo to ještě na gymnáziu, jsem se tak dlouho zříkala chleba, housek a všeho z mouky, až jsem jednoho dne nevydržela pohled na naši nástěnku velebící družstevní sklizně a bez rozmyslu rozkousala všechny vystavené druhy obili. Dodnes, slyším-li o žních, cítím v ústech tu pichlavost pšeničných klasů.
Zvykla jsem si nyní brát učení dolů k bazénu. Stále jsem se snažila držet stranou svých spolužáků — můj svět byl příliš roztříštěn, než abych si tam chtěla zvát hosty. Více jsem komunikovala jen s Italkou. Brala jsem to ostatně jako cvičení v angličtině. Vyprávěla mi, jak trpěla strašlivou bolestí zubů a nechala si dát falešné. (Později mě napadlo, že možná trpěla bolestí z rozchodu se zubařem, který se ukázal být falešný, ale nebyla jsem si jista, takže jsem se raději dentální problematice zcela vyhýbala.)
Odháním myšlenky na budoucnost (na to si jeden s mým životním stylem už zvykl) a zaměřuji se na přítomnost.
Jsem opálená, hubená, a konečně jsem pochopila systém minulých časů v angličtině.
Měsíc uběhl jako voda. Přišel čas říct "goodbye" vermontským lesům a školní učebně.
