Doktor Kott přemítá /

Ukázka z knihy

Francouzská ryba

Panebože, to je ale smrad! Co to tady tak příšerně smrdí? Asi jsem už stará. Jsem už prostě moc stará, a proto to tak špatně snáším. Tím to všechno je.
Eva se namáhavě kolébala ode dveří k oknu a pak zase nazpátek a takto v duchu rozmlouvala sama se sebou.
Třicet let je třicet let. Je to moc a bůhví, jak to všechno dopadne.
Pokojíček byl maličký, úzký a na první pohled přecpaný nábytkem, i když ve skutečnosti ho tu moc nebylo. Dvě postele, skříň, psací stůl s jednou židlí... Vlastně jen to nejnutnější. Jedinou nadbytečnou věc, jediný luxus představoval mohutný starý ušák, který Eva před lety dostala od rodičů k promoci a na němž dost lpěla, ačkoli tu zjevně překážel. Poslední dobou k němu lnula ještě víc než kdy jindy, jelikož měla celkem oprávněný pocit, že je to široko daleko jediný objekt, který je ještě objemnější než ona sama.
Právě v něm, v milovaném ušáku, teď seděl Petr, její muž, a něco si četl. Z nějakých důvodů pocítila lehké podráždění, kdykoli se na něj podívala. Její spřízněnost s ušákem byla tak velká, až se jí chvílemi neodbytně vtírala představa, že se Petr rozvaluje na ní. Taková bezohlednost! Pokaždé, když došla ode dveří k oknu, a to bylo vzhledem k nepatrným rozměrům místnosti každou chvíli, musela se mu dost složitě vyhýbat.
„Nechceš si sednout?“ zeptal se jí Petr už po několikáté, ani ne tak ze zdvořilosti, jako spíš že mu její bezcílné těkání kazilo požitek z četby.
„Děkuju, nechci,“ odpověděla rovněž po několikáté.
Sedla by si, což o to, jenomže jakou práci by jí pak dalo zase vstát a uvést tělo opět do pohybu. To radši nic. Ozvalo se krátké zaklepání a vzápětí se dveře trochu pootevřely. Dovnitř nakoukla matka: „Evičko, Petře, nechcete ovar nebo sulc?“ „Díky, mami, nechceme. Jdeme na tu večeři,“ řekla Eva a navzdory nemotornému tělu doslova vyrazila z pokoje. Zastavila se až nad záchodovou mísou. Rukou si křečovitě svírala ta místa, kde bývá žaludek. Ale nezvracela, nešlo to.
„Bodejť by to šlo, vždyť jsem dneska skoro nic nejedla,“ pomyslela si. „Ale proč je mi proboha tak špatně? Teďka, v osmým měsíci, to nemůže bejt normální. To přece v žádný knížce nepíšou.“
Pomalu se hrabala zpět do pokoje.
„To je prostě tím, že mi za čtrnáct dní bude třicet. Ideální věk pro těhotenství je třiadvacet let, mám sedm let zpoždění. To píšou v každý příručce. Jsem kráva. Ach jo. Taky by to ale mohlo bejt tím, jak to tady v celým bytě příšerně smrdí tím ovarem. Copak ta matka musí pořád vařit takový nezdravý hnusy? Vždyť to by se poblil každej, z takovýho smradu mastnýho... Fuj!“
„Tak vážně nechcete? Ani trochu?“ zeptala se maminka znovu.
„Vážně ne. Ani trochu. Radši prosím tě vyvětrej.“
„Jak, vyvětrej? Vždyť je venku taková zima! Jo tak... tobě to nevoní... Tobě to není dost nóbl. Ty už se vidíš na lepším, co? No však už se dočkáš.“
„Mami, prosím tě…“ Eva za sebou zavřela dveře pokojíčku. Nechtěla se pouštět do hádky, neměla na to sílu.
„Hele, příště mluv za sebe. Já bych si byl kousek dal a docela rád.“
„Prosím tě, radši už pojď. Za chvíli tam máme bejt, tak ať na nás nemusejí čekat.“ „No jo, já už jdu, ale stejně, škoda ovaru.“
„Vždyť jsme pozvaný na večeři, víš, že vaše maminka říkala, že nemáme nic jíst. Já jsem kvůli tomu ani neobědvala, snědla jsem jen jabko, abych se nepřežírala, když bude ta večeře. Hostina bude!“
„Ty seš ale blbá,“ pravil Petr přátelsky.
V koupelně před velikým oválným zrcadlem Eva krátce popřemýšlela, má-li si na sebe vzít pytel číslo 1 — modrý, anebo pytel číslo 2 — černý. U vědomí, že je to úplně jedno, rozhodla se nakonec pro pytel číslo 2. Černá zeštíhluje. S hlubokým zoufalstvím pozorovala v zrcadle svůj obraz. Na opuchlý obličej plynule navazoval obrovský pupek. Ten pak, jak se Evě zdálo, sahal od brady až ke kolenům. „Chtěla bych, aby se mi narodil chlap,“ řekla nahlas. „Teda, vlastně chlapeček.“ Setmělo se. Na chodníku před domem do sebe Eva s velkým potěšením nasála co největší množství čerstvého smíchovského vzduchu. Byl cítit benzínem a vším možným, naštěstí s výjimkou vepřového masa.
„Víš,“ obrátila se cestou v autě k Petrovi, „naši jsou hodný, ale stejně už se těším, až budeme bydlet u vašich. V tom kamrlíku se nedá žít. Ani teď už ne, a co teprve s miminem.“
„To je fakt,“ odpověděl.
Víc toho neřekl a Eva tedy také ne. Místo toho se pustila do snění: Dvoupatrová vila na Ořechovce a v ní docela nahoře v podkroví dvě místnosti jen pro ně. Dva pokoje a vlastní záchod. Není to nádhera? Tolik prostoru a to místo, ta čtvrť! Jen kuchyni a koupelnu budou mít zatím společnou, ale to přece nemusí vadit. Při troše tolerance... Tchyně je milá, tchán korektní, švagrová sympatická slečna — všichni jsou to inteligentní a slušní lidé — stejně jako my. Všechno už je skoro připraveno, za měsíc, až se miminko narodí, budeme se stěhovat. Vlastně jsme to mohli udělat už dřív, ale Petrovi se bůhví proč moc nechtělo. V koutku duše cítila Eva přece jen jisté obavy, ale ty se týkaly převážně jedné jediné věci, jestli bude ona sama pro Petrovu rodinu dost dobrá.
To už ale pomaličku vklouzli do poklidně blahobytné náruče Střešovic. Auto Petr nechal před rodinnou vilou. Moc pěkně se tam ta kraksna nevyjímala, ale Eva si nechtěla kazit náladu. Panečku, i zaparkovat se tady dá bez problémů, pomyslela si spokojeně. Příjemné, opravdu příjemné místo. Uvědomovala si, že je tak trochu dětina — no a co? Proč by neměla být?
Každá návštěva u tchyně pro ni ještě pořád měla nádech něčeho nového, neobvyklého a malinko slavnostního. Nechodili sem příliš často, ani po svatbě ne. Petrovi rodiče, lidé na vrcholu kariéry, byli velmi vytíženi svou prací, ani večery nemívali mnohdy volné. S časem nakládali uvážlivě, pokud jim nějaký přece jenom zbýval, snažili se ho rozdělit mezi kondiční cvičení a občasné návštěvy divadel či koncertů. Přestože byli přibližně ve stejném věku jako rodiče Evini, nedalo se to vůbec srovnávat. Čím dál častěji se Evě stávalo, že si při pohledu na matčiny tříposchoďové faldy a na otcovy vytahané tepláky vzpomněla na své nové střešovické příbuzenstvo a zachvěla se stěží potlačovanou nevolí. Takové srovnání mohlo dopadnout jen jedním způsobem, ve prospěch těch střešovických. Eva s nimi pociťovala spřízněnost hlubší a zároveň jemnější nežli jakékoli krevní pouto. Petr sám zdědil inteligenci i jiné schopnosti svých rodičů, ale některé jejich vlastnosti mu přece jenom zjevně scházely. Především ctižádost a dostatečně pevná vůle. Kdysi se pravda pokusil vykročit ve stopách svého otce a začal studovat medicínu, ale nedokončil ji a nakonec ani žádnou jinou vysokou školu. Uchytil se časem jako novinář a tím už také zůstal. Koneckonců díky tomu se s Evou, která byla také novinářka, před dvěma lety seznámili.
„Co je? Co je to za příšerný zvuky? Není ti něco?“ zeptal se Petr.
„To nic, trochu mi kručí v břiše.“
„Ty jsi ale vážně pitomá. Myslíš taky trochu na to dítě? Až se to narodí, tak si pro mě za mě třeba umři hlady, ale teď se na to laskavě vykašli.“
MUDr. Petr Friml — stálo na mosazné tabulce vedle zvonku. Ta tabulka se Evě vždycky strašně líbila. Nemudr Petr Friml zvonek několikrát silně stiskl.
„Ty nemáš klíče?“ zeptala se Eva.
„Nevím,“ odpověděl.
„Nazdar pisálku, ty nemáš klíče?“ zeptal se Petrův otec.
„Nevím,“ odpověděl Petr.
„Chyba,“ řekl Petrův otec. „Račte dál.“
„Tak co naše mamina? Jakpak nám kyne? Hmm, pane jo, skoro až moc, ne?“ zahlaholila Petrova maminka.
„Nazdar škrabáci!“ přivítala je Petrova sestra Monika.
Pak se všichni po západním způsobu pozdravili trojnásobným polibkem střídavě na obě tváře. Jenom naznačeným, to už Eva věděla. Učila se rychle.
„Jdete pozdě, už na vás čekáme. To je nešvar, hrozný nešvar. Na to byste si neměli zvykat. Typický český šlendrián,“ pravila matka.
„Přesnost je vlastností králů,“ doplnil otec.
„To víš, než Evu nacpali do auta a než ji pak z něj zase vypáčili... To musí dát jednomu zabrat,“ zavtipkovala Monika.
„Máte štěstí, že nemusím jídlo ohřívat, to bych se vážně zlobila. Tak pojďte,“ uvedla je matka do jídelny.
„Umyjte si ruce,“ upozornil otec.
„Tati, prosím tě...“
„No no, tak se hned neurážej. Čistota půl zdraví.“
Rozptýlené světlo z mnoha umně rozmístěných lampiček a lamp měkce ozařovalo jídelnu. Vzduch byl provoněn mírně nasládlou kořeněnou vůní. Snad rozmarýn, nebo ylang-ylang? Slavnostně prostřenému stolu vévodily svíce z pravého včelího vosku zasazené do dvou štíhlých mosazných svícnů a překrásná kytice suchých květů. Všechno, nábytkem počínaje a ubrousky na stole konče, bylo vyladěno do několika odstínů béžové a teplé hnědi.
„Tak, přátelé, sešli jsme se tu především proto, že se nám dnes tatínek vrátil z měsíční stáže ve Francii. Ta stáž byla velice úspěšná, to už v tomto okamžiku můžeme říci. A nejen to, přestože měl samozřejmě mnohé povinnosti a starosti, nezapomněl ani na nás a přivezl nám všem ze sladké Francie několik opravdových lahůdek, z nichž některé si za okamžik dovolím předložit vašim ctěným chuťovým buňkám. Ovšem, abych nezapomněla, v neposlední řadě jsme se sešli také proto, abychom společně pogratulovali naší nastávající mamince, naší milé Evičce, která za pár dní oslaví krásné třicáté narozeniny.“
„Ne za pár, až za čtrnáct,“ řekl Petr.
„No ano, jistě, vždyť říkám, za pár dnů. To uběhne jako voda a nevíme, jestli se do té doby budeme moci ještě setkat, jestli bude čas. Takže, Evičko naše milá, tady máš od nás pár dárečků, pěkně si je užij. Hodně, opravdu hodně jsme přemýšleli o tom, co by to mělo být, aby ti to nejen udělalo radost, ale také bylo ku prospěchu. Doufáme, že jsme se nakonec rozhodli správně. Všechno nejlepší!“
Zatímco Petrova maminka podávala Evě velikou papírovou tašku s nápisem Benetton, všichni členové rodiny s výjimkou Petra společně zazpívali: „Happy birthday to you...“
Že by něco na sebe? Eva nedočkavě zalovila v papírové tašce. Hlavně nic těhotenského — to už by nestálo za to. Postupně vyndala a postavila na stůl tři přenádherně zabalené dárky. Ani jeden z nich však svým tvarem žádné oblečení nepřipomínal. No nic, to nevadí. Dva byly menší, válcovitého tvaru — úplně stejné. Květináče? Nebo hrnečky? Eva chvatně odstranila lesklé stuhy i zlatavý papír. Objevily se dva bílé kelímky se zelenými nápisy a stříbrnými víčky. Co to může...? Ne! To snad...
„Proboha, co to je?“ zeptal se Petr.
„Jogurty,“ odpověděla ochotně matka. „Půllitrové, bílé.“
„Nízkotučné,“ dodala po chvíli, protože se jí zazdálo, že dárek neměl beze zbytku takový účinek, jaký očekávala.
„To je přesně to, co organismus těhotné ženy potřebuje ve zvýšené míře,“ promluvila znovu matka, jíž nastalé ticho připadalo nepřiměřeně dlouhé.
„No jistě,“ podotkla Monika.
„Zdraví sílu — najdeš v sýru,“ pravil otec, jenž si mezitím odskočil a teď se nestačil zorientovat úplně přesně.
„Děkuju,“ vydechla Eva. „Mockrát děkuju,“ přidala snaživě a s novou nadějí sáhla po největším balíčku. Tentokrát to nebylo tak snadné. Byl skutečně objemný a těžký. Přes břicho se s ním jen obtížně manipulovalo.
„Já ti pomůžu,“ nabídl se Petr a společnými silami zdolali i poslední dárek. Vzápětí překvapeně hleděli na soustavu kovových koleček a pružin. Nezbylo, než aby Petr zopakoval předchozí hloupou otázku: „Co to je?“
„To je Reinhard,“ odpověděla matka se vstřícným úsměvem, ale v jejím hlase již byly patrné stopy jistého podráždění.
„Reinhard?“ opáčil Petr, „jak Reinhard? Heydrich?“
„To je Reinhard, přenosný rakouský posilovač břišních svalů. Evička ho bude myslím potřebovat a ty, jak se tak na tebe dívám, za chvíli taky.“
„Aha, to jsem chtěl slyšet,“ řekl Petr.
„Děkuju, opravdu, moc vám děkuju,“ zopakovala Eva, „udělali jste mi velikou radost, vážně. Děkuju vám.“
Jídlo! Ježíšikriste, kdy už konečně dostaneme nějaký jídlo? To bylo to jediné, na co ještě byla schopna myslet.
„Co takhle něco k zakousnutí? Dáme si? Nebo ještě počkáme?“
Proboha nééé! málem vykřikla nahlas. Naštěstí to byla jen řečnická otázka. Tchyně se švagrovou zmizely v kuchyni.
„Táák! Už se to nese. Už je to tady.“
„Losos už táhne peřejí,“ ozval se MUDr. Friml. A ještě: „Kdo nejí rybu, dělá chybu.“ V příštích minutách se na stole objevil stříbrný podnos s několika průsvitnými plátky uzeného lososa a dva malé roztomilé talířky, na jednom pár krajíčků celozrnného chleba, na druhém rozkrájená bageta.
„Přátelé, pozor! Ta ryba — to je francouzská ryba a ta bageta na talířku vpravo — to je francouzská bageta. Na talířku vlevo je celozrnný chleba, ten je zdravější, ale je český, protože ve Francii ho nemají. Přesně řečeno, možná že ho také mají, ale tatínek ho nesehnal. Nechte si chutnat.“
Tou dobou už bylo Evě tak zle, že si nebyla jistá, ani jestli má ruce a nohy, natož jestli má ještě hlad, břicho, dítě a tak vůbec. Jsem stará — promluvila po delší přestávce sama k sobě, jsem stará, ale to nevadí. To bude dobrý. Najím se a všechno bude zase dobrý. Pak si opatrně naložila na talířek jeden tenoučký plátek lososa, kousek bagety a krajíček celozrnného chleba. S prvními sousty opravdu pocítila jistou úlevu.
„Když se to tak vezme, v tuhle hodinu by už člověk ani jíst neměl. Zejtra si budu muset přidat kolečko — nebo radši dvě,“ řekla Monika.
„To máš pravdu. Jak nás tady tak vidím, místo večeře bychom spíš všichni potřebovali půlroční pobyt v koncentračním táboře. No, někdo i delší,“ prohlásila Petrova matka.
„Představte si, ačkoli teď nevím, jestli už jsem se o tom nezmiňoval, představte si, že minulý týden, zrovna na té veliké recepci v Marseille, mi uletěl knoflíček od vesty. Právě jsem si sedal ke stolu a najednou — prásk! Víš, kterou vestu myslím? Tu černou, zkrátka tu vestu od mého maturitního obleku. Prásk a bylo to! Byl pryč. Co tomu říkáš, miláčku, to je hanba, co? Ale neboj se, já se dám zase do kupy. Hned zítra začnu.“
Eva se svým jídle nespěchala, ani nemohla, ale tak či onak, ať přežvykovala sebepomaleji, za pár minut byl losos pryč a všechno ostatní také. Přidávat si nechtěla, to by bylo trapné. Nemůže se na kus žvance vrhnout jako zatoulanej pes. A už vůbec ne, když se jedná o předkrm. Konečně, ani by jí to nedělalo dobře, jen pomalu, ono se to srovná. Musí pěkně počkat na další chod. To už vydrží.
„Ještě jsou tu dva kousky lososa. Dáte si? Prosím, no prosím.“
Ne, ne, ne, Eva si nedá, musí vydržet. O poslední sousto — víc to nebylo — se podělili muži. Ostatně, tak také byla výzva míněna.
„Tak co, spokojeni? Chutnalo vám? Chutnalo, to jsem opravdu ráda. Máte dost?“ Jak dost? lekla se Eva.
„Já určitě. Jez do polosyta, pij do polopita — vyjdou ti naplno léta,“ odpověděl tatínek.
„Výborný to bylo, skutečně výborný. Ale přejedla jsem se, jsem plná k prasknutí,“ řekla Monika.
„Ano, ano,“ řekla maminka, „bylo to dobré a nesmírně syté. To víte, Francouzi, ti se vyznají.“ A začala sklízet talíře.
Eva se nenápadně podívala po Petrovi, Petr se nápadně upřeně díval na podlahu. „A pozor! Copak to tady ještě máme?“ maminka se vracela z kuchyně. Že by přece? Eva s vypětím všech sil zvedla hlavu a pokusila se o úsměv. Naděje umírá poslední.
„Pralinky! Bonbónky! Pravé francouzské pralinky.“
„Belgické,“ pravil Petr.
„Tak prosím, berte si,“ maminka zvolna obcházela kolem stolu. Na okamžik poněkud zaraženě stanula před Evou, která tentokrát nedokázala zadržet vstřícný pohyb ruky. „Ty chceš taky, Evičko? Vážně? No nic, nic, já jen myslela... No ne, nic, jen si vezmi, vezmi si, kolik chceš, ty naše kuličko zlatá.“
„Ne, děkuju vám, já jsem... já jsem vlastně chtěla jenom trochu minerálky. Děkuju.“ „Tak co, ty chlape jeden,“ ozval se tatínek, když už měli na sobě kabáty, „ani jsi mi neřekl, co je novýho ve fotbale.“
„Jak ve fotbale? Proč ve fotbale, jak to myslíš?“ zeptal se Petr.
„No, jak, jestli jsou dobrý, ty naši. Jak jim to jde a tak...“
„A jak já to mám vědět?“
„Jak, z těch novin přece. Seš v tý redakci ňáký, nebo ne? Nebo už tam nejseš?“ „Ale jo, jsem, ale já nepíšu o sportu, já píšu o kultuře.“
„Jo tak, o kultuře, no tak promiň, já myslel... No tak dobře, a co kultura? Dobrý?“ „Jo, dobrý. Docela dobrý.“
„Milánkové, teď mě napadá, vždyť vy jste se ani nebyli podívat nahoře v kutloušku, co vy na to? To jsme to ale vyvedli. Nechcete tam ještě zajít?“
„Ne, díky, mami, radši až příště. Eva už je hrozně unavená.“
„Opravdu? Evičko, co? Nechcete?“
„Ne, děkujeme, dneska už ne.“
„Chyba,“ řekl otec.
„To víš, škrabáci. Hlavu v oblacích, řečí plno a skutek utek,“ řekla Monika.
„No, já nevím, ale to není úplně zodpovědné od vás, tohleto. Teď se vám nechce, a pak se vám třeba bůhví co nebude líbit. Je to přece především ve vašem zájmu, vy se musíte starat. Neměli byste si zvykat na takový ten typický český šlendrián. No, jak myslíte.“
Ve starém autě, vypůjčeném od Eviných rodičů, byla pořádná zima. Trvalo chvíli, než se ho Petrovi podařilo nastartovat, topení se do chodu nepodařilo uvést vůbec. Jsem stará, pomyslela si Eva, stará kráva.
„Petře...“
„Copak je?“
„Já jsem myslela, napadlo mě...“
„No?“
„Co kdybychom nahoru k vašim odvezli ten ušák? Myslíš, že by to šlo?“
„To víš že jo, klidně. Můžeme si tam vzít, co budeš chtít. Třeba všechno.“
„Ne, to ne. Tak jsem to nemyslela. Já jsem myslela, říkala jsem si... Kdybychom tam odvezli ten ušák, tak by se nám možná místo něj ta postýlka do pokoje ještě vešla. Víš, já nevím, ale já k vašim asi, já...“
Bylo ticho. Ale jen chvilku, pak se Petr k Evě nepatrně naklonil.
„Miluju tě,“ pravil.
„Konec dobrý — všechno dobré,“ řekl by MUDr. Friml.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz