Aleš Haman, Lidové noviny, 25.1.2002
Ludvík Vaculík má o (literárního) dědice postaráno Je až zarážející, jak spolu souznějí literární projevy dvou autorů, kteří jsou od sebe věkově vzdáleni distancí více než tří desetiletí.
Ve fejetonech Břetislava Rychlíka (nar. 1958), které vyšly se symbolickým názvem Konec žebřiňáků, vycítíme takřka genetické příbuzenství s Ludvíkem Vaculíkem (nar. 1926). Oba například tíhnou k vizualizaci svých představ: Vaculík ve fotografických záběrech provázejících jeho knížky, Rychlík ve specializovanější profesionální podobě filmů. Oba jsou zakořeněni ve svém rodném moravském kraji, nesejde na tom, že každý v jiném. Co nejvíce sbližuje jejich postoje k světu, je rys, který jsme si zvykli označovat jako občanská angažovanost (někdy také jako ˝nepolitická politika˝); oba se vyslovují k otázkám, které zajímají (nebo by spíše měly zajímat) veřejnost, pranýřují skandály, které by v normální občanské společnosti způsobily politické zemětřesení - u nás však zůstávají stále jen momentem iritujícím jednotlivce nadané quijotovským rytířským smyslem pro právo a spravedlnost. Rychlík, jako zástupce mladší generace, je možná vybaven větší energií, což ho postavilo například do čela bojovníků proti korupci v brněnské televizi i proti jiným fintám našich politických čachrářů. Po této stránce je zajímavé, v jakých médiích se fejetony shromážděné v tomto souboru objevovaly: byly to deníky (Lidové noviny, v poslední době i Zemské noviny), postupem doby se však jeho články stěhovaly do týdeníků a obdobných periodik (Týden, Nová Přítomnost, a zejména Literární noviny pod redakcí Jakuba Patočky). K posledně jmenovanému periodiku ho poutá nejen kritický duch, jaký vane z jeho stránek, nýbrž i jejich výrazná ekologická orientace (v té se Rychlík rovněž do jisté míry shoduje s Vaculíkem). Nejde však jen o vnější příznaky, které by bylo možno rozmnožit o další: například lásku k regionům, s nimiž se oba cítí srostlí. Vztah k rodnému venkovu a k jeho přírodním půvabům je patrně také motivem nechuti obou autorů k rozpínavosti globalizující průmyslové civilizace, nenávratně ničící krajový svéráz jak co do vzhledu krajiny, tak co do způsobu života v ní. Ostatně závěrečný, smutně groteskní fejeton, jenž dal název Rychlíkově knize, to zřetelně dokládá.
Pocity Kunderova kapelníka
Nostalgický podtón, jenž autorovy obrázky a portréty provází, připomíná tak trochu pocity folklorního kapelníka z Kunderova Žertu, kterého symbolicky postihuje infarkt u vědomí zanikajícího kouzla starých lidových rituálů. Na druhé straně spojuje Rychlíkovy fejetony s tvorbou jeho o generaci staršího předchůdce i humor, s jakým dokáže nahlížet zdánlivé marginálie všedního života. K typickým ukázkám patří třeba epizoda s krakovským ˝podnikatelem˝, který sbírá po ulicích koňský trus oděn do historického místního kroje. Podobné rázovité zjevy zaplňují svět Rychlíkových fejetonů a činí z něj enklávu svébytné kultury odolávající ˝bezchutné mazlavině globálně se rozplizávající˝ civilizace (Vaculík). Všechny tyto příbuznosti, které Rychlíka s Vaculíkem sbližují, neznamenají, že by prvně jmenovaný kráčel epigonsky ve šlépějích svého učitele (některé stylové rysy, zejména v oblasti větné skladby a lexika nicméně silný vliv Vaculíkův potvrzují). Nicméně schopnost osobitého pohledu, jakou Rychlíkovy fejetony prokazují, může nejen jeho ˝učitele˝, nýbrž i všechny příznivce moravské tóniny v současné české próze naplnit uspokojením, že je o Vaculíkova literárního dědice postaráno.
