Ukázka z knihy
33.„Proč jsi mi to udělala?“ zaúpěl Vladan, aniž by pozdravil.
„Pojď dál,“ řekla jsem a poodstoupila.
Vřítil se do předsíně, mával nějakými novinami a syčel: „Úplně jsi mě znemožnila!“
„Potišeji, děti už spí.“
„No, jó... paní ohleduplná...,“ zajíkal se vzteky, „to ke mně jsi tolik ohledů nikdy neměla, co?“
Zblbnul, usoudila jsem a vzrušeně očekávala, co se bude dít dál.
Rozvalil se v kuchyni na židli a popuzeně odfrkl: „Tak tady vymýšlelas, jak mě zneuctít?“
Shrnula jsem na hromádku pár popsaných listů papíru a psací stroj postavila na zem. Asi jsem chtěla získat čas k pochopení Vladanových výpadů. Pochopení se bohužel nedostavilo.
„Nevím, o čem mluvíš,“ přiznala jsem.
„Ááá! Tak ona neví, o čem mluvím!“ ďábelsky se zachechtal.
Vypadalo to, že brzy poputuje za mou matkou.
„K věci,“ vybídla jsem ho zostra. Bylo krátce před půlnocí, druhý den mě čekala služba v ranní družině, což znamenalo vstávání před šestou. Dovedla jsem si tedy představit lepší program na příštích pár hodin než diskusi na abstraktní téma s cvokem, byť se nezdál být nebezpečný.
„Tady! Čti!“ vrazil mi pod nos časopis Karikatury.
„Jé, oni mi vytiskli Labáčka!“ nedokázala jsem skrýt svoje nadšení.
„No, ještě se raduj,“ děl dotčeně Vladan. „U nás v projekci to někdo přišpendlil na nástěnku a kolegové mě oslovují Břetislave...“
„Ta povídka není o tobě,“ namítla jsem podle pravdy.
„Jen si to přečti.“
„Vladane, nemusím ji číst, já ji napsala.“
„Čti!“ vyštěkl.
No, vlastně je docela lákavé přečíst si svoji povídku otištěnou v časopise, pomyslela jsem si a poslechla:
Morální profil Břetislava Labáčka
Zazvonil budík. Protivně a vlezle. Břetislav Labáček, čtyřiapadesátiletý vedoucí mzdové účtárny, ho znechuceně umlčel.
Další ráno. Kalné a deštivé.
Navyklým pohybem mávl do prostoru, oči stále ještě zavřené. Nahmatal židli s připravenou čistou košilí a spodním prádlem. Zavětřil. Nebylo neobvyklé, že košile voněla, ale JAK voněla.
Břetislav zabořil svůj obrovitý nos s propletenci nachových žilek do nažehlené tkaniny. Ano! Jeho podezření se potvrdilo! Manželka opět změnila prací prášek, jako by jí snad tisíckrát neříkal, že život musí mít svůj řád a úhlednost. Jak potom snášet drásající proměnlivost okolního světa, když ani vlastní žena není schopna poskytnout člověku trochu bezpečného zázemí?
Břetislav Labáček byl ortodoxním vyznavačem logiky, efektivnosti a systému. Měl pořádek ve všem a za jakýchkoliv okolností.
Svoji ženu učil systematičnosti a účelnosti již třicet dva let, čtyři měsíce, šestnáct dnů, a ještě stále to nebylo dokonalé.
Tak například dnes, zauvažoval Břetislav. I kdybych mávnul rukou nad neodůvodněnou změnou pracího prášku, jsou tu ještě ty ponožky...
Hrubá chyba! Marie je zase položila na trenýrky, nikoliv naopak. Přitom je bezpochyby nemožné, aby jí za ty roky uniklo, že si s železnou pravidelností oblékám nejdříve trenýrky a teprve potom ponožky, rozjímal Břetislav, pln spravedlivého rozhořčení.
Dokončil oblékání.
Slídivým pohledem přelétl ložnici, jako by si chtěl předměty vrýt do paměti, aby mohl po návratu ze zaměstnání zkontrolovat, zda jsou všechny na svém místě.
Tento rituál ho natolik uspokojil, že s velkomyslností jemu vlastní odpustil své ženě Marii těch pár nedostatků.
Samolibě se uculoval. Jsme přece všichni lidé, nádoby hříšné a chybující, mentoroval v duchu a vznášel se na vlnách vlastní velikosti.
Protančil předsíní, z poslední přihrádky prádelníku vytáhl igelitovou fólii o rozměrech 65x85 cm, složil ji nadvakrát a zastrčil pod paži.
Stejně učinil i s čerstvými novinami, které byly nachystány na polici vedle věšáku na klobouky.
Takto vyzbrojen stiskl kliku dveří koupelny. Bylo zamčeno!
„Proboha, Marie! Jsi tam?“ zavyl.
„Ano... moment...“
To nám ten den pěkně začíná, pomyslel si Břetislav a přiložil ruku na zápěstí, aby zkontroloval svůj tep. To neustálé rozčilování mu ubíralo sílu a životaschopnost. Nejdříve nepříjemná záležitost s prádlem a teď ještě tohle! Proč zrovna já? zauvažoval a v duchu vypočítal všechny své ctnostné charakterové vlastnosti, tolerancí počínaje a velkorysostí konče.
„Marie! Proč mi tohle děláš?!“ zoufale vykřikl. Veškeré fyziologické příznaky napovídaly, že se o Břetislava pokouší infarkt. Přiškrceným hlasem pokračoval: „Je přesně sedm hodin, patnáct minut. Moc dobře víš, Marie, že v tuhle dobu chodím na toaletu.“
Klokotavé pnutí v podbřišku a jindy příjemný tlak nastupujícího vyprazdňování dodával jeho slovům výrazně plačtivý odstín.
Cítil se být zrazen a odvrhnut.
Z nepochopitelných důvodů se svět opět odmítal točit pod spravedlivou taktovkou Břetislava Labáčka.
Zaťukal na dveře, jako by zapomněl, že nestojí před veřejnými záchodky.
„No tak..., Marie..., měj přece rozum. Jestli nepůjdu teď, přestane se mi chtít a zase budu mít zácpu...“
„Promiň..., už jdu...“
„Ale nejdeš, Marie. Právě že nejdeš! Kdybys šla, bylo by slyšet šustění papíru, ale já nic neslyším!“
Za dveřmi se ozvalo šustění papíru. „Už to slyšíš?“
„Marie, důrazně tě žádám, aby sis ze mě netropila legraci. Víš, jak je zácpa nebezpečná! Snad proboha nejsi tak lehkovážná, abys riskovala zauzlení mých střev?!“
Poslední slova již zanikla v šumění gejzíru vody stékající do klozetu.
Marie vyšla. Trpký úsměv okolo úst. „Odpusť, Břeťo,“ řekla.
Nebylo to jednoduché, ale Břetislav jí odpustil.
Ještě cosi zabrblal a nedočkavě za sebou zaklapl dveře. Bylo 7.21 hod. S rutinou zvedl záchodové prkýnko, rozprostřel pod něj igelitovou fólii a zase ho přiklopil. Před čtyřmi lety se Břetislav dočetl zajímavou a neskonale důležitou informaci v lékařském časopise, který se mu náhodou dostal do rukou. Stálo tam, že stolice dospělého muže středně velké postavy (a to Břetislav Labáček byl) má vážit 540–580 g.
Od toho dne každé ráno, přesně v 7.15 hod., umístil pod záchodovou desku igelitovou plenu, posléze do ní zabalil svoje lejno a ještě teplé ho převážil na kuchyňských vahách. Ano, je to poněkud nechutné, připouštěl. „Ale člověk by měl mít svůj zdravotní stav pod kontrolou,“ dodával na svoji obhajobu.
Břetislav tedy měl svůj zdravotní stav pod kontrolou a musel uznat, že až na malé výjimky byla jeho stolice, co se týče konzistence i hmotnosti, v normě.
Dnes však nebylo co kontrolovat.
Otráveně sbalil nepoužitou fólii (netřeba ji vyhazovat, bude se hodit zítra) a odkvačil za manželkou do kuchyně.
„Marie, musíme si promluvit,“ pronesl vážně. Byl zarytým odpůrcem divokých rozepří. Vše řešil v klidu, ohleduplně. Věřil na lidskou vstřícnost a sám byl toho živým důkazem.
Marie právě mazala žitný chléb rostlinným máslem.
„Méně toho tuku! Chceš mě snad zabít?!“ vyhrkl Břetislav pateticky.
„O čem si chceš promluvit?“ zvedla oči od práce.
Zhluboka se nadechl a pravil: „Marie, ty přece víš, že jsem nesmírně tolerantní člověk, ale čeho je moc, toho je příliš!“
Marie vyčerpaně sklopila zraky. O povahových výstřednostech svého muže věděla své.
„V životě jsi měla veškeré pohodlí, jaké sis jen mohla přát. Kde jinde bys nalezla muže, který by tě tolik hýčkal a na druhé straně ti dopřál i určitou volnost a svobodu rozhodování? Nikdy jsi nemusela pracovat! Za všechnu tvoji bezstarostnost chci jediné... trochu pořádku, trochu klidu a jistoty aspoň doma...“ Břetislav si dramaticky odkašlal a poočku sledoval, jaký dopad měla jeho upřímná, benevolentní výpověď. Tvář jeho ženy byla potažena neproniknutelným, zamženým výrazem. Znejistěl.
„Chci toho snad mnoho?“ otázal se rádoby vlídně.
Marie zavrtěla hlavou.
Její postoj, sklon hlavy, mírně vychýlené na stranu, ruce obrácené dlaněmi vzhůru, jakoby volající o pomoc, to vše se dalo bezchybně vyjádřit jediným slovem: Odevzdanost.
No, to bychom měli, oddechl si Břetislav a majestátně vypochodoval dveřmi bytu. Dobře jsem jí to vysvětlil, pochvaloval si cestou na tramvajovou zastávku. Tak citlivě, nenásilně. Myslím, že pochopila, že i manželství musí mít určitá pravidla. Je umění někomu vyložit svůj názor a přitom ho neranit, popouštěl dál uzdu své samolibosti.
Pohrdavě přehlédl pár nevýrazných postav na zastávce. Dobře věděl, že ční vysoko nad nimi, nad těmi malými lidmi, pokryteckými, závistivými, bezcharakterními.
Kdyby všichni lidé byli plní pochopení a velkorysosti, kdyby byli jako on, všem by se žilo lépe.
Břetislav Labáček, přidušen sebeláskou, vběhl do přijíždějící tramvaje. Loktem mírně odstrčil robustní čtyřicátnici, která zcela evidentně měla zájem umístit svůj kolosální zadek na Labáčkem vyhlédnuté sedadlo.
„Hulváte!“ zasyčela a neohrabaně sbírala své mohutné tělo z podlahy vozu.
„Pff,“ odfrkl Břetislav popuzeně. Kam jen se to ten svět řítí? Drzá, nevzhledná ženská se cpe a ještě je k nevinnému člověku hrubá. Ohleduplnost a lidská soudnost, to jsou vlastnosti mizící z povrchu zemského.
Břetislav Labáček se spokojeně zavrtěl na ukořistěném sedadle, pyšný na svůj morální profil. Byl si jistý, že jeho se rapidní úbytek povahových kladů netýká ani vzdáleně.
Břetislav propůjčil svému obličeji netečný výraz. Pot ho poléval v hrůze, že by se někdo z těch odporných lidiček toužil (nedejbože!) dát se s ním do řeči. Nos nalepil na ušpiněné sklo okna tramvaje a s krvežíznivými myšlenkami sledoval blýskání lýtek, kolen a mnohdy i hýždí dívek courajících se podél pomalu projíždějícího vozu.
Kdyby měl tu moc, nechal by mladé, vyzývavé bestie lynčovat, až by samy (a rády!) zabalily svá hříšná těla do dlouhých kápí...
Ano, tolerance a empatie jsou důležité, ale jak tolerovat nebo snad i chápat plošnou exhibici polonahých dívek? A pak když některý spořádaný muž nevydrží systematický útok na svoji psychiku, obviní ho nakonec ze znásilnění.
Tohle věděl Břeťa z vlastní zkušenosti. Předloni vyvázl jen o vlásek.
Nebýt šťastné souhry okolností, mohl ještě teď lepit pytlíky na Pankráci a devatenáctiletá frigidka Blanka by si brousila zuby na dalšího počestného muže.
