Praha (intimní deník hrdiny) /

Ukázka z knihy

POTKATI PANA PRESIDENTA JEST KRÁSNÉ
(psáno pro Českou wčelu)


Den je dnes, já to pořád říkám, jak říkala ta, co furt říkala: já to přece porád říkala, že ten Eman, ten náš jako, že je vemeno jedno a že se olej do lajsničky leje dycky přes skleněnou tyčinku... Snes jsem se dolů tramvají a vystoupil jsem na Hradě a tam jsem šel. Stály stráže, stáli turisté v malých hloučcích. Nikoho nepopichovali. I mne nechali projít, viděli: kabátek otrhanej, botičky děravé. Ano, boty jsou již děravé. Svrchníček špinavý.
Nuzák tedy jde na Hrad k Andreji. Za vraty hradní stráž, vlídná zšeřele, s pistolí na řemeni. A na řemeni též jsou náboje, pěkně v řadě srovnány. Já čekám na Andreje, jenž si spletl vchod, neb zapomněl, že jsem mu říkal, na pokyn hradního strážníka, že jsem "pod balkonem". Musel jsem se ptát asi 3x pana strážníka, co že říká? Nerozuměl jsem proč mám říci: "pod balkonem, řekněte panu Stankovičovi, že jste pod balkonem". Totiž pod tím balkonem, znám z historie a dějin a z minulosti rovněž jest znám tento balkon, kde presidenti naši, účastní na dějinách, naši nejznamenitější mužové, stávali, leckdo i s manželkou stával, leckerý si jen tak vyšel a na balkoně kouřil. Avšak když ho spatřili zdola? Každý ukazoval, hle, tam, nahoře, stojí pan president a kouří. A všichni mávali, někdo měl kapesníček lemovaný zeleně, někdo se vzory složitějšími. Však též i tací byli, co jemnou šálkou mávali. A pan president ani nekouřil. "Ať mě nechaj bejt," řek si pokaždé a z vykouření cigarety zkažený zážitek. "Chtěl jsem si zakouřit na sluníčku," omluvně vysvětluje hradní stráži. "Ano, je pěkně," odpovídá osobní strážce a ohlédne se, zdali zatím nezamířil do oken hradu atentátník. Avšak nevidět atentátníka, uleveno jest a snad již tady uvnitř - no, pojďte si někdo zastřelit pana presidenta! Avšak se nikdo neozývá, jsou zalezlí, chachá!
Osobní strážce má jistě někde slečnu a doma jí říká: "Víš, Jaruš, někdy si myslím, že takové hodné děvče jako jsi ty, by si zasloužilo lepší post. Po něčem se ti kouknu, to víš, jsem teď osobní strážce pana presidenta a tu i tam si mohu s leckým promluvit." A osobní strážce tedy mluví s panem třetím kancléřem, s paní hradní tajemnicí, zdali by pro Jarušku nenašli vhodné zaměstnání. Ale nikdo nic neví. Jsou přece pořád tady, na Hradě a zde obsazeno již pět let. Možná uklízečku by mohla dělat, chce se však Jarušce čekat, až půjde Vondra do důchodu?
A tedy jsem přišel i já takto na Hrad a dočkal jsem se Andreje. Andrej vyřazuje. Vyřazuje ze starého fondu hradní knihovny staré knihy. Již knihy co jsou k nepotřebě, neb se doba změnila a s třídním nyní bojem co? Je třeba jej vyřadit, napsat na lísteček: vyřazeno, datum a Stankovič. A my tedy s Andrejem stoupáme krásným výtahem vzhůru. Stropem zde jest jakási spletená výšivka z motouzů jistě ručně tkaných. A již jsme v knihovně hradní. "Vida," pravím a rozhlížím se. Jest mi Andrej průvodcem. "Zde, jak sedím já, jest stůl Klementa Gottwalda." A já tedy prohlídnu Klémův obří stůl z leštěného dřeva. Má zásuvky na klíč, po bocích dvířka na klíč. Pravím tedy obhlížeje ten Klémův rasantní posez: "Nu, snad se nehoupal na židli?" Ale Andrej nedbá, neb jest pečlivým průvodcem a nelze nic vynechat. "Tady sedával Tatíček," praví a já již obhlížím křesýlko s koženým sezením a představuji si, kterak na něm sedí pan Osvoboditel a v představě mu pravím: „Zdali se vám dobře sedne, presidente-Osvoboditeli?" Usměje se a rovněž praví: "Sedám na něm nerad. Tuto opěradélko jest vykroužené poněkud více vzad, nežli snesou má záda. Já jsem již stár, mladý muži, a musím dbáti těchto malicherností." "To já chápu pane presidente. Moje maminka div nespadne z těch rozviklaných tonetek, jak doma jsou. A též si stěžuje, ale na světě je ráda." "A zde," praví Andrej zběžně, neboť je zde mnoho věcí ještě k prohlížení, "zde stával Tatíček, neb byl vysokej a čítával zde noviny nebo ranní souběhy." A já tedy představuji si Tatíčka, kterak on čte souběhy a pravím si v duchu: " Takový hezký den, jaro přichází a nutno Tatíčkovi čísti souběhy." A nyní již obhlížím Plečnikovo zařízení knihovny a ptám se Andreje, pátraje po výškách v neznámých zlatých předmětech, jež završují regály. "Tyto zlaté přídě, jsou-li ozdobou, jsou-li praktičností vytvořeny?" A Andrej poví: "Jsou ozdobou," a ukazuje mi knihy, které dnes vyřadil. Kupříkladu knihu Howarda Fasta O literatuře a též mi hned podrývaje to prstem čte jednu pasáž o povídce Proměna, kde se praví, "Že ani německý měšťáček nemůže se jen tak proměnit v broučka." Avšak nemnoho mne zajímají tyto dokumenty a obhlížím dále knihovnu. Nutno říct, že pan Andrej je veselý, ba rozmařilý knihovník, plný veselého smíchu. Já se směji také rád, je tedy zná návštěva vítaná. A tu se již ptám po předmětovém katalogu! Nu, knihovníčku Andrejko, kde jesti předmětový katalog? Inu, zde se podívej. A tedy sleduji předmětový katalog. Ale to již vycházíme, neb nutno dbáti krátké visitace, neb na Hradě každý zaměstnán. Na klopě houpá se mi cedulka "Návštěva" v národních barvách, i se znakem, avšak jsem již vyprovázen zpět. Jdeme po chodbách a u černé skříně dobové praví mi Andrej: "Tuto knihovnička sloužících na zámku Lány." I obhlídneme tituly, co jimi Tatíček počastoval služebnictvo. Míjíme dále chodby, procházíme "Rudým náměstím" a v jedné místnosti jest mi představen politik Martin Palouš, avšak nezná mne, a vcelku dobře, že můžeme beze všeho dále. "A zde," praví Andrej, "jest mně nejmilejší místo Hradu. Jest to osobní výtah presidentův. Jest to dílo Plečnikovo." I obhlížím. Jdeme dále a tu, jako na zavolanou, přichází sám pan president dnešní Havel. Pan Andrej rychle přistoupí k němu, ba zadrží chůzi, neb jsme se nenadále s delegací nynější málem srazili - a ustoupím tedy i já - a jsem představen panu presidentovi! Jak jsem nepozorný! Nevnímám ničeho, třesu rukou a představuji se. A tu se ukazuje - pan president mne zná! Praví: "To jste vy? Ve ste slavné muž, chamm." Já jen se červenám a uvědomuji si, co mám na sobě letmého a ty děravé botky, z nichž soukán palec v bílé ponožce nikterak nezničené, tedy bílá se souká ven, však byly-li by ponožky děravé, soukal by se ven nehet a ten se méně leskne nežli ponožka, "Me jsme ti odcházející dramatici," praví pan president. "a ve jste ti přicházející, že ano…" Já se na něj jen dívám, však slova nejsem schopen, "Není tomu tak," pravím, když odchází a tu jest mi představen pan Medek, mistr Hlasu Ameriky a já již nemohu věřit svým očím. Pochodem ostrým zmizí delegace a zůstává jen další interier Plečnikův - mramorová fontána se žlutým leknínem ze skla a dvě čínské vázy... Jaká dekadentnost, jaký rozmar. Ještě jsem zpocen, že jsem pana presidenta potkal! Ještě nevnímám, co praví mi Andrej, neb v mysli mojí pan president, s jakou skromností a i potměšile trošku tuto mi praví věty, jež jsem vypsal pro budoucí.
Mé děti, až budete čísti tuto ty lístky, uvědomte si, že tatínek váš ničím nikdy nebyl, než trošku mu v životě štěstí přálo a hovořil s panem presidentem. Nikdy, půjdete-li na Hrad pražský, nezapomínejte se pěkně obléci, jako tatíček váš, který šel, a babička celý mu život to říkávala, jako vandrák, ošupán a nehezk. "To mám štěstí, viďte Andreji, to mám ale štěstí!," pravím rozzářen a odcházíme z Hradu dolů, k místu, kde shlíží pan osobní strážce a leští si nasliněným ukazováčkem sedm patron zasutých v brhlení řemenu. "Chcete aby se pěkně leskly, viďte, pane strážce?" ptám se zlehka a žertovně, neb vesel a šťasten, a nadto s panem presidentem setkán; a on mne znal, zdali nevíte to, pane strážce hradní? Tu on mi odpoví: "Ba, musí se lesknouti, neb jest tuto první místo ve státě." "Máte průvodku?" ptá se mne a já pravím, že nemám. Andrej též praví, že nemá. My jsme ztratili průvodku! Ach. jesti Andreji jeti výtahem nahoru a přivézti ji. Nu a již vycházím do bílého dne, a ono se setmělo, i vločky padají, ač je již jaro.
Nemají na světě presidenty ty, kteří by se setkali s bídáčkem, jenž náhodně v Prahu zabloudil a co by s ním pohovořili pár vlídných slov, pravím si a metu si Zámeckými schody dolů a patami klouzám se schodů, neb mám rozpustilost v kroku a v srdci žár. Nikdo nevidí, že jsem se setkal s panem presidentem a on mne nadto znal! Mohl bych to říci této italské děvčici. Nebo tuto té arménské. Avšak zastavil jsem izraelitku s černým deštníčkem, neb již krápalo a Topolův dům nedaleko, a pravím: "Víte, byl jsem na Hradě. Pan náš president je tam. Asi má veledůležité jednání, protože jen mne potkal, musel jít. My se neznáme, avšak pomyslete! Podal jsem panu presidentovi ruku a on mi řek, že mne zná. Nu, slečno, zná-li vás váš pan nový president Ezer Weisman? Zdali o vás též ví, jak ten náš o mně?" Avšak nečekám na odpověď a ponechávám ji spanilou v údivu. Vždyť je údiv pěkná věc a pěkně se se sličnou děvčicí snese. A jdu tedy dále ulicí Thunovskou a pozorněji k Malostranskému náměstí a dívám se: komu já to řeknu toto? Avšak nejsou mi metaři nebo inženýři v pláštích modrých žádným popudem. Nejsou mi popudem ani nemastné učitelky s rudými slohami v podpaždí, ba ani zlodějíčci mostu Karlova mi nejsou těmi, kděmž bych pravil: Víte-li, že dnes já... Nutno jíti do Národní knihovny. Zde ohlížím knihu o Jožovi Úprkovi, mám s ním jisté záměry. Potom si objednávám knihy Mrázovy a uháním do "Konírny". Vždyť zde jistě bude sedět někdo, komu řeknu: Víš-li, že dnes já... A tedy jsme v "Konírně", a vidím jen slečnu T., studentku dokumentaristiky, děvče Egonovo. A hned chci začít: Víš-li, že dnes já... Avšak nepravím, pouze pivo piji. Avšak nedá mi to nakonec a mezi jídlem na ni spouštím: Ty, Tamárko, víš-li, že dnes já hovořil, ovšem co nejúsporněji, neb kdepak by měl na mne čas, s panem presidentem? - No čo?, praví T., neb jesti ze Staré Turé. Tamarce já zpívávám, kdykoliv ji potkám: Vyhorela Stará Turá, Brezová... Ona tu píseň nezná a nutno připomínati. Avšak nepravím dále, neb se mi najednou nechce. Třeba si ponechati tajemství v sobě a pěkně jej soukati ze sebe v zářných nitkách vět, aby vzácná chvíle neodezněla tak zlehka. Ale již všeho nechávám a jdu.


PS: Pane Ulmanne, honorář za tuto povídku pošlete mi, prosím, laskavě potrubní poštou na místo mé nynější adresy: J. A. Pitínský, bytem u Petra Lébla, Skupova 9, Praha-Břevnov (Pod Marjánkou).

S úctou a poručením P.


Formátuj pro tisk
Návrat na homepage