Skladatelka voňavého prádla / Recenze /
Alena Melichová, MF Dnes, 6.4. 2002, Kultura - s.3
Kterak Martina z Prahy rozetnula začarovaný kruh Absolventka dramaturgie a scenáristiky na FAMU Martina Formanová (1966) ve své knižní prvotině Skladatelka voňavého prádla poměrně otevřeně zachytila svůj dosavadní život.
K názvu knihy pomohl autorce manžel, režisér Miloš Forman. Když spatřil partnerku při její oblíbené činnosti - skládání prádla v prádelníku do úhledných sloupků - konstatoval, že je jako Mozart. Ten také pořád skládal. Ve značně bohémském období, zhruba mezi dvaceti a třiceti, se Formanová živila jako manekýna, "dělala křoví" v show Jiřího Korna a byla vydržovanou milenkou Karla Gotta. Je z těch pisatelek, jež mají potřebu informovat, že v určité době si samy sebe nevážily ani natolik, aby se nevyspaly s "polovinou Prahy". Koneckonců i s Karlem Gottem se osmnáctiletá Martina zamkla v pokoji pro služky staré vily poté, co zpěváka znala pouhých několik hodin. Působí potom úsměvně, když o pár stránek dál filozofuje o vztahu muže a ženy: "Jsou věci, které na první schůzce nenabídnete. Na které se nezeptáte, kterých se neodvážíte." Čtenář maně přemítá, o jaké "věci" by tak v jejím případě vlastně mohlo jít... Ale vyjde to najevo: šlo o to ostříhat "Karlovi" nehty. "Kariéra" uklízečky, již byla nucena dělat v počátcích svého života v USA, udělila dřívější hvězdě bulvárních časopisů tvrdou životní lekci. V závěrečných pasážích to dokonce vypadá, že Formanová svou krkolomnou cestou dospěla k hodnotám bezmála křesťanským. Na otázku, proč je na něj tak hodná, Formanovi v duchu odpoví: "Protože být hodná je příjemnější než šmirglovat si jazyk v přestřelkách. Protože být potřebná je uspokojivější než vypadat výborně. Protože milovat a být milována je lepší než honit svůj prchavý sen sportovním vozem po Praze." Formou krátkých zastavení u zajímavých, komických nebo pro její život určujících situací Formanová svižně posunuje děj. Umí využít přímou řeč a pokusy o suchý humor jí leckdy vyjdou. ("Vždycky jsem si myslela, že nejlepší psycholog je barman, který dolévá bez ptaní, ale odborníci mají také zajímavé myšlenky.") Kniha - s výjimkou těch několika pasáží v závěru - připomíná ironický deník lehce cynického teenagera, a to i voleným slovníkem. Sarkastičnost tu však není výrazem nějaké přerostlé puberty; autorka zřejmě je "prostě taková". Když pak v textu popisuje situaci, při níž si odstup neudržela (rozplakala se muži svých snů na rameni), právě díky tomu strohému stylu ten "doják" podá docela přesvědčivě. Debut Martiny Formanové se může jevit jako pouhá oddechová záležitost, která kolem čtenáře prošumí jak krajina za okny vlaku. Je však přece jen něčím víc. Spousta lidí celý život nenajde odvahu, aby žít vůbec začala, a Formanová tu odvahu měla. Hledala, tápala a také se ubíjela, a asi i díky tomu si přišla na to, že životu lze dát smysl, že ten zdánlivě začarovaný kruh je možné rozetnout. A přinést o tom svědectví není málo.
(Autorka je publicistka.)
