Šumná města / Co v knize najdete: /
Předmluva Zdeňka Lukeše
Šumná města vtrhla na scénu jako vichřice. Tenhle televizní seriál dokázal, že téma, které může být — a také bývá! — zpracováno s okázalou nudou, lze podat úplně jinak, a není to rozhodně na úkor obsahu. Lidé se dobře baví a přitom začínají přemýšlet o dosti závažných věcech... Nápad vytvořit seriál, v němž se na televizních obrazovkách postupně představí architektonické dědictví různých měst, není nijak originální. „Vynálezce“ Šumných měst režisér Radovan Lipus si ovšem značně ztížil situaci, když se rozhodl tentokrát ignorovat „klasické“ památky — hrady, zámky, tvrze, paláce, gotické a barokní kostely a kaple nebo rázovité lidové stavby. Zaměřil se — a dodávám velmi riskantně — na téma, které donedávna nikoho moc nezajímalo: na architekturu a urbanismus devatenáctého a dvacátého století včetně pohledu na problémy periferie nebo devastací. Toto „okrajové“ téma je jen zdánlivě nedůležité, neboť města netvoří jen středověké, renesanční nebo barokní památky, právě naopak: prostředí, v němž se pohybujeme, je daleko pestřejší. Jenže je tak trochu nevnímáme, asi proto, že o něm vlastně ani moc nevíme, zatím si k němu trochu obezřetně hledáme vztah. Pro pozorného diváka je tu ještě další novinka: v seriálu „hrají“ i města a městečka dosud opomíjená, zdánlivě nezajímavá a těžko srovnatelná s takovou Telčí, Litomyšlí nebo Českým Krumlovem. A přitom i tady, často v dosud zanedbaném pohraničí, lze najít perly.
Sám se historií architektury minulých dvou století zabývám léta, ale vím, jak je těžké lidem vysvětlit, že památkou nemusí být pouze něco hodně starého, ale třeba také stavba soudobá, je-li ovšem kvalitní. Jak o tom ale přesvědčit ostatní? A ještě pokud možno tak, aby to nebrali jako mentorování. Aby se naučili dívat se kolem sebe — já tomu říkám zvedat hlavy — a objevovat třeba půvaby podivuhodné dekorace fasád ve stylu historismu i secese, nechat se překvapovat kreacemi poněkud bláznivých staveb kubistických nebo zjišťovat, že ty „avantgardní“ domy z období první republiky vůbec nejsou banální a že v jejich zdánlivě racionálních liniích je zvláštní poezie? Ale — a to je podstatné — naučit se dívat na architekturu komplexně, protože to nejsou jen více nebo méně zdobená průčelí. Architektura je taky skladba prostorů, někdy třeba konvenční, někdy naopak tak fascinující, jako je tomu třeba u starých rodinných domů anglického typu. Ale architektura, to jsou i staré továrny, nádraží, vodárenské věže, to je i periferie s bizarními domky a se skladišti nebo zase zdánlivě podružné detaily: dlažby, schody a zábradlí, lampy nebo i mříže kanálů...
Jak to vše ukázat a přenést na televizní obrazovku, přemýšlel před pár lety ostravský režisér, který kdysi snil o tom, že bude architektem. Měl tedy ono riskantní (a dodávám i tolik potřebné) téma, ale dobře věděl, že je musí zpracovat tak, aby typického, tedy trochu zlenivělého a zhýčkaného, českého diváka získal. Dobrá, ale jak to udělat? Bude-li průvodcem seriálu profesionál z oboru — architekt nebo historik, může z toho být pěkná nuda. Bude-li jím oblíbený herec nebo bavič, který se jen naučí svou roli, nebude to přesvědčivé a lidé to snadno poznají. Našel nakonec osobnost, která je z oboru a má k tématu dlouholetý osobní vztah a současně je doma i na divadelních prknech. A tak se na scéně objevil David Vávra. Toho znají divadelní, filmoví a televizní diváci velmi dobře, málo z nich však asi ví, že byl ještě před rokem 1989 členem skupiny DNA (Dílna nejmodernější architektury), která se zabývala problematikou devastací a navrhovala ironické projekty na adaptaci paneláků. Dnes David Vávra projektuje mimo jiné stavby pro tělesně i mentálně postižené spoluobčany. Ale i u „obyčejných“ zadání dbá úzkostlivě na to, aby se investor cítil v daném prostředí co nejlépe (což by sice mělo být samozřejmostí, ale bohužel stále ještě není — mnozí architekti tohle považují stále za nepodstatné a se svým klientem se moc nebaví).
Vávra vzal zadání velmi vážně, ač to tak na první pohled nemusí působit. Spolu s Lipusem vymysleli složitou, ale přitom poutavou osnovu seriálu a hlavně způsob jak lidem předat důležité informace bez povýšeného (a snobského) mentorování, aniž by však klesli na úroveň estrády.
A přitom se ani na okamžik nenudíte — Šumná města mají spád (Vávra by možná řekl švih nebo svist), vtip, nevyhýbají se ani ožehavým tématům, když bez skrupulí upozorňují na často zoufalý stav architektonického dědictví, zanedbání péče, ztrátu paměti. Ač to jde vlastně tak trochu nad rámec tématu, nevynechají příležitost, aby ukázali dobrou současnou stavbu, ale i arogantní soudobý zásah, kýč, nesmyslnou asanaci... A naopak neváhají pochválit tam, kde je to potřeba. Často si říkám, jak asi hodnotí seriál starostové dotčených obcí? Z vlastní zkušenosti vím, že jsou mnohdy velmi rozezleni, když se objeví v televizi něco nemilého z „jejich“ regionu. Ostatně i občané oněch „šumných měst“ se jistě neradi stydí. Ale už párkrát jsem zaslechl na adresu seriálu: „Tak téhle stavby jsem si dřív nikdy nevšiml, nenapadlo mne, že je na ní něco zajímavého. A ono je!“ Bude-li výsledkem takového „znovuobjevení“ kvalitní oprava nebo nalezení nové funkce jak takový objekt inteligentně využít, splní Šumná města své poslání dokonale.
Pánové Lipusi a Vávro, přeji šťastnou plavbu do dalších dílů!
