Formanová Martina / Dokumenty /

Rozhovor Veroniky Bednářové, Reflex 10/2002, 7. březen 2002, s.20-24

Jak mi sluší trenky

Pražský život MARTINY FORMANOVÉ (36) se vždy dobře vyjímal v bulváru. Taky si s tím, aby vypadal atraktivně, dala hodně práce. Po deseti letech odešla do Ameriky odkud se výsledek jejího pražského snažení nezdál zdaleka tak omračující. Tady, na červené farmě, napsala svůj příběh znovu. Pravdivěji. Tak vznikla její knižní prvotina Skladatelka voňavého prádla.
Brno, Praha, New York, Connecticut. Bilancujete?
No jasně. Už jsem si konečně odpověděla na základní životní otázky: Vdám se vůbec? Otěhotním, proboha? Podaří se mi zařadit se do pracovního procesu? A aspoň na dvě ze tří kladně, to zas není tak špatný.
Během bilancovaní jste napsala autobiografickou novelu. Co říkal psaní manžel - režisér Miloš Forman?
Od začátku mě podporoval. Psaní není pro manželství špatný hobby. Lepší, než kdybych se třeba nadchla pro bungee jumping.
To se nebojíte, že vás lidé pomluví? Že se odkopete?
Bojím. Ale druhá část mé osoby se těší. Můj dávný exhibicionismus ještě nemá úplně vybitý baterky. Navíc v Čechách nežiju, tak se nemusím bát, že po mně bude někdo plivat v metru.
Na FAMU jste prý psala výborné povídky. To se vám začalo stýskat?
Asi jo. Sama jsem byla překvapená. Už jsem úplně zapomněla, jaké to bývalo, když jsem měla potřebu psát. Ta doba na FAMU byla úžasná - protože jsem studovala dýl, zažila jsem vlastně všechny lidi ze své generace. V ročníku se mnou byla třeba Lucie Šašková, Igor Chaun, Petr Jarchovský, Kateřina Fuková, Josef Viewegh, výš Honza Hřebejk nebo Petr Zelenka. Ve škole jsem poznala Davida Ondříčka, Sašu Gedeona nebo Petra Václava. Co říkali na filmové akademii tomu, že jste Gottova milenka?
Na FAMU je skvělé, že má zájem o různé individuality, takže ze strany pedagogů nebyl problém. A ze strany spolužáků už vůbec ne. Mám pocit, že se všem docela zamlouvalo mít tam jeden exemplář rádobykrasavice.
Máte potřebu se ke své generaci opožděně připojit?
Já už ani nevím, proč jsem na trať nevyběhla zároveň s nimi. Asi jsem se prohlížela, jak mi sluší závodní trenky.
Bylo těžké sednout si znovu k bílému papíru?
Spoustu věcí jsem začala zapomínat, z posledních let jsem si už pamatovala jen to, jak strašně jsem toužila po dětech. Takže když mi konečně spaly v ložnici nade mnou, bylo občerstvující sedět u počítače a vzpomínat, jaká volání divočiny mě kdysi ovládala.
Proč knihu vydáváte v Brně?
Ze sentimentu. A taky proto, že můj nakladatel Martin Pluháček té knížce věřil. Upřímně řečeno: nebyl to první muž, který do mne investoval, ale ještě nikdy jsem se necítila tak bezmocná, jestli nebude zklamaný.
Určitě vám budou vyčítat, že jste použila atraktivní jména vašeho milostného života. Začala jste u Karla Gotta a vzala si Miloše Formana.
A co, je to prostě moje minulost. Někdo zas využije toho, že se dostal na Novou Guineu, a napíše o tom cestopis. Já jsem poznala výjimečné muže - a napsala jsem o tom takový - řekněme - citopis. Ta jména byla výhodou a zároveň nevýhodou. Něčí zájem to probudí, jiný tu knížku neotevře, protože tře ba nesnáší Karla Gotta. Chci věřit, že by můj příběh fungoval i bez těch jmen. Na to holka nemusí chodit s Karlem, aby zažila být "ta druhá". Například.
Díváte se na i hollywoodské hvězdy jako na normální lidi, nebo jste si ještě nezvykla?
Ta vnější stránka mě zajímá pořád. Už jen samožerná mašinérie asistentů a stále stoupajících požadavků! Ale ty opravdové osobnosti jsou úplně jiný zážitek. S takovým Eltonem Johnem má člověk nejdřív pocit, jako by jednoduše seděl v kupé stejného vlaku. Akorát si po půl hodině uvědomíte, o kolik víc toho zná. Nejen o muzice, ale třeba o filmech - pamatuje si jméno režiséra, scenáristu, kdo dělal hudbu i rok natočení. Začneme se bavit o fotografii a on hned: "Vy jste vlastně Češi..." Vyjmenuje vám pak, koho z českých fotografů ve sbírce má, a než něco vykoktám o Drtikolovi, dopoví za mě zbytek. To vám zbičuje sebevědomí víc než pevné břišní svaly televizní hvězdičky, kterých jsem poznala víc než dost - a dneska už si nevybavím ani jejich jména.
O čem se bavíte třeba s Catherine Zeta-Jonesovou?
Catherine není nějaká moje důvěrná přítelkyně. Známe se spíš společensky. Ano, bavíme se o dětech, ale upřímně: každá jsme dost jinde. Ona je zaměstnaná kariérou a snaží se uhlídat, aby denně strávila něco ze svého času se synem. Já se snažím uhlídat, abych nezešílela, když poosmdesáté opakuju: "Nesundávej si tu čepici" nebo "obuj si papuče".
Žijete teď na samotě, ale máte za sebou barvitý, atraktivní život v našem hlavním městě. Nechybí vám?
Je fakt, že jsem svým založením takový kavárenský typ. Mám ráda společnost, číšníky, hovor, smích. A že jsem si toho užila vrchovatě! Ale přišla jsem na to, že v každém podniku jednou zavřou a všichni jdou domů - tam by měl člověk být rád. Teď si užívám dětí, protože čas, kdy jsou kluci malí, je hrozně krátký. I tak žijeme celkem společensky. Často jezdíme na víkend do New Yorku. Nebo přátelé přijedou za námi. Rozhodně nemám pocit, že by mi někde něco utíkalo. Už ne.
Uteklo vám něco v Americe? Například - je dnes pro vás angličtina stejně samozřejmá jako čeština?
Domluvím se bez problémů, ale nikdy nebudu cítit drobné nuance. Navíc jsem se učila téměř výhradně v praxi, takže mám tendenci mluvit vždycky "jako někdo"; jako moje kamarádka Jennifer, jako knížka, kterou čtu. Třeba Websterův naučný slovník nebo Bridget Jonesová, hrdinka, jež nemá daleko ke skleničce a k trapasům. To bývá očividně dost riskantní, podávají-li se alkoholické nápoje.
Chodíte kvůli angličtině do školy?
Dvakrát týdně zajdu na americkou historii na místní gymnázium. Sedím ve třídě s partou velmi chytrých sedmnáctiletých lidí, poslouchám profesora a mám velkou radost - z knížky bych se nenaučila nic. Příští rok si chci přibrat literaturu nebo ženské hnutí.
Ženské hnutí?
Taky jsem sem přijela s typicky českým názorem "jó, feminismus - berlička pro škaredky". A po té hrozné, nenávistné kampani, co vedla Gloria Steinemová proti filmu Lid versus. Larry Flynt, jsem byla ještě ostřejší.
Jak to vlastně bylo?
Gloria Steinemová je jednou z vůdčích amerických feministek a Larry Flynt se jí ve svém časopise často vysmíval. Když přišel do kin Milošův snímek, a hlavně když najednou slavil úspěchy, začala ona objíždět Ameriku a vystupovat snad na každé talk show se smrští pomluv; prý že film glorifikuje pornografii. To byla samozřejmě blbost, ale jí se podařilo ten film skoro ztotožnit s pornografií - a ta je tady brána jako žumpa.
Ale proč tedy chcete feminismus studovat?
Tohle byly staré účty, to mělo s feminismem málo společného. Já jsem si jenom začala uvědomovat, o co lepší vztahy mezi muži a ženami tady panují. O co víc je tady snahy, a hlavně úcty a pochopení. Chci zjistit, jestli to nějak souvisí. Mně se líbí, když má muž úctu k ženské práci, že nebere jako samozřejmost, když mu vychovává děti a vytváří domov. Třeba. Nebo když ji netituluje "moje stará". Třeba.
Cítíte, že i v Čechách by mohla nastat změna?
Já to vidím jako pohyb, sociální posun a podvědomě cítím, že správným směrem. Chápu taky, že nám se můžou Američani jevit jako praštěnej národ naivků, kteří jdou ve všem do extrémů. Blesk přece nenapíše, že ženy chtějí za stejnou práci stejnou mzdu či možnost spoluvytvářet zákony, jež se jich týkají. Napíše, že Allison Brownová vysoudila 2,1 miliónu dolarů, protože se o ní šéf vyjádřil jako o staré škebli. A Čech si pomyslí: "Vida ji, škebli starou, má dva melouny." Podstata ovšem je, že soud žalobu nezamítl, protože by tím stanovil negativní normu.
Jaká je norma u vás doma? Jste s mužem vyrovnaní, sobě rovní partneři?
My jsme dost jiný případ. Ne dva spolužáci, co se po škole vzali a začali spolu od nuly. Miloš byl hotový, vyzrálý, úspěšný člověk, já jsem přišla do jeho života s jedním kufrem a mizernou angličtinou. Nikdy bych nepředstírala, že jsme si rovni, i když musím říct, že Miloš se tak od začátku choval. A taky si vždycky vážil toho, že se ráda starám o něj a o dům a o psy a později o děti. S ním jsem nikdy necítila nějakou frustraci - hrát "druhý housle". U nás vládne takový laskavý patriarchát.
A dokážete být k manželovi, který má tady na poličce dva Oscary, kritická?
Pro pána krále, já jsem natočila pětiminutovou věc na škole a horko těžko odpromovala - a teď mám jeho kritizovat? Miloš očividně nepotřeboval moje rady, aby udělal kariéru; to bych byla úplně směšná, abych mu teď začala mluvit do práce. A vůbec, doma mu chci dát pocit zázemí a totální podpory; soupeřivá aréna je tam venku, já mu jen můžu pomoci nabrat do ní sil.
Musíte mít v sobě asi hodně ženské strategie, když jste rozvedla a znovu oženila člověka, který žil tak dlouho sám.
Právě o tom píšu novou knihu. O zkušenosti se podělí i další úspěšné: Popelka a Chytrá horákyně. Ne - vážně. Já jsem šíleně chtěla dítě a to jsem si vymodlila. Říkala jsem si: máš hned dvě, tak neotravuj navíc s vdáváním. Ani Miloše jsem s tím nějak neobtěžovala. On se rozhodl sám.
Nedávno oslavil sedmdesátku. Je o třicet čtyři roky starší než vy. Dělá vám to starosti?
Miloš je ten, kdo zahání moje starosti, ne je dělá. Přijde mi, že jsem zranitelná, když na pár dnů odjede. Víc bych se bála mít vedle sebe vrstevníka. Že mi v pětačtyřiceti poděkuje za léta dobře odvedené práce a odejde s mladší. To mi snad s Milošem nehrozí.
Z jaké rodiny vy vlastně pocházíte?
Z takové normální, mírně dysfunkční. Ale obávám se, že mi víc vadilo, že jsme normální než dysfunkční.
V Americe je s vámi maminka a často i tatínek, pravidelně si voláte se sestrou. Jste ráda, že jste všichni pohromadě?
Vidět svou rodinu, kdysi tak rozbitou a sobě vzdálenou, pohromadě je úžasné. Simona je mé druhé já, s mámou jsem vždycky měla kamarádsky samozřejmý vztah, ale táta mi léta přišel strašně konzervativní, odtažitý. On nám se sestrou přednášel za zvuků Bachova Oratoria o prioritě všelijakých hodnot, které ale nikde nebyly k vidění.
Jakých hodnot?
No takových těch klasických: pravda, čest, tvrdá práce. Samozřejmě - já si dlouho myslela, že jsou to jenom výmluvy, že v tom táta prostě neumí chodit. Teprve později mi došlo, že problém byl hlavně v systému, ne v něm.
Takže vaše sblížení spočívalo spíš v pochopení?
Všichni rodiče dělají chyby, ale dneska rozumím tomu, že spoustu věcí zkrátka nevěděli, poněvadž jim bylo málo přes dvacet a od té doby, co nás měli, se na ně valily jenom problémy. Andy a Jim ke mně budou taky jednou kritický, a to se narodili prakticky do vlastního fanklubu.
Jak to myslíte?
Oba moji rodiče do práce dojížděli. Maminka nás se Simčou oblíkala ještě spící a před šestou už s námi čekala u jeslí, až otevřou. Celý den byl kolotoč povinností a na mazlení zbylo pár ukradených chvilek před spaním. Naši kluci vstanou, až se vyspí. Jen vyjdou z ložnice, čeká na ně štáb lidí, kteří mají na prvním místě jejich blaho. Polibky, zbožňování a obdiv. Není to šílené?
Myslíte, že ke vší té rodinné selance přispělo, že jste "dobře vdaná", tedy finančně zabezpečená?
Naši jsou hlavně rádi, že jsem se usadila, že mám děti a jsem spokojená. A starostí se složenkama si taky užili dost.
Co by se stalo, kdybyste nepotkala Miloše Formana?
Hm. To je dobrá otázka. Nemusím předstírat nějaký falešný optimismus?!

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz