Špička /
Ukázka z knihy
Stará skleniceStará sklínka od hořčice, dobrá ovšem i na malinovku,
zmizela.
I s malinovkou.
Tklivá sklenice od hořčice
byla tak milá a příjemná do ruky jako hudební nástroj
na vypití dvou tří taktů touhy,
teď šumí v ostří podsvětních větrů
roztříštěna v kousky.
Stará malinovka v říhnutí sítnice,
které to pohřbilo do světlé tmy,
s vystříknutím rozumu
do dětské vášně-žíznivky,
starý vodovod, umlauf,
trubkový šuk,
lesk zapadající kuchyně!
Kde jsi, hořčičná sklenko?
V pasátech všednosti
do vějířů stále řvavější duhy
roztavena v olej chlapeckých snů
opět v ochlazení smrtí
vlétneš do dlaně v původním skupenství!
Měrnice černá
(Ballota nigra)
U chlévů a plotů, na jevišti rumištním,
snášíc všelijakou slotu,
lhostejná, zda polidštím
ji,
trochu páchne,
ale stejně zvláštně vítězná je,
jako ocas půlnočního větru z háje.
Pluky mšic či svilušek ji nedostanou,
chlupatá si měří hnědé slepice,
násep železniční rozeznívá
obrvenou hranou,
šustěním,
a klíčí přímo do rozpadlé
čepice!
Chci se na ni dívat stále,
není hluchavkou, ba ani kopřivou,
bosky v rozpraskaném sále tančím napjat
vlastní vnitřní tětivou.
Neboť venkov dávno není.
Jeho nesčíslná znění
zapadla a temně řvou.
Na samotě žlutý dům
Průsvitnost kamenů, za slzou kane prášek z rudy,
mezi večerem a nocí hučí ohně.
Věštím krátce dopředu,
ulehlá cesta bouří
ukazuje na permonickou bylinu,
vysušen puká s třeskem žlutý stvol
a koupelna je plná hlaholivých kvasů.
Tam, kde zahrada přechází v krajinu,
brouci mokře okusují sebevraždu
a pyšný keřík vřesu chocholatě vrhne brzlíkový dým.
Na samotě žlutý dům,
budu tupit mýdla soumrakům,
když jsem ještě studoval,
zněly sloupce klínovitých písmen
vychrlených z vykotlaného zikkuratu,
kterým ses, hruško stará, stala ty,
s očima suků zarudlýma od vysušujících červánků.
V pokoji na patře
pohlcuje obraz udušenou kytaru!
A míč poskakuje,
aby vyštípal zbytek běloby
z betonu!
