Báječná léta s Klausem / Recenze /

Petr Kukal, www.tiscali.cz, 10.5. 2002

Viewegh, Michal: Báječná léta s Klausem

Každý literární kritik hodný toho označení musí poslední knihu Michala Viewegha s politováním odkázat do oblasti úpadkových žánrů, charakterizovaných zejména povrchností, absencí hlubší reflexe či sebereflexe a kýčovitou sentimentalitou. Je to u nás tak zavedeno. Já jsem ovšem jen řadový recenzent bez ambicí na Šaldovo nástupnictví, takže se touto povinností necítím vázán. Přiznávám, že je to velmi úlevný pocit.

Nemám konečně v úmyslu polemizovat s moudrými o tom, zda jsou Báječná léta s Klausem dost plastická, únosně banální nebo vypočítavě kalkulující s mimoliterárním kontextem. Osobně mě jejich četba neurážela. Naopak jsem v tomto volném pokračování autorovy nejúspěšnější knihy Báječná léta pod psa zaznamenal momenty, které pokládám za hodné pozornosti.

Mezi jinými je to určitá morální kocovina, jejíž příznaky vykazuje chování a myšlení hlavního hrdiny - úspěšného spisovatele Kvida. Vieweghův stálý čtenář ovšem rozpoznává, že nynější Kvido reflektuje nejen poklesky někdejšího Kvida z „let pod psa“, ale také Oskara či Maxe z jiných příběhů. Přitom nemožnost vzájemného absolutního ztotožnění těchto postav vylučuje současně ztotožnění každé z nich s autorem. Čtenář si tedy nejprve abstrahováním jejich podstatných znaků vytváří jakéhosi fiktivního spisovatele a teprve mezi ním a skutečným Michalem Vieweghem může hledat míru korelace životních postojů a osudů. To autorovi dovoluje potřebné citové angažování postavy při významném snížení rizika prvoplánové interpretace: Viewegh si sype popel na hlavu. Kvido tak s překvapivou citlivostí nově nahlíží okolnosti svého rozvodu, svůj podíl viny a problematičnost následného způsobu života. Scéna bezprostředně předcházející rozvodovému řízení zasahuje čtenáře absencí všeho cynismu a světácké blazeovanosti, následné zakotvení v trvalejším vztahu je pak přirozeným vyústěním této metamorfózy.

Ve vyprávění o osudech Kvidovy rodiny včetně dědečka a babičky, obohacené navíc o Pacovu ženu a jejich nezvládnutelná dvojčata Marca a Pava, je pak pochopitelně velký prostor pro banalitu. O jejím místě ve Vieweghově díle bylo napsáno mnohé, proto si jen dovolím připomenout, že jde o jiné pojetí, než je např. pojetí Hrabalovo. U Hrabala je banalita glorifikována, neboť je v ní nacházen hlubší smysl či poetický rozměr, jež ji z banální úrovně pozvedá. Vieweghova banalita zůstává banalitou, kouzlo spočívá v tom ji jakou takovou přijmout, aniž by se člověk musel nutně cítit znechucený. Viewegh jakoby všemu banálnímu, všednodennímu, obyčejnému zjednával respekt, neboť to obyčejné je ono obecné, v čem jsme si všichni podobní. Právě rozpoznání se čtenáře v banálních situacích je nepochybně jedním z pramenů popularity Vieweghových knih.

A jak do vyprávění o nejistotě, kterou do života Kvidovy babičky přinesly rychlé změny devadesátých let, či o citových zmatcích jeho dospívající dcery zapadá Václav Klaus? V rozporu s obecným míněním literárněkritické obce, která povětšinou soudí, že v knize je překlausováno, se domnívám, že nijak příliš. Jeho jméno je na mnoha stranách, citáty z jeho knihy Narovinu jsou uvedeny v záhlaví každé kapitoly, je příčinou dědečkova infarktu. Přesto je jen loutkou (často komickou), jen kulisou na pozadí lidských příběhů. Banálních, chcete-li, které však jsou jediné skutečné a důležité.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage