Matečná samota / Recenze /

Dora Kaprálová, MF Dnes, 21.5.2002, Jižní Morava, s.4

Věčný opak ztráty je darem poezie Violy Fischerové

Průzračná intimita s formální virtuozitou veršů, ztišené lpění na živém, prosté přijímání mrtvých kolem, proměny touhy a sebe v ní - i tak by se poněkud zjednodušeně a úsečně dala charakterizovat poezie Violy Fischerové. Platí to i o poslední sbírce Matečná samota, kterou v těchto dnech vydalo brněnské nakladatelství Petrov.
Básnířka začínala psát v okruhu literární skupiny šestatřicátníků, do které namátkou patřil Jiří Kuběna, Václav Havel či Pavel Švanda. Po roce 1968 Fischerová emigrovala, takže se čeští čtenáři mohli s její poezií blíže seznámit teprve vydáním sbírky Zádušní básně za Pavla Buksu (1993, Petrov). Už z tohoto pozdního debutu dýchala nezvykle sugestivní lyrika, mnohovrstevnost básnického vidění a kolářovsky překvapivá věcnost. Viola Fischerová vydala v průběhu devadesátých let postupně pět sbírek, jež měly společnou konzistentní kvalitu, tematickou soustředěnost a osobitý, okamžitě rozpoznatelný styl označený trefně Antonínem Brouskem za rukopis „samozřejmý jako dech.“
Čtenáře této básnířky už proto v Matečné samotě tolik nepřekvapí čirý tok blízkých obrazů a vnitřně propojených motivů. Sbírku rozdělenou do pěti oddílů volně řazených básní uvádí motto Vadima Sidura: V kolika barvách tu vidíš fialovou/ v tolika uplyne léto/ z červenalé po černou/ přecházejí odstíny/, a motto Sylvie Plathové: A mysl co prsten/ stahující se kolem čehosi živoucího/. A je to právě to živoucí a vzpomínané, čeho se Matečná samota dotýká, s obezřetností a současně fascinující důvěrou. Básnířka má totiž dar vytvořit z dokonale osobního obrazu konkrétního prožitku cosi obecně povědomého a přitom výsostně intimního. Nepodbízí se však, je zatvrzele svá a jen napovídáním úsečných fragmentů přesahuje obzor subjektivní lyrické výpovědi. Hned první básní se ostatně ocitáme v intimní rovině zpovědi: U domu dětství/ se udál ten hřích/ Můj křivý nesplnitelný slib chlapci/ kterého uvidím za pár dní/ rozhozeného v krvi pod koly/ Pane vrať mi tu úzkost o duši/ již jsi dal unést/ osmiletému dítěti. Třináct textů, básní-modliteb nezadržitelně míří k vědomí zastřené naděje: Občas mi Pane na vteřinu/ otvíráš dveře k tomu/ co zahlédám/ Živá jablka na holém podzimním stromu/ veselé zjevení jeřabin v aleji/ moje dávné sny a život k nim/ a věčný opak ztráty/ v níž se nacházím/.
Skoro by se chtělo napsat, že v básních Violy Fischerové jde o tajemství letokruhů, o neustálé propadání do konkrétní hloubky poznání. Nic se nemění, jen pohled básnířky se tu a tam pootočí, prohloubí. Poslední sbírka drží pohromadě tématem stárnutí, které se zde navíc více než kde jinde upíná k odleskům erotické touhy. Smyslnost se naplno rozevře například v lehce snovém, groteskně vyhřezlém obrazu: Blížíš se ke mně se ztopořeným peřím/ Říkáš mi/ že jsi u ohně při tanci v mém náručí poznal lásku/ Přicházíš/ Jsi čím dál blíž/ Chlapec s kterým jsem tancovala u ohně/ Nic víc (Blížíš se ke mně) . Poezie Violy Fischerové zarazí v neposlední řadě i absencí hluchých míst. Jistě, ne všechny básně mají stejnou sílu a vůli naléhat. Intimita lyriky však vždy směřuje ven, k tomu druhému, ke čtenáři. Fischerová je v tomto smyslu opakem autistního postavení subjektivního lyrika, přestože o druhém vypovídá vždy jen skrze sebe.
A ještě cosi zbývá, cosi, co se dá znovu vztáhnout nejen k poslední sbírce - uhranutí předmětnou konkrétností viděného, tolik ženského a přitom věcného. V textech Fischerové je čisto, vyklizeno, dýchá z nich úzkostná harmonie prozření, byť často skeptického (báseň Jednou) . Důležitým momentem je však právě ona ztišenost, obdivuhodně nehysterická proklamace ženského principu vnímání. Vždyť co jiného je třeba cyklus veršů Smíření, ve kterém se básnířka po letech s lehce jízlivým dojetím vyrovnává s přívalem kdysi bezedné vášně: Už léta nejsem tvá/ Z židle tě páčí/ tvoje paže/ s fialovýma rukama… (Už léta nejsem tvá).
Z Matečné samoty krystalizuje kromě častých reminiscencí i obhajoba a smysl bolesti ze ztrát či ztrácení blízkých. Zmíněné ztráty se však ve chvílích beznaděje neproměňují u Violy Fischerové v prázdnotu, nýbrž v nadějně „mstivý dar“ poezie. V současné ženské lyrice pregnantním výrazem i prostou nutností sdělení dar značně ojedinělý.
A nutno říct, že vzácný.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz