Báječná léta s Klausem / Rozhovory /

Miroslav Balaštík, Host 5/2002, s.5-9

„Proč se zabila Marylin Monroe?“

S Michalem Vieweghem si literární kritika nějak neví rady. Vždy když se objeví jeho nová kniha, sahají po peru šiky recenzentů, aby se vzrůstajícím despektem a někdy i škodolibostí konstatovali, že literární úroveň opět o něco poklesla. Je to jistě aura Báječných let pod psa a knihy literárních parodií (Nápady laskavého čtenáře), kde Viewegh prokázal, že jej nelze jen mechanicky přeřadit do kadlubu masového čtiva. A jistě jsou to i desetitisíce prodaných výtisků, které z jeho knih činí pozoruhodný fenomén socio-literární. Je to však i autor sám, kdo mediálními hrami, kontroverzními výroky i výpady vůči kritikům nebo občanskými postoji a názory na politiku provokuje a irituje. Pro Viewegha bychom asi potřebovali nějakou zvláštní kategorii, která by dokázala prolomit hranice nejen mezi literaturou tzv. vysokou a nízkou, ale snad i autorem a jeho dílem.

Před časem jsi publikoval v Salonu Práva esej Devět mýtů české literatury. Jako první uvádíš mýtus „ztráty nepřítele“. To jest představa, že literatura po roce 1989 ztratila své klíčové téma, zacílení, a tedy i čtenáře. Máš samozřejmě pravdu, že takto vyhroceně řečeno je to nesmysl, ale zkusme to zobecnit. Není nějaký nepřítel přece jen pro literaturu důležitý? Nevzniká dílo v polemice nebo dialogu s něčím mimo ně, ať už je to něco čtenář, kritik nebo nějaká vyšší instance?


Nejdřív k tomu projevu jako takovýmu: to byl víceméně improvizovanej, příležitostnej text pro konferenci v italském Udine, napsal jsem ho v podstatě za jeden víkend. Kdybych ho psal o měsíc později a měl na to víc času, tak by možná vypadal úplně jinak… Navíc když jsem text psal, jaksi jsem tak úplně nepočítal s tím, že ho bude možná číst taky české publikum. Nechci se od toho distancovat, myslím, že tam nějaké racionální jádro je, ale především je to celý psaný v přiznaný nadsázce, jako taková lehká provokace. K tomu nepříteli: reagoval jsem tím hlavně na zahraniční novináře, od nichž jsem mockrát slyšel tohle klišé: O čem vy, čeští spisovatelé, teď píšete, když už nemáte komunismus? Což je fakt hovadina. K tvý otázce: neřekl bych, že musí jít za každou cenu hned o nepřítele, ale spíš o to, aby zvolené téma mělo pro autora potřebnou osobní naléhavost. Aby byl tím tématem trochu posedlej. Řekl bych, že nepřítel není nutný, nýbrž je možný. Viz ostatně Báječná léta s Klausem.

Je tedy takovou vnější silou, s níž vedeš při psaní dialog, téma?

Jo, jestli se během psaní vůbec vůči něčemu „vymezuju“, pak možná právě vůči tématu. Řeším otázku, jak z tématu, z toho nachystanýho surovýho materiálu, udělat román. Tohle je asi jedinej „dialog“, kterej nad psaním vedu. Když jsem měl například za sebou deset patnáct zájezdů do zahraničí, tak mě napadlo z toho tématu, to jest z nedobrovolného setkání čtyřiceti lidí v jednom v autobuse, udělat román. Z takového uvažování — chceš-li „rozhovoru“ — vznikli Účastníci zájezdu.

Zmínil ses, že otištění přednášky z Udine byla tak trochu provokace. Mám dojem, že vůbec rád provokuješ, a možná hlavně ony tolik tebou vysmívané kritiky: Román pro ženy, Báječná léta s Klausem, koneckonců i literární parodie Nápady laskavého čtenáře. Nejsou nakonec také kritici a nárok „vyšší“ literatury tím vnějším nepřítelem?

To jaksi nemohu nepřiznat — ale dřív jsem tomu podléhal rozhodně víc než teď. Některý pasáže třeba právě z Účastníků zájezdu, kde popichuju kritiky, bych už dneska vyškrtl. Ale budiž řečeno, že nasranost na kritiky pro mě samozřejmě není a ani nikdy nebyla hlavním motorem psaní. To je jenom vedlejší produkt. Míval jsem prostě zlomyslnou chuť jim vrátit všechny ty voloviny, co o mně vesměs píšou. V Románu pro ženy už o kriticích není ani zmínka a v Báječných létech s Klausem taky ne. Netvrdím nicméně, že už budu takhle ukázněnej nadosmrti. Když kulturní rubriky našich novin dávaj fůru prostoru nesmyslům kdejakýho druholigovýho kritika, proč bych neměl mít právo jednou za čas říct, jak to vidím já?

Takže provokuješ?

Někdy. Například název Román pro ženy je vědomou provokací — že jsem si vzal jako inspiraci ten vysmívaný žánr. Ale zároveň to pro mě byla řemeslná výzva: dokážu to napsat dobře? Aby to byl slušnej román? Tím veškerá provokace končí, tady se začíná lámat chleba. Psal jsem ten román s potěchou. Ne pro kritiky, ale pro čtenáře — a zároveň i pro sebe. Mě to vážně bavilo. Svět hlavní hrdinky Laury je koneckonců i můj svět. Já se od Laury zase tolik neliším.

Provokací jiného druhu je i fakt, že v názvu tvého nového románu se objevuje jméno Václava Klause...

To má dva zcela prozaické důvody. Za prvé: název pro mě je, jak už jsem mnohokrát říkal, marketingová záležitost. Název musí komerčně fungovat — a to tenhle titul při vší skromnosti splňuje, jak se ostatně ukázalo už dávno před vydáním. Za druhý: to, že jdu do konfliktu s Klausem, není jen obchodní strategie, pro mě to téma má zároveň značnou osobní naléhavost. Mně Klaus opravdu leží v žaludku. Můžu to doložit bezpočtem fejetonů, podpisy pod mnoha peticemi nebo svým „slavným“ vystoupením na Žofíně.

Co se stalo na Žofíně?

Na Žofín mě pozvali lidé z Centra pro ekonomiku a politiku, které si založil Klaus, když pořádali debatu na téma Umělec a svoboda v devadesátých letech. Nechtěl jsem tam nejdřív vůbec jít, protože mi bylo jasné, že většina publika budou skalní odéesáci, ale pak jsem si řekl, že by bylo zbabělý to vzdát. Byla to dobře připravená poprava. Jako jedinej ze čtyř diskutujících jsem mluvil spatra, samozřejmě špatně, protože jsem byl strašně nervózní. Snažil jsem se na několika osobních příkladech uvést, že pokusy o cenzuru — zatím naštěstí většinou marné — tady stále existují. Oni celou tu akci ale vzali jako příležitost k odvetě za televizní krizi, a tak jsem byl po zásluze potrestán. Kromě mě tam mluvil Pavel Švanda, jednoznačně v proklausovský linii, ministr Dostál měl takovej spíš neutrální projev, ale zato Karel Steigerwald sklízel bouřlivej potlesk za primitivní metafory o svobodě na barikádě s obnaženými ňadry a nosem Zdeňka Svěráka… Já jsem asi ve třetí větě řekl, že přítomný Václav Klaus ztělesňuje v mých očích všechno to, co mě v český politice v posledních letech upřímně rozčiluje — a dál už jsem mluvil do mrazivýho ticha.
Musím ale říct, že na takový akce nemám moc povahu. Když jsem se nakonec rozhodl, že tam půjdu, byl jsem z toho špatnej tejden předtím a tejden potom. Nejsem založením provokatér, na to nemám dost sebevědomí. Nedokázal bych přijít na demonstraci proti sobě — jak to udělal Knížák. Když jsem měl před pár lety v knihkupectví Fišer autogramiádu, nějaký dva studenti tam rozvinuli transparent s nápisem „K čemu Viewegh?“. Byl jsem z toho chvíli docela rozhozenej. Já jsem totiž v podstatě nesmírně hodný, citlivý, laskavý a smířlivý člověk — i když to tak někdy nevypadá.

Čím konkrétně tě Václav Klaus tolik rozčiluje, že jsi ochoten kvůli němu jít i do konfliktů, které, jak říkáš, nemáš rád?

To by byl dlouhej seznam. Svou arogancí, bohorovností, svými účelovými polopravdami, svou neustále rostoucí demagogií, pokleslým jazykem, sebevědomě pronášenými banalitami, neobolševickým chováním…

Neobolševickým chováním?

Jo. Vypínat novinářům diktafon, mlátit v parlamentě do stolu, skandalizovat názorový odpůrce, označovat petice a otevřený dopisy za „ohrožení svobody a demokracie“ — to jsou přece čistě totalitní praktiky.

Vraťme se k literatuře. Dalším mýtem české literatury je podle tebe fakt, že v díle musí být přítomno zlo, jinak vzniká kýč. Na druhou stranu, není i zlo součástí života a ve chvíli, kdy se mu budeš snažit vyhnout, tak obraz života poněkud zploštíš?

Pokusím se vysvětlit, jak tohle vzniklo: onu tezi, totiž že nepřítomností zla v díle vzniká kýč, pronesla na jedné besedě ve Francii, kde jsem byl před třemi lety s několika českými spisovateli na literárním turné, Sylvie Richterová. V Udine to pak nedávno zmírnila v tom smyslu, že když si autor při psaní neuvědomuje existenci zla, tak by mohl snadno sklouznout ke kýči. Ve Francii to ale zaznělo v té výše zmíněné podobě a mně to přišlo jako příklad ryzího intelektuálního snobismu, se kterým prostě nemůžu souhlasit. Tím přece odepíšeš polovinu český i světový literatury, veškerou humoristickou prózu, to se nedá přijmout. Proto jsem na to reagoval. Richterová totiž zdaleka není s podobnými názory sama. Vsadím se, že kdyby Babičku Boženy Němcové někdo napsal dneska, tak by o ní můj přítel Peňás a jemu podobní okamžitě psali, že je to zase takový ten hezký český pohodový příběh, s jehož pomocí se všichni dojímáme nad sebou samými a nad tím, jak jsme dobří a ušlechtilí, ale že ve skutečnosti je to pouze chladnokrevný autorský kalkul s líbivostí a vůbec že to je kýč jako Kolja, protože tam není zlo — respektive je tam jenom Viktorka, ale to je málo… No, já jsem zkrátka přesvědčenej, že se dá psát i navzdory zlu. Že i ryze pozitivní příběhy mají v literatuře místo. Já jsem dokonce asi ten autorskej typ, kterej může psát jen tehdy, když jsou věci v jeho životě aspoň jakžtakž v pořádku. Měl jsem pár období, kdy tomu tak nebylo, a to jsem skoro psát nemohl. Někdo třeba umí převést tu či onu osobní tragickou zkušenost do literatury, ale mě životní tragika spíš paralyzuje. Můžu o osobních tragédiích psát, až když je aspoň zčásti překonám — například tak, že se jim pokusím zasmát.

Co myslíš tím „psát zlu navzdory“?

Zlo je pro mě vlastně příliš silný slovo. Žije se mi dobře a rouhal bych se, kdybych si teď na něco stěžoval. Snad by mi ale i mí notoričtí odpůrci přiznali, že i já jsem mohl prožít období, kdy můj život nebyl úplně lehký. Už třeba ve Výchově dívek může vnímavý čtenář najít místa, kde je popsáno ono ne právě lehké životní dilema, které nastává, když se ženatý člověk fatálně zamiluje do jiné ženy. Nevím, jestli je to zrovna zlo, ale kdysi to byl jeden z tíživých „problémů“ mého světa. Možná malého, povrchního světa — ale to ten „problém“ bohužel nijak neumenšuje. A jestli někomu něco takovýho připadá trapný a bezvýznamný, pak nemám slov. Kdyby například Josef Mlejnek v recenzi na Účastníky zájezdu napsal pouze, že je to blbá kniha, pak jaksi nemůžu nic říct — ale on zašel podstatně dál, když tvrdil, že blbý jsou ty postavy: prej jsou to intelektuální nuly. To je typický. Jak říká Kvido v druhém dílu Báječných let: „Voni už nekádrujou jenom to, jak píšu, voni už do prdele kádrujou i to, jak žiju!“ To mně připadá fakt nehorázný. Je to krystalickej příklad intelektuální povýšenosti, co povýšenosti, to je přímo intelektuální rasismus. To totiž nepřímo říkaj: naše životy jsou lepší než ty vaše, my o věcech víc přemýšlíme, my vidíme hlouběji a tak dále… Jsme lidé vyšší kategorie.
Jinej příklad: Terezie Pokorná nazvala recenzi divadelního představení Báječných let pod psa „Takoví jsme nebyli“. Ona a její stateční přátelé možná ne — ale můj zbabělej život a životy mých blízkých a známých probíhaly plus minus takhle. Já jsem si to takhle na vlastní kůži prožil — tak o čem to sakra mluví?

Říkáš, že ti kritici kádrují život, ale nedáváš k tomu tak trošku příležitost ty sám, když do knížek vkládáš tolik indicií pro to, aby si tě čtenář s hrdinou ztotožnil? Sám jsi teď třeba řekl, že jsi v Báječných letech popsal, jak to „skutečně“ bylo.

Obyčejnýmu čtenáři bych na to přiznával právo, mechanické ztotožnění vypravěče a autora je u řadového čtenáře dosti časté. Prostě si řeknou: Je mu třicet sedm a je spisovatel a rozvedený, autorovi knihy je taky třicet sedm a taky je rozvedený, tak to bude on. Ale poučenej čtenář, neřkuli kritik, by se měl asi vážně zamyslet, jestli náhodou autorovi nenalít. Jestli to není ten „Vaculík převlečený za Vaculíka“, jak někdo napsal nad Českým snářem. Udělat mezi postavou a autorem rovnítko, to je kritická omezenost. Ať už mi to budou věřit nebo ne, já mám při psaní od svých postav pokaždý značnou distanc. Ano, někdy ty postavy s jistou masochistickou potěchou opatřím nějakými autobiografickými rysy, někdy je stvořím lepší, než sám jsem, jejich repliky jsou oslnivější a tak dále — a někdy zase dělají mnohem problematičtější věci, které bych já v životě doufám neudělal. Nezastírám ovšem, že jsem typ autora, kterému se líp píše o tom, co zná — ale pořád je to jenom literatura. Furt je to literární hra, ne můj deník, proboha. Říkat, že popisuju svůj život, to je kritický amatérismus.

Není v tom zase kus „masochistické“ provokace, když se sám snažíš tu hranici mezi knihou a životem stírat?

Tuhle ambici jsem měl naposledy u Výchovy dívek v Čechách, ale nevěděl jsem, do čeho jdu, a sám jsem si tím naběhl. Je ovšem prokázané, že skutečný reálie čtenáře vzrušujou. Když čteš v Blesku příběh vraždy na sídlišti, tak jde o skutečný sídliště, o skutečnou krev, to si nikdo nevymyslel — a to má chytlavost. S tímhle poznatkem může spisovatel cynicky pracovat. Já ale přece nejsem první ani jedinej, kdo píše knížky na pomezí reality a fikce. Namátkou: Capoteho Chladnokrevně nebo Hemingwayovy Zelené pahorky africké jsou knihy, který jdou ještě dál: jsou pokusem zapsat holou realitu tak, aby to bylo literárně dostatečně zajímavý. Já jsem v exotický Africe zvířata bohužel nestřílel, takže musím fakta nasbíraný v nudnejch Čechách všelijak opentlovávat, okrášlovat, ozvláštňovat, tj. dělat z nich literaturu. Já, prokristapána, ze tří čtvrtin fabuluju — a to teď fakt není nadsázka. Jiná věc je, že se proti mně obrací i to, co občas plácnu někde v časopise. Moje psaní — a občas i můj intelekt — jsou pak nejednou hodnoceny skrze rozhovor v časopise Chvilka pro tebe… Tohle se v zahraničí neděje. Tam naštěstí vědí, že nezbytná mediální propagace nemá s literaturou nic společnýho.

Neochuzuješ tím čtenáře o možné významy díla? Příběh přece může čtenář i autor prožít, i když se reálně nestal...

Pořád myslím platí, že není důležité, jestli se to stalo, ale jestli se to stát mohlo. Čili jestli příběh působí dostatečně věrohodně. Teď na mě samozřejmě vyrukuješ s tím, že Karl May nikdy nebyl v Americe, a přesto napsal věrohodně působící příběh a tak dále. A já ti zase řeknu, že jsem teď četl skvělou knihu Nicka Hornbyho Fotbalová horečka — a že si vůbec neumím představit, že by ji napsal člověk, kterej fotbal studoval na internetu nebo v univerzitní knihovně. Ten prožitek, ta atmosféra by tam prostě nebyly.

Dalším nešvarem české literatury, o němž se zmiňuješ, je v zásadě macešský vztah ke čtenářům. Ty se jim naopak snažíš vycházet vstříc. Vidíš ale mezi čtenáři nějaké rozdíly, nebo je ti jedno, jestli jde o poučeného milovníka literatury, nebo s prominutím prostou ženu v domácnosti, která kromě tebe čte jen Daniellu Steelovou?

Samozřejmě že i mě víc těší pochvala vzdělaného, poučeného čtenáře. Já přece netvrdím, že kritériem kvality je sto tisíc prodaných výtisků, protože to by potom byla Jackie Collinsová jedna z nejlepších spisovatelek na světě. Takový idiot nejsem. Napadá mě následující metafora, ilustrující můj vztah ke čtenáři: učíš na základce a máš zhruba třicet dětí v každý třídě. Samozřejmě že tajně nadržuješ těm milejm a chytrejm, tomu se neubráníš — ale musíš to dělat tajně. V žádným případě se nesmíš těm blbejm posmívat. Protože oni v jistým smyslu nejsou o nic horší, nejsou méněcenný. Proto se pořád snažím o tu kritizovanou srozumitelnost, proto se snažím nad „obyčejné“ čtenáře nevyvyšovat. To je všechno.

Není to ve vztahu ke čtenáři tak trochu totéž, co říká Václav Klaus, když tvrdí, že jsou lidé v podstatě dobří, a útočí tím na „sociální inženýry“, v jeho optice asi hlavně ekology a etiky, kteří podle něj chtějí měnit lidi k lepšímu?

Jsem srovnáván s Klausem?! To je skutečně, ale skutečně nefér… Vypínám ti diktafon a končím rozhovor s Hostem... No dobře: Vychovávat čtenáře je naprosto, ale naprosto domýšlivá formulace, kterou bych nikdy nepodepsal. Nikoho se vychovávat nepokouším. Zároveň ale vím, že četba dobrých knih je jedna z bezpočtu věcí, které člověka formují — tohle ovšem nemůže říkat autor. Já spíš píšu v duchu Saroyanova známýho výroku Když to baví mě, když je to dost dobrý pro mě, bude to snad dost dobrý i pro ostatní. Potud bych na jistou domýšlivost přistoupil, ovšem s následujícím dovětkem: píšu pro sebe, tak, aby mě to bavilo — ale zároveň vím, že literatura má určitá pravidla, a já se ta pravidla snažím dodržovat. A ještě jedno upřesnění: já přece nejsem žádnej zapřísáhlej populista. Kdybych byl ortodoxní populista, tak nikdy nevydám dvě knížky „intelektuálskejch“ literárních parodií a knížku novinovejch politickejch satir, protože tím pouze ztrácím část čtenářské obce. Nemálo lidí mi už na besedách říkalo: My tomuhle nerozumíme, tohle nepište. Kdybych si chtěl pouze budovat co největší čtenářskou obec, tak bych nedělal tyhle zjevný marketingový chyby.

Neřekl bych, že to je marketingová chyba. I dámy, které jinak čtou pouze Steelovou a Collinsovou, vědí, že to je pokleslý žánr, zatímco když znají autora, který píše literární parodie a fejetony, tak je to pro ně vyšší literatura, vlastně takové kulturní alibi...

Rozumím: i když přiznaj, že čtou Viewegha, tak se tím zase tolik nekompromitujou, protože vědí, že kromě románků pro ženy píšu i náročnější texty… V tom případě to není marketingová chyba, ale ještě větší rafinovanost.

Víš, jací jsou tvoji čtenáři? Dokázal bys vyprofilovat nějakého svého modelového čtenáře?

Jezdím na besedy a na čtení, vím, jak mí čtenáři vypadají, ale neumím z nich udělat vzorovej prototyp. Vždyť jsou to tak rozdílný lidi… A mají velmi rozdílný reakce. Například někteří moje knihy pálí: dostal jsem před časem Nápady laskavého čtenáře v mikrotenovým pytlíku. Spálený. Doporučeně. Onen čtenář-žhář mi napsal, že jsou to prý pornografické povídky a že zasluhují jediné: spálit! Dostávám ale taky milostný dopisy, polemický maily, žádosti o radu... Jak tohle všechno zprůměrovat?

Další mýtus, kterému se vysmíváš: literatura by měla přinášet nové a hluboké myšlenky. Nevylíváš ale opět s vaničkou i dítě? Neměla by literatura přece jenom přinášet i nějaký nový pohled, nové nasvícení skutečnosti, nějak zkrátka znejisťovat naši existenci?

Tenhle rozhovor začíná vypadat tak, že ty vždycky přečteš jeden mnou účelově stvořenej mýtus a já ti vyklopím, kdo to řekl… Ale když už jsem začal personifikovat, čímž si bezpochyby zadělávám na další průser, to o hlubokých myšlenkách je dávný výrok Michaela Špirita. Když jsem před mnoha lety psal do Literárek do rubriky „Z deníčku spisovatele“, tak mi to velmi sepsul a napsal něco zhruba v tom smyslu, že jsem spisovatel, kterej nemá myšlenky. Špirit jich má na rozdíl ode mě naopak mnoho. Zrovna nedávno jsem slyšel, že v Kritický příloze napsal, volně cituju, že se vždycky objeví talentovaný mladý muž, ať už se jmenuje Putna, Hřebejk nebo Viewegh, a ten pak zabere všem ostatním místo na slunci a ubírá jim kyslík… Od tý doby, co jsem to slyšel, chodím po světě s provinilou představou, že mladí čeští autoři se kvůli mně dusej… Podle mě spisovatel nemá mít ani tak myšlenky, jako příběhy. Od myšlenek jsou tady filozofové. Příběh je sám sobě účelem. Nevím, jaké nové myšlenky může přinášet například příběh o žárlivosti. Kritérium kvality je podle mě pouze v tom, jak přesvědčivě se autorovi povedlo démona žárlivosti zobrazit.

Zkus si zafilozofovat: co je podle tebe funkcí literatury?

Funkce literatury jsme na fakultě se Rzounkem brali, to bych asi měl znát. Poznávací, například. To snad platí i dneska. Když někdo napíše román o sedmdesátých a osmdesátých letech, může to bejt pro generaci narozenou o sto let později celkem zábavnej pramen poznání, jak to za jejich pradědečků vypadalo... Ale já rozhodně nesedám k počítači s tím, že bych myslel na příští generace a chtěl jim zprostředkovávat poznání naší současnosti. Pro mě je spisovatel především vypravěč. Literatura má vyprávět příběhy. Čili mluvím o zábavné funkci literatury. Čtenáři právem očekávají, že je knížka prostě bude bavit. Že se zasmějou nebo dojmou nebo že jim autor umožní potěchu z řešení nějaký záhady — jako třeba křížovka. To je myslím nárok velký většiny čtenářů. Náročnější čtenář může hledat i jakousi konfrontaci s vlastní zkušeností. To je ostatně i můj přístup: svou životní zkušenost konfrontuju se zkušeností někoho jinýho. Čtení — a koneckonců i psaní — je pro mě v podstatě něco jako výměna dlouhejch dopisů…

Nebereš literaturu tak trochu jako návod?

Manuál. Jo, vlastně proč ne. Literatura je zbytečně komplikovanej a často nesrozumitelnej návod k něčemu, co stejně nikdy pořádně nefunguje — totiž k životu. Dobrý, ne? Skoro aforismus.

Co konkrétně myslíš tím, že čtení a psaní je „výměnou dopisů“?

Kniha je vždycky tak trochu dopis. Autora sice většinou neznáš osobně, ale sdílí s tebou „lidskej úděl“, a proto ti připadá blízkej — teda když jste na stejný vlně. Prožívá podobný situace jako ty: lásku, osamění, nudu, vztek — a píše ti o tom.

Zmínil ses o dojetí. Dalším mýtem je pro tebe rovnice, že líbivost a sentiment znamená automaticky kýč. Vidíš někde pro sebe hranici mezi uměním a kýčem?

Kýč končí tam, kde začíná moje psaní… Ty si teď myslíš, že si dělám srandu, ale já to říkám smrtelně vážně. Na přemýšlení o kýči nejsem teoreticky vybaven. O kýči jsem četl jedinou knihu, kterou neustále dokola cituju: Tomáš Kulka, Umění a kýč. Pochopil jsem z ní, že kýč je především to, co něco předstírá. Co se tváří, že je víc, než ve skutečnosti je. Já se snažím nic nepředstírat. Proto jsou v mých knížkách nutně obsažený i takzvaný lidský city. Když píšu o rodičích nebo o rozvodu, tak se lidskejm citům — pokud nechci nic předstírat — těžko vyhnu. A já se za ně navíc nestydím. Snažím se pouze, aby to nevypadalo, že moc tlačím na pilu, že ždímám ze čtenářů slzy. Napadá mě improvizovaná a zcela laická definice kýče: Kýč je to, co moc tlačí na pilu a ždímá slzy.

Když se ještě vrátíme ke vztahu mezi realitou a fikcí v tvých knížkách: V rozhovorech říkáš čtenářům, že to, co píšeš, jsi skutečně prožil, ale na druhé straně tvrdíš, že si postavy ze tří čtvrtin vymýšlíš. Nemůže se toto žonglování obrátit třeba proti tobě, nezačínáš se naopak stylizovat do svých hrdinů, které sis vymyslel? Nepožírá tě trochu Kvido nebo Oskar?

Požírá? To ne. Já na ty postavy zase až tolik nemyslím. Zmizí vypnutím počítače. Mé skutečné já je navíc zcela roztroušeno mezi Jolanu, Kvida, Maxe a Olivera a Huberta a Oskara a Ignáce a Lauru a její matku — a spoustu dalších.

V rozhovorech, které poskytuješ, možná až okázale dáváš najevo, že jsi úspěšný, spokojený, slavný, že v podstatě nemáš žádné problémy. Což mi zní trochu nevěrohodně...

Především bych rád řekl, že se nesnažím „dávat okázale najevo“, jak jsem úspěšný, bohatý a tak dál. Když mi ale někdo položí otázku začínající slovy „Vy jste dnes jedním z nejúspěšnějších a nejčtenějších českých spisovatelů...“, tak připouštím, že ten rozhovor pak může takhle působit. Ale možná je pak dobrý rozlišovat otázky a odpovědi. A určitě je nutný rozlišovat rozhovory — a knihy. To je ovšem věc dobrý vůle. Kdyby můj psychologickej profil sestavoval někdo nezaujatej, nejlíp cizinec nebo mimozemšťan, a měl k tomu jenom moje knihy, pak by sotva zjistil, že jsem spokojenej a šťastnej a bez problémů. Vsadil bych se, že by můj portrét byl poněkud komplikovanější. Říct, že někdo má slávu, prachy a fůru volnýho času, a tudíž o životě nic neví, to je velmi banální myšlenková konstrukce. Musím se usmívat, když vidím, jak naši přední hledači pravdy občas dojdou k tomu nejtriviálnějšímu možnýmu výkladu. Marylin Monroe byla tisíckrát slavnější, měla taky spoustu času a docela určitě i víc peněz… Tak proč se teda sakra zabila, když měla bejt šíleně šťastná?

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz