Brambora byla pomeranč mého dětství / Recenze /

Ondřej Bezr, Rock a pop 5/2002, s.93

Bohuslav Vaněk-Úvalský
Brambora byla pomeranč mého dětství


Rovnou říkám, že pro lehký autorský styl Bohuslava Vaňka-Úvalského (Poslední bourbon, Zabrisky) mám docela slabost. Svojí útlou novinkou mě ale pobavil zatím nejvíc. Podařilo se mu totiž vymyslet absurditu (nejméně) na třetí.
První, jen zdánlivě nejreálnější rovinou je, je celkem věrně popsaná doba a místo děje: Československo v 70. letech, tedy v období ´reálného (sic!) socialismu´. Nikomu, kdo ta léta prožil aspoň jako malé dítě, není třeba jejich absurditu dokládat. Později narození asi nepochopí, neuvěří. Ty si autor podchytil posílením absurdní složky hlavní postavou děje, dvouhlavým chlapcem Piolinem, jehož jedna hlava děj vypráví a dodává do příběhu nejen řadu gagů, ale i melancholičtější nálady. A aby toho nebylo málo, dalším násobkem základního nápadu je doba, ve které Piolin coby prezident sjednocené Evropy svůj příběh vypráví. Tedy doba, kdy už nikdo neví, co byly vietnamky, Kanagom, Vitacit, Svět motorů nebo červené limonády, a je třeba mu neznámé termíny ve vysvětlivkách po stranách základního textu přiblížit (Spejbl a Hurvínek: „mechanické makety lidí, vytvářející dřevěnou virtuální realitu“).
Už samotný titul naznačuje nadsázku celé útlé knížky, ale také určitý druh nostalgie, se kterou právě Vaňkova generace (sám vím, co čem mluvím) na tuhle objektivně vzato dost hnusnou dobu vzpomíná. Neřekl bych přitom, že by se autor chtěl svézt na módní retro-vlně. ´Brambora´ je napsána přece jenom v duchu humoru dost jiné úrovně, než dnešní skororemaky dobových estrád či písniček.
PS: Nedoporučuji číst v dopravních prostředcích. Může se stát, že se neudržíte a za svůj hlasitý smích sklidíte sérii opovržlivých pohledů spolucestujících. Na druhou stranu vám to ale bude v tu chvíli srdečně fuk.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage