Ostrov /
Ukázka z knihy
České exilové knihkupectví bylo ve dvou malých, tmavých a stísněných špeluňkách, málem se tam člověk ani neotočil, a o dvě ulice dál pověstná Kaiserstrasse, císařská ulice, pěkný zapadák, jen na ni padlo šero, potulovali se po ní děvky a pasáci a do bordelů, bordýlků, sexšopů se hnali nadrženci a úchylové. Na útěku z každodenních tahanic se ženou jsem se tam jednoho večera dostal, tenkrát jsem ještě neznal fígle pouličních holek, za pár minut, v záři krvavých a zelených neonů a všech těch praštěných chytáků a reklam, mě oslovila mladá žena, div mi neurvala kus rukávu, a málem jsem jí, já trouba, naletěl na ty její povídačky o nemocném dítěti a nezaplaceném nájmu, mlela a mlela pantem a snažila se mě pumpnout o pár marek. Byla hezká a milá a já, duše soucitná, jsem jí dal padesátku a myslel jsem, že ji mám z krku, ale za každou cenu se mi snažila odměnit. Svolil jsem a čekal, co se bude dít, byl jsem zelenáč. Zacouvala se mnou do jednoho z ponurých domů a táhla mě za ruku po temném schodišti, trochu jsem se bál, že tam někde bude číhat její pásek, přímo jsem si koledoval, abych dostal přes hubu a přišel i o těch pár babek, které jsem měl v kapse. Několik měsíců jsem se ženou už nespal a ponižující noční otročina ve fabrice ze mě málem udělala impotenta. Byl jsem zvědavý, byl to nový zážitek, v nejvyšším patře, až pod střechou, otevřela otlučené dveře. Místnost jak nudle, umývadlo a oprýskané zrcadlo, zašlá skříň a postel. Pelech byl ještě rozestlaný a uválený a na prostěradle se určitě projel nějaký ten jezdec. Jednoduchá a primitivní dílna, v níž si roztaženýma nohama vydělávala pár šušňů, pokud je pasák nesebral. Vysvlékla si šaty a těch pár drobností, co pod nimi měla, pověsila na ramínko. Pořádná ženská to byla, to všechna čest, jenže to hnusné umolousané prostředí se mi hnusilo. Chvíli jsme to zkoušeli, ta dobrá duše se mě snažila vyburcovat, svíjela se jako had a sténala jako prvnička, divadýlko. Zanedlouho jsme těch směšných pohybů nechali, oblékl jsem se, počítal jsem, že se na mě bude zlobit, ale zůstala klidně ležet v posteli, jenom se na mě udiveně dívala, asi jako na blázna, a tak mě za tu padesátku, když jsem odcházel, dlouze políbila. Byli jsme z toho oba na větvi, až venku, na ulici, jsem se trochu zastyděl, připadal jsem si jako břídil, a nechybělo mnoho, abych se vrátil.Kaiserstrasse jsem se pak vyhýbal, poezie vyčtená, bordýlků pařížských z časů Lautrekových? Jen špína a děvky nahnané sem z celého světa, hladové na prachy jako vlčice.
Do knihkupectví jsem občas zavítal. Napěchovány v regálech knížky českých exilových autorů i těch doma, kteří se nesbratřili se zhovadilým režimem. Má touha po Slovu. Pátral jsem po titulech, z exulantů jsem skoro nikoho neznal a s překvapením jsem narazil na knížku známého z dávných pražských časů. Užaslý jsem si knížku koupil a od knihkupce získal adresu autora žijícího ve švýcarském Curychu, a hned jsem mu napsal. Jeho první dopis jsem dostal na psychiatrii. Shledání po dvaceti letech, světýlko nad bažinami, hořící louč v pustotě blázince a psaní, byť jen dopisů, jako nejlepší psychoterapie. A tak mě sestry s údivem pozorovaly, jak na chodbě u stolku s jedinou židlí smolím jednu stránku dopisu za druhou a v odpověď dostávám obálky se švýcarskou známkou. Z nemluvné a nepřátelské averze to probudilo i doktorku, na kterou jsem už dávno kašlal. Přítel mě povzbuzoval častými dopisy a při jedné ranní vizitě konečně na mě doktorka milostivě promluvila. To jsem netušila, že tu máme spisovatele, řekla plná jedovaté ironie a jízlivě se usmála. Měl jsem spoustu času, teď už totálně zdravý a probuzený, k tomu jsem si dopomohl jen sám a trpce jsem si vyčítal, že jsem do blázince přišel na vlastní žádost, ale můj pobyt zde, to bylo velké poznání. Musel jsem něco dělat, nebo bych se v tomhle chmurném prostředí opravdu zcvoknul, musel jsem něco dělat i za branami psychiatrie, až mě propustí. A tehdy na radu curyšského přítele jsem si slíbil, že se pokusím psát. Navečer mě navštívila dcera, přinášela mi občas jídlo, které posílala žena; neodmítal jsem, už jsem se nikdy a s nikým nechtěl hádat. Dcera, rozumný človíček, jediná bytost, s níž jsem mohl upřímně a otevřeně mluvit, parlamentář v našem beznadějném manželském sporu. Díky dopisům z Curychu jsem byl plný elánu a energie. Toho dne jsem dceři oznámil, že až vypadnu z blázince, najdu si ve městě střechu nad hlavou a pokusím se psát. Co, to jsem zatím nevěděl. Dceru moje rozhodnutí trochu udivilo, pokládala to za jeden z mých ztřeštěných nápadů; ujistil jsem ji, že to myslím opravdu vážně a že už se nikdy do té proklaté fabriky nevrátím. A byl jsem jí vděčný, že se mě neptala, z čeho budu žít, sám jsem to netušil. Tušil jsem jen, že mám nárok na podporu v nezaměstnanosti, to bylo všechno.
Nazítří jsem vyrazil do města, tentokrát s jasným cílem koupit si psací stroj, dobrý a laciný. Zbrousil jsem všechny prodejny, stroje mě fascinovaly, ale byly příliš drahé. Mohl jsem počkat do soboty a zkusit štěstí na bleším trhu, hnala mě už ale posedlost, věděl jsem, že chci a budu psát. Ve městě byl jeden krám s laciným zbožím, prodávalo se v něm kdeco, pořád naprásknutý, už od rána. Po obchodech jsem už dávno nechodil, a když mě do nich zatáhla žena, většinou jsme se pohádali a já prchal ven. Uvnitř se to hemžilo kupci, tahajícími do svých mravenčích příbytků kdejaký krám. Hotový babylon a stovky chtivých rukou, ohmatávajících všelijaké hadry. Barbarský výprodej, pozlacený západ, štěstíčko idiotů. Jen se ráno otevřely dveře toho kšeftu, navzájem se v něm málem popraly ty houfy šílenců. Propletl jsem se davem, pižmo laciných parfémů a dusno, v němž se za celý den nahromadily tisíce pachů. Když jsem pořádně zavětřil, nasál jsem smrádeček Asie a severní Afriky a zase mně to připomnělo fabriku Rowentu s nakyslým pachem hajzlíků, kam si chodili ulevit mí ctění spolupracovníci. Ti snad žerou hady, ulevil si na jejich adresu jeden východní Němec, který se dostal k té chrlící bestii mašině stejným nedopatřením jako já.
O pár roků později jsem si to namířil do Řecka, cestu mi zařídila jedna kancelář, za docela mírný poplatek se dalo dorazit skoro do všech koutů Evropy. Osobním autem a s majitelem, řidičem, kterému cestující na konci cesty musel vysázet určený poplatek. Nervózně jsem čekal, s kým pojedu, trochu ve skrytu duše jsem se těšil a doufal, že to bude hezká a mladá ženská. Ve svých představách jsem pěkně uletěl, přiřítila se stará turecká ochechule, tak něco přes padesát; cestou jsme se vcelku spřátelili, i když jsem se na dálnici díky jejímu řidičskému umění viděl několikrát pod drnem. Švýcarskem jsme už projížděli za tmy a hned za tunelem svatého Gotharda mě začala vyučovat turecky, přála si, abych jí opakoval, jak se řekne turecky já tě miluju. Dneska už jsem to zapomněl, ale tehdy mi to tak dobře šlo, že jsem neustále cítil její ruku na svém stehně; snad bych se ani nezlobil, kdyby mi sjela až do rozkroku. U jedné benzinky mě z auta vyhnala, potřebovala si odpočinout. Koupil jsem si kávu a popíjel, zatímco ona natažená v autě spala, místo pro dva v něm nebylo, celé bylo zarovnané krámy jak špeditérský vůz. Seděl jsem na pankejtu vedle auta a bál jsem se, aby mi neujela, až procitne, neměl jsem se totiž v té švýcarské tmě příliš k činu. Líbat se s tou starou brécou, to bych radši dal pusu medúze. Po první noci to šlo, nemohl jsem ji nabádat, aby se šla vysprchovat, ale když jsme přespali v Itálii, ona zase v autě a já na karimatce venku na trávníku, který se hemžil obrovskými černými mravenci, už jsem to její protivné pižmo cítil, naštěstí mi dovolila otevřít okno. Po třetí noci, nedaleko italského přístavu Bari, odkud jsme měli přeplout do Řecka, jsem si už málem ucpal nos. Na lodi mi navrhla, abychom si vzali společně kabinu. Klidně bych prachy, kterých jsem neměl nazbyt, do toho podniku investoval, ale ten její pach už byl tak nesnesitelný, že jsem v autě lapal po dechu. Neměl jsem se k dílu, a tak mě k mé spokojenosti na severu Řecka v horách z auta vyrazila. Ani jsem jí nestačil poděkovat, jak rozezleně odfrčela. Později jsem toho litoval, mohl jsem se už tehdy dozvědět, že mohamedánky, ctící hygienu, mají ten ženský zázrak dočista vyholený.
Na odpočívadle schodiště v tom laciném obchodu bylo zrcadlo, a přes celou stěnu. Dlouze jsem se do něho díval jako starořecký Narcis, v mém obličeji ani stopa po smutku, definitivně jsem překročil ten trpký most minulosti. V regálech kšeftu stovky krámů, o nichž jsem neměl ponětí, k čemu vůbec jsou, haldy laciných koberců, kupy ručníků, prádla, bot, změť spotřebního fašismu, a k mému údivu pár psacích strojů, každý měl nějakou chybičku, ta se dala vychytat, či jenom drobné škrábnutí, a ceny nízké. Vybral jsem si přenosný kufříkový stroj, červený, a ulevilo se mi, když jsem konečně z toho smradlavého chaosu vypadl na ulici. Tehdy jsem ještě netušil, že nákupem psacího stroje jsem zase emigroval, tentokrát z toho pilného mraveniště. K sobě. Stal se ze mne flákač, už mi to bylo dávno jedno, co si o mně ta banda pracantů myslí, a s klidným svědomím jsem zaujal pozici budižkničemu. Nebyl jsem nikomu nic dlužen a taky jsem od nikoho nic neočekával a se ženou jsem se nechtěl hrdlit o to, co jsme společně měli. Chtěl jsem si vzít jen pár věcí, něco na sebe a knížky, které jsem měl rád. Dceru rozpůlit nešlo, měla ráda mne i ženu. Zůstala u ní.
