Vladimír Mišík (Letní rozhovor s Ondřejem Bezrem) /

Ukázka z knihy

Muselo to být někdy kolem roku 1984 nebo o rok dřív, už přesně nevím. Každopádně to byla doba Holek z naší školky a tvrdých spart pod trafikantskými pulty. Mými hrdiny byli folkoví písničkáři a hlavní snahou jakýmikoli prostředky zapůsobit na krásnou dlouhovlasou spolužačku L. Ta ale v jednom kuse mluvila o nějakém Mišíkovi. Chvíli jsem se domníval, že se jedná o mého úspěšnějšího soka, teprve později jsem ze souvislostí vyrozuměl, že je to jakýsi zakázaný zpěvák a cizopasí v srdci mé vyvolené sice velmi vážně, ovšem pouze platonicky. Před L. jsem samozřejmě machroval, že ,,jasně, Mišík je fakt dobrej', ale tahle hra na tenkém ledě mohla snadno skončit třeba otázkou, kterou písničku mám od něj nejraději.
Dodnes nepochopím tu náhodu, díky níž jsem získal Vladimírovu první desku. Jednou jsem si šel totiž koupit na pražské Příkopy do hudebního antikvariátu pana Tožičky desku Porta '82. A právě tentokrát se mi vyplatil zlozvyk kupovat zajíce v pytli. Do kotlíkářského obalu jsem se podíval až doma a byl to šok. Místo folkového výběru jsem v ruce třímal notně ohrané album s oranžovou etiketou nadepsanou Vladimír Mišík & ETC... 2. Na L. sice můj čerstvě nabytý majetek nikterak nezapůsobil, od té doby jsem ale na onu případnou otázku připraven: právě na téhle desce je totiž Variace na renesanční téma.
Na rozdíl od té desky si ale nevzpomínám na první koncertní setkání s Vladimírem Mišíkem. Muselo k němu dojít jen o něco později, v době, kdy hrál s proměnlivou ,malou partou', před znovuzaložením ETC... Bylo to tehdy v nějakém klubu na Jižáku, kdy zsinalý Olin celý večer nadával, že ,si tu rajskou šťávu neměl dávať? Nebo ve vinohradské Dvojce, kde démonický Jan Hrubý málem spadl při sóle do publika? Nebo ještě někdy jindy? Na tom už nezáleží. Každopádně - a to vím naopak zcela přesně - jsem ze všech těchhle koncertů, i z těch pozdějších s ETC..., odcházel v nekritické euforii a ani L., ani žádná jiná na tom už neměla výrazný podíl. Jel jsem v tom sám za sebe.
Samozřejmě, že mám Vladimíra Mišíka spojeného i s bouřlivě prožívaným listopadem 1989. Nejen Variace na Letné, která ukázala, že revoluční písnička může být od začátku do konce o lásce, a přesto funguje, jen záleží na tom, kdo ji zpívá, ale také improvizované vystoupení na naší ,okupované' fakultě - to byly jedny z nejdůležitějších záchytných bodů, kolem nichž se mi budou provždy motat vzpomínky.
Komu zůstaly dodneška v paměti obsahy projevů a letáků?
A nakonec. Když jsem zkraje 90. let začal coby publicista parazitovat na hudebním talentu druhých, vždycky jsem tvrdil, že to dělám jen proto, abych zblízka poznal několik svých oblíbenců, Vladimíra Mišíka v to samozřejmě počítaje na jednom z prvních míst. Splnilo se mi to až koncem roku 1993, kdy jsme v mém mateřském časopise Rock & Pop dávali dohromady zvláštní ,mišíkovské' číslo. Právě tehdy vznikl nápad, na který se zpočátku Vladimír netvářil zrovna dvakrát nadšeně: rozšířit obsáhlý rozhovor, který jsme s ním vedli společně s kolegou Petrem Korálem, do podoby knížky. Teprve po roce při jakémsi pokoncertním setkání mou nabídku přijal. Dalších šest let jsme se při občasných setkáních vzájemně ujišťovali, že s knížkou oba počítáme a jen čekáme, až přijde ten správný čas. Minuli jsme několik nových alb, minuli jsme dokonce kulaté narozeniny. Teprve letos v červenci se nám podařilo najít společný volný týden, odjet na Vladimírovu posázavskou chatu a povídat si, příjemně rušeni jen vlakovou tratí pod okny a širokou nabídkou okolních zahradních restaurací.
Co se nám podařilo vydolovat, najdete v této knize.

(říjen 1999)


Do vínku ti byl dán zajímavý genetický původ. Jak to s tvými rodiči bylo?
Moje maminka byla Slovenka. Pracovala za války jako zdravotní sestra pod Červeným křížem. Vyprávěla, že když se na konci války blížili Rusové, část slovenského Červeného kříže, která byla začleněna do německé armády, ustupovala až do Německa, kde ji zarazila demarkační čára. Některé zdravotní sestry - většinou Slovenky - přeběhly k americkým vojákům, kde se přece jenom cítily bezpečněji. Máma mi dlouho nechtěla o mém otci nic říct a já jsem bral jako daný stav, že u nás žádný táta není. Někdy v předškolní době jsem se začal ptát a ona vyhýbavě odpovídala, což na začátku padesátých let nebylo nic nepochopitelného. Teprve po letech mi řekla, že otec byl americký důstojník, do kterého se v Německu zamilovala. Znám ho jen z fotky, vím, že se jmenoval John, příjmení znělo foneticky jako ,Gaugn' - nikdy jsem to neviděl napsané. Prý pocházel z rodiny francouzských a irských přistěhovalců.

Viděl tě někdy?
Ne. Poté, co mě s mámou počali, byl odvelen do Koreje, kde tehdy eskalovalo napětí, a máma sama přijela do Prahy, kde se ubytovala na Letné v podnájmu. Narodil jsem se 8. března 1947 někdy v jednu hodinu ráno v porodnici na ostrově Štvanice.

Máma tě vychovávala sama?
Prakticky ano. Když vypukla v Koreji válka, máma dostala od otcových spolubojovníků dopis, že padl, což může, ale samozřejmě vůbec nemusí být pravda. Ale američtí vojáci se stejně nesměli v Evropě ženit... Takže jsme s mámou žili v rozděleném bytě, jak to tehdy bývalo zvykem. Kromě nás tam bydlel v jedné místnosti s koupelnou původní majitel bytu pan Hejhal, akademický malíř pan Bílek se svou maminkou, ženou a dvěma dětmi, kteří měli kuchyň a pokoj, a v poslední místnosti jsme bydleli my. Záchod byl společný. Máma mě sice ze začátku koupala v koupelně pana Hejhala, ale on posléze vyženil nejen manželku, ale i dcerku, takže nám zbylo jen umyvadlo v rohu pokoje. Kromě něj tam byla už jen kamna, kuchyňský kout, dvě postele, jedna skříň, stůl a to bylo všechno. Dneska svým dětem lehce závidím, že mají vlastní pokoj, protože vím, co je to za šílenství nemít dětské soukromí, nějaký koutek jen pro sebe. Není divu, že mě to jako většího kluka táhlo ven, na ulici, za kamarády.

Máma zůstala sama?
Celý život. Měla jen občas nějaké známosti. Pro mě bylo zoufalé, když jsem k některému ,strejdovi' přilnul - stačilo, aby mě čtyřikrát vyhodil do vzduchu nebo si se mnou povídal o jiných věcech než máma - a pak k nám po čase přestal chodit. S tím se asi nedalo nic dělat. I když to někdy třeba byla velká láska, rozdělený byt a nakonec i já - to byly komplikace. Máma měla díky tomu v sobě takovou určitou zatrpklost, která se pořád prohlubovala, a zejména k stáru asi okolní svět neměla moc ráda. Stýkala se sice s několika přítelkyněmi, ale ani k nim neměla zvlášť dobrý vztah a bývalo mi divné, jak o nich mluvila, když od nás odešly. Stačilo, že třeba nepřinesly kafe...

Takže asi na tebe byla dost upnutá.
Možná ano, i když se to projevovalo zvláštním způsobem. Když jsem začal chodit do školy, začal jsem mít hromadu zájmů, do kterých se učení moc nevešlo. Matka těžce nesla, že mi nejde matika, fyzika a podobné předměty, ale ačkoliv mi sama neuměla poradit, hodně mě fyzicky trestala. Možná to byl pozůstatek její slovenské výchovy, ale já ty tresty nechápal a často jsem se bál domů. Jednou, to už jsem trochu zesílil, si o mě dokonce málem zlomila ruku. Celá vzteklá mě mlátila, já jsem ji chytil a držel ji, dokud se neuklidnila. A pak jsem prchl pryč.

Utekl jsi někdy z domova?
Až v sedmnácti. To jsem ,prchl' do východního Německa s bigbítem Matadors...

Mám na mysl i spíš takový ten teenagerský útěk amerického typu.
To ne. Spíš jsem to řešil tak, že jsem přišel ze školy, hodil tašku do kouta, šel ven a vrátil se až za tmy, protože mi doma chybělo soukromí. Ale nerad bych vzbudil dojem, že moje dětství bylo úplně špatné. Některé chvilky byly docela fajn.

Vzpomínáš si na první muziku, kterou jsi slyšel?
Jak jsme žili v té jedné místnosti, měl jsem malé privilegium - mohl jsem mít u hlavy rádio a potichounku si ho pouštět. První zážitky ale nemám z muziky. Tehdy totiž rozhlas často vysílal zdramatizovaná literární díla a rozhlasové hry. Ty jsem poslouchal hrozně rád. Díky tomu jsem i četl všechno, co mi přišlo do ruky. Přečetl jsem například skoro celého Jiráska, protože ho měl pan soused Hejhal - jen Temno jsem nezdolal, tam jsem skončil asi na stočtyřicáté stránce. Jirásek měl ostatně vliv i na naše první klukovské války. Zatímco v té době všichni fandili husitům, kteří vždycky vyhrávali, my jsme s kamarádem Petrem Rajčincem zjistili, že jsme pokřtění katolíci, a sympatizovali spíš s křižáky. Vedle domu v ulici Na Ovčinách, kde je dnes obvodní úřad, stával pobořený pivovar a v něm se konaly bitvy. Šutry Iítaly, bylo z toho pár rozbitých hlav...

Vedla tě máma ke katolickému náboženství?
Ne. Máma měla v sobě takovou tu úctu lidí, kteří se sice občas ke kostelu přiblíží, ale tím to pro ně končí. Když třeba byla na Slovensku, šla s příbuznými na dopolední mši, ale myslím, že v sobě neměla víru a nemodlila se. Pokřtěn jsem tedy byl spíš z takové falešné tradice. Ale vím, že jsme ještě na základní škole, někdy ve druhé nebo třetí třídě, měli odpoledne nepovinné hodiny katechismu a tam mě máma přihlásila - koneckonců, ty příběhy pohádkového charakteru se mi Iíbily. Když jsem ale trávil prázdniny na Slovensku a mezi dětmi přišla řeč na Pánaboha, tvrdíval jsem, že v něj nevěřím. A byl jsem na to patřičně hrdý. Dneska mi připadá, že jsem v té době byl pěkně pyšnej floutek.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz