Vladimír Mišík (Letní rozhovor s Ondřejem Bezrem) / Recenze /

Helena Bretfeldová, MF Dnes, 2.6.2000, s. příl. 3

Rozhovor s Mišíkem se povedl

Stranou velkých pražských nakladatelských domů vyšla ojediněle osobní a současně osobitá výpověď o dosavadní kariéře české rockové legendy, zpěváka Vladimíra Mišíka. Brněnský Petrov dostál i zde trvale deklarované kvalitativní úrovni a jak obsahem, tak úpravou svou ediční novinku výrazně odlišil od četných okázaleji prezentovaných monografií, které však o dotyčné osobnosti sdělují jen málo nebo ji s jejím souhlasem výhradně podbízivě oslavují.
V Letním rozhovoru s hudebním publicistou Ondřejem Bezrem se Mišíkovi v jeho dvaapadesáti letech dostalo první příležitosti k tvůrčímu i osobnímu bilancování uspořádanému do knižní podoby. O generaci mladší autor se s nabídnutou příležitostí vypořádal velice vkusně: v celé knize je patrný jeho respekt až obdiv, který ovšem ctí hranice a meze a jemuž je jakýkoli náznak bulvárnosti vzdálen. Ovšem nebýt sám Mišík zdravě a někdy až neúprosně sebekritický, Bezrův styl by ho patrně až do krajností nehnal. Retrospektivní dialog zachovává časovou posloupnost životních událostí, které se promítají na pozadí politického vývoje v roli dějinného hybatele. Čtivá kniha je tudíž vzpomínkovým životopisem rockového zpěváka Vladimíra Mišíka s paralelními dějinami českého rocku a populární hudby let padesátých až devadesátých - tedy od Komet, Matadors a Blue Effectu až po ETC... a desku Nůž na hrdle - a pro ctitele právě opakovaného televizního seriálu Bigbít může být neocenitelným doplňkovým studijním materiálem.
Bezr ponechal knížce hovorovou formu s četnými citacemi muzikantského slangu. Proto zůstala neporušena Mišíkova neokázalá autostylizace a zachovala se i autentická subjektivita zpěvákových výpovědí o životních zlomech, úspěších i nezdarech, seznámeních i rozchodech se ženami, přáteli i spoluhráči. Mišík je nezakrytě osobní, otevřený, aniž by se svými dovednostmi či naopak nectnostmi chvástal. Nezastírá, spíše konstatuje svou poněkud konfliktní povahu přímo a nenuceně. Navíc má dar nadhledu, s nímž svou nejednoduchou minulost komentuje s vtipným odstupem, bez zahořklého pocitu křivdy, snad s výjimkou dlouhodobého zákazu v době normalizace.
Kongeniálním doplňkem výpovědi psané je grafická úprava knihy, dílo Mišíkova dlouholetého přítele a souputníka Karla Halouna, který s dokonalou znalostí reálií doplnil knihu řadou půvabných fotografických dokumentů - například reprodukcí Piccasovy Hlavy s límcem ke kapitole o drogových experimentech, Mišíkovou modrou knížkou nebo četnými zátišími s pivem a výtečnými portréty hudebníků, kapel, a především samotného protagonisty knižní publikace.
Bezrova kniha téměř beze zbytku naplňuje základní požadavky kvalitní publicistiky vůči novináři zpovídajícímu osobnost: nebýt servilní, ale naopak nepředvádět sám sebe, nehrát si na vševědoucího, ale zůstat, ač dobře informován, neokázale v pozadí. Najít tu správnou míru - v kontextu českých monografií o hudebních osobnostech bohužel zcela ojedinělou - se Ondřeji Bezrovi a jeho prostřednictvím i Vladimíru Mišíkovi naštěstí podařilo. (Autorka je hudební publicistka)

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz