Svatoušek /

Ukázka z knihy

V uších mu doznívá bratrovo kázání. Jsou to silná slova: Vaše životy nejsou marné. Opře se o zábradlí kazatelny... Dav dole se hemží a víří. Bože můj, kde jsem ho takhle viděl? Také tenkrát hledaly jeho oči Alenu! Když ji našly, sjeli po sobě pohledem a neznatelně se usmáli. Čerpají z toho pohledu sílu. Neboť jejich manželství není obyčejným manželstvím! Jejich manželství je spásonosné. Pán říká: Za vašimi rozhodnutími jsou Moje rozhodnutí. Za vašimi plány jsou Moje plány. Jste Můj nástroj pro poslední Generaci. Sváťa nemyslí na umučeného Syna. Myslí na Marii. Na Marii v oblacích prachu, který se zvedl vysoko nad město.

Co je to za lidi, kteří odtesávají železnými dláty matku od Synova kříže? Co je to za lidi. Jejich argumenty jsou čerpány z Bible, ano, já vím... Může to něco změnit na tom, že miluji Marii v oblacích hvězdného prachu, miluji hvězdu ve vrcholíku podloubí a je mi lhostejné, zda je či není panenská? Na mně nikdo nemůže nic změnit. Odtesat. Přibrousit, opilovat. Jen já sám! Chtěl jsem být jako oni, ale bylo to pokaždé, jako když narazím na stěnu z pěnové gumy. Měkké, vlažné. Usmívalo se to. Zůstávám tedy svoboden, zůstávám tedy sám. Co by to bylo za dům, který by nebyl postaven na nejhlubších základech? Co by to bylo za kajícníka, který by se nekál ze svého nejhlubšího sklepení. Holohlavý mnich pije ze studánky. Tvář ho pálí na stříbrné hladině.

A pak ho mocný Bůh přiková. Vrazí mu hlavu pod hladinu, nemůže odtrhnout tvář od dna studánky! Žluté roucho splývá z jeho ramen a promáčí se vodou. Snad je to některý z těch bohů, kteří tu byli před Marií a jejím Synem? Plně se oddá tomu pohybu směrem ke středu Země. A když pak leží na zádech a nevidí nic, nic než modré nebe, zdá se mu, že slyší tiché kroky v suchém listí mezi břízami. To ti Bůh, bratře... Má vina je velká, ale ty mne nebudeš soudit! Přijímám ji, i když jsem se ničím neprovinil... A vím: budeme souzeni! Hřeb v dlani pálí, vždyť víš...

Jen jednou vstoupilo ještě mezi oba bratry porozumění: bylo to během revoluce, která sebe samu nazve sametovou! V jednotě je síla, skandovali na náměstí Bojovníků za mír... Už brzy přijme svůj starý název z roku 1935. Pavlik zapomněl na věšení komunistů a Sváťa mu to nepřipomíná. Ostatně ti se činí! Celé roje odpadají od těla Matky, tisíce a tisíce jich odhazují stranické legitimace a vstupují do Občanského fóra! Znovuzrozeni. Sváťa se cítí podveden. Než stačil všem řidičům Uhelných skladů připevnit na kapotu trikolóru, mělo Občanské fórum Uhelných skladů dvě sekce... Předsedou prvního (nebo druhého?) byl Sváťa, předsedou druhého (nebo spíš prvního) Mour. Zahodil rudou knížku na největší hromadu koksu a vší svou autoritou se postavil proti diskriminaci bývalých straníků! Nebyli to snad oni, kdo na svých schůzích připravovali změnu společenských poměrů? Zatímco bezpartijní se pohodlně převalovali ve své neangažovanosti, komunisté vedli drobnou gerilovou válku s molochem! Jako Jonáš zapalovali své ohýnky. Brzy se stane předsedou nové vlády komunistický ministr Čalfa a od dvou sekcí Občanského fóra Uhelných skladů se odštěpí třetí. Za této situace je Mour neprůstřelný! Udržela by jeho tělo některá z břízek na dvoře? Hlavou dolů, až by si ho rozebrala božstva ptactva a hmyzu... Ó, ó, ó! Všichni přinášíme oběti! Zvoníme klíči. Klíčíme. Co takhle vysypat na Moura fůru briket? Možná by v nich našel ztracenou totožnost.

Sváťa jezdí s Lennonem kolem naplňujícího se náměstí a nadšeně troubí. V revolučním chaosu se mu podaří naložit nejednu fůru načerno! Dědeček s puntíkovanou záplatou na manšestrácích umřel, i jeho žena. Umřela vdova Loßmanová i babka Málková, v jejich bytech bydlí mladé rodiny. Lidí s nuznými důchody ubývá, stále však jsou! Generace narozená počátkem století má pevný kořínek, taky naše bábabička je toho důkazem... Sametová revoluce ji zastihne v nejlepší formě! Ve čtyřiceti letech bolí Sváťu z vycházek kolem Labe nohy... Kdybych se dožil šedesáti, byl bych spokojen, říká Sváťa, kterému se jeho krátký život zdá neuvěřitelně dlouhý... A bábička mávne rukou: Ale chlapče, to by ti ani nestálo za to! Byl to opravdu on, kdo věřil, že vítr vzniká kymácením stromů? Byl jeden a týž ten kluk, který na záchodě výchovného ústavu objímal cikánku Judy, a ten, který teď jede s černou fůrkou přes náměstí a hlasitě troubí? Veze uhlí mámince! Co na tom? Každý dělá, co umí. Jen děda neví, co si má myslet. Stále častěji se ocitá v postavení mimo hru.

Alexandr Dubček, hrdina roku 1968, je teď běžným hostem televizních studií. Sváťa ho vidí při přímém přenosu z Václavského náměstí, brzy se však ukáže, že znak ´89 není zrcadlovým zdvojením znaku 68... To jen Saša D., náš Sášeňka, si to ze srdce přál! Sametový vývoj smete nejen komunistickou stranu a její ústavně zaručenou vedoucí úlohou, ale i socialismus jako starý, nepotřebný krám. Mezi prvními podnikateli bude Dežo a Sváťa podá rozvázačku v Uhelných skladech. Mezi prvními podnikateli však budou také komunisté... Národní podnik Uhelné sklady se změní v akciovou společnost a Mour, který to myslel vážně, když říkal, že není blbý, se stane jedním z jejích nejvlivnějších akcionářů! Kam tady s Občanským fórem? Kdyby nepodal rozvázačku, dostal by Sváťa výpověď! Budou se redukovat stavy zaměstnanců a on je přebytečný. Dežo byl řešením z nouze.

Nouze v mercedesu! Když jeli přes Tržní náměstí, uviděl naproti bývalé vstupní bráně LVT cirkusový stan. Mezi jeho sloupy je natažen obrovitý transparent: JEŽÍŠ JE PÁN! Podívej, Dežo, usměje se Sváťa, jeden pán odtáhl a už je tu druhý! Chápeš to? Dežo to nechápe a všechny by nakopal do zadku. Madame Podraz především! Sváťa vidí, že tady si diskusní kroužek neotevře, a zmlkne. To ještě netuší, že týž večer vstoupí do stanu jeho bratr! Kazatelé ho nepřesvědčí, ještě ne... Ale až druhý den ráno vkročí do temné komory, zášleh hrůzy ho oslepí! Vypotácí se ven, bude hmatat po stěnách a prosit o slitování. A potom řekne: Ježíš je Pán! V tu chvíli se mu začne vracet zrak. Ještě než se docela vrátí, je Pavlik na cestě k Tržnímu náměstí. Týž den vydává svědectví. Týž den vylévá rum do záchoda: litrovou lahví rumu připije krysám! Jeho obrat je dokonalý a nezvratný. Z Pavlika se stal Pavel.

Sváťa nebyl jediný, koho si usmyslel spasit. Neboť šlo o spásu, ne o pouhou možnost, o spásu teď hned, tady! Pavlik nelení a navštíví prarodiče v kolonce za tovární zdí... Babička ho vyslechne, ale děda, dílenský předák na penzi, se zabarikáduje na záchodě. Až tam babička v noci vkročí, uvidí satana. Vznáší se nad mísou a z jeho kozlí brady kape dehet. Babička vykřikne a omdlí. Když ji děda vzkřísí, zakáže jednou provždy Pavlikovi přístup do jejich bytu. Pak sáhodlouze vysvětluje stařence, jak Karel Marx chápal náboženskou víru. Bá-babička mu přikyvuje. Večer, až si přitáhne peřinu k bradě, se však pomodlí Otčenáš. Jak dlouho se nemodlila? Od roku 1918! Tenkrát její tatínek odhlásil všechny své děti z Církve Obecné...

Já Svatoslav vyznávám, že jsem znečistil svou duši i tělo, jak přiznávám tuto před svým bratrem a ženou, a jsem si vědom, že mi navěky odpuštění není... Pavlik stojí u stolu s rukou na jakémsi formuláři a Sváťa zapírá, až mu tvrdne nos mezi očima! Střídavě rudne a bledne a křičí na bratra. Ví, že teď jde o všechno! Ví to také Sofie? Má vůbec tušení, oč tady jde? Lžeme těm, na nichž nám záleží, právě jim... Hádka však trvá příliš dlouho, než aby se nepodřekl. Renata-Lenka, děvka z minulého života! Když ho pouštěla do spodního prádla, ještě Sofii neznal! Poloviční přiznání vyloudí na Pavlově tváři úsměv. Neboť poloviční pravda je pravda celá! Beze slova vytáhne z mošny jakýsi papír a mlčky ho položí před Sofii. Je to Sváťův dopis bratrovi. O těch věcech se tam nepíše přímo, zato s datem... Nejenže byl v té době se Sofií zasnouben: ještě se svým hříchem chlubí! Tak proto nemohl vstoupit po žofínském bále do Sofiina lože? Tak proto. Sofie plakala a Sváťa práskne dveřmi. Je v té chvíli rozhodnut, že končí se vším! Se Sofií, s vlastním bratrem i pajdavým synem. Dvě noci spí na nádraží, třetí večer se opije se starým nádražákem a nastěhuje se k němu do červeného domku.

O dalších událostech se dozvídá už jen nepřímo... Netrvá to dlouho a Žofie připojí svůj podpis k boží Smlouvě. Je uložena v sejfu na faře pavlánů. Jitřenka v jejím podloubí jasně svítí a žehná Sofii. Zelená Alena vstupuje s vlastním klíčem, tchyně sedí u stolu a pláče do kapesníku... Skleničky se začnou třást a ona na chvíli zmlkne. Sváťo, synku, co s námi bude? Prý nás nechají dobydlet... Alena chodí po domě jako domácí paní, Sofie dělá všechno, co ona řekne! To a to jí odkáže po smrti rodičů... Copak se takhle mluví? Sváťu opět chytí vztek: to je ta vaše opatrnost! Všechno připsat Sofii, celý majetek! Teď to máte! Co mohu dělat? Dejte mi všichni pokoj! Chci mít Svatý Klid! Když však maminka uplakaná odchází, vyběhne za ní mezi spuštěné závory. Zvonek zmateně klinká. Kde by ho napadlo, že se jednou nerozvede kvůli tchyni?

Pavel není nebezpečný. Je naivní až k pláči, Sváťa cítí v očích slzy, když na něj myslí... Jak miluje svého Pána, jak miluje kazatelnu! Ne, nebezpečný je někdo jiný! Nebezpečný je ten, kdo má klíč k sejfu. Jak se ten muž jmenuje, Sváťa neví. Neukazuje se na veřejnosti. Ví jen tolik, že s ním bratr Pavel konzultuje svá kázání. Neznámý mu řekne do telefonu pár uklidňujících slov a odkáže ho na boží Inspiraci... Je to ten, který přijal Pavlikovu zpověď? Muž, který vrací zrak, muž, který se dotknul Krista! Je věčně na cestách. Pavel mu volá na nejrůznější místa, kázání musí mít správný směr a tah! Telefon platí Sofie. Když se objeví, tajemný a přísný, i ona klesá na kolena. Pane, uzdrav mého syna! A skutečně: když Richard vychází z kaple, zdá se, že kulhá méně! Sedím na pevnůstce na hranicích neexistujícího státu a dívám se za ním. Aspoň tebe jsem dnes viděl. Aspoň tebe...

I zde je mnoho odporu. Hledá očima holohlavého bratra, ale ten leží na drnu pevnůstky a dívá se do nebe, na oblaka. Jejich tvar se ničemu nepodobá. Ne, ještě nenadešla jeho chvíle! Až nadejde, poznáte, co znamenají tvary mraků! Jejich úprk nad krajinou. Nad Mariinými lesy Pán říká ustupte stranou a dejte místo mě. Vy jste se pouze octli tam, kde je haněno Mé Jméno. Sami neznamenáte nic. Kříž se zelená, ratolest života povykvétá ze stromu smrti... Přejít studánku suchou nohou?

Sofie bloudí jako bez ducha svým domem. V průčelí prostředního oblouku podloubí krucifix. Na dveřích znamení Ryby. Ježíšova hlava klesla k rameni. Proč jsi mne opustil? Pod Ježíšem pult, na něm Bible a svaté knížky. Proč Bůh navštívil Moodyho... Moodyho Bůh, Dänikena ďábel! A mne? Kdo mne navštívil. Ten, který pláče... Jak zvláštní, slyšet plakat svého Otce! Ještě zvláštnější je slyšet plakat sám sebe. Miluji své slzy, jako by to byly perly. Jimi tě vykoupím ze zajetí, Sofie! Prochází kolem mé holé lebky a nepoznává mne. Jen Pavlik sebou trhne, jak může existovat takový obstarožní skin. Dívám se na sebe do zrcadla a připadám si tak cizí. Hledím na kazatelnu, kde káže můj bratr, a nemohu uvěřit svým očím! Kdyby mi kamarádi nepotvrdili, že viděli totéž co já, jak by to dopadlo s mým zdravým rozumem? Kaple je bílá jako beznaděj, zemní plyn ji vyhřívá zevnitř. Hřbitov je zpustlý, pavláni ho budou likvidovat: odmítají starat se o poslední věci těla! Až umřou, Pán zvedne jejich tělo do výšky a promění je celé v jemnou hmotu, svatozář... Jak dlouho uhájí máminka svůj hrob? Minul jsem Sofii u branky hřbitova, stála nehybně, jako strom... Její oči bloudily v dálce. Čekala na kulhavého syna? Také ty mi odpusť, i když jsem se na tobě ničím neprovinil! Kulhal bys i bez mé otcovské péče, je to však tak sladké vědět, že mi odpouštíš! Podruhé jsem potkal Sofii na třetím nádvoří, stála před lavičkou, kde jsme se po svatbě líbali, a dívala se na ni, jako by v jejích létech četla nějaké znamení. Stála nehybná jako jabloň a já jen s velkým sebezapřením potlačil touhu pokleknout před ní a políbit ji do hebké kůry... Potřetí jsem ji potkal na počátku křížové cesty, podívala se udiveně, co to vleču nahoru. Poznala dvě ploché desky z lavičky na třetím nádvoří? Nebo snad poznala mne... Holohlavý skin vleče prkno na Golgotu.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz