peep show / peep show očima české kritiky /

Ročníková práce Michala Pospíšila, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a redaktora

Blumfeld 2001
Narodil se v roce 1955. Vyrůstal v Praze, vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu. Po roce 1977 se stal "ekologickým emigrantem" v CHKO Kokořínsko, kde žije dodnes.
Od počátku 80. let vydával samizdatové časopisy Opium pro Lid, Sado-maso, aktivní byl též ve "filmovém undergroundu". Od roku byl 1985 redaktorem, po roce 1990 šéfredaktorem časopisu Vokno. Překládá z angličtiny (knihy a články o psychedelii, hermetismu, jungovské psychologii, ekofilosofii atd.). Od 2. poloviny 90. let spolupracuje s časopisy Raut, Živel, Mana, Prostor. Je autorem mnoha článků a esejů (hlavní téma: kontrakonzumní strategie a praxe).
Blumfeld S. M. užívá řady pseudonymů (H&H, Čaroděj Oz, Autor, V.I.P. atd.). Pod značkou Homeless@Hungry vyšla v Salonu (leden - únor 2001) řada jeho fejetonů Hra na slepou bábu o zkušenostech člověka dobrovolně odříznutého od mediálních zdrojů. V Salonu č. 235 vyšla jeho úvaha Budoucnost už není, co bývala.

Bibliografie

2001 Polykači ohně, Živel
2001 peep show, Petrov



          Peep show je nenormální kniha. Jako se vším, co nám přijde nečekané, máme i s peep show starosti: je neskladné, nedokonalá – je to úkol. Zdá se, že prostřednictvím běžných kritických klišé ho uchopit nelze (a přesto jich kritici nasázeli dost a dost). Vymyká se jim, brání se uchopení a snad i problematizuje zaběhnuté stereotypy vnímání čtenářů. Brání se jak jednoznačnému popisu tak i následné interpretaci. A brání se i reflexi na limitovaném prostoru recenze. Jelikož ho zdobí odvaha a novátorství, je vlastně zároveň precedentem a slepou uličkou, která musí být slepá a pouze jedna, ale musí tu být. Doufejme, že snad proto soubor literárních „spotů“ (což můžeme překládat jako krátkometrážní snímek, ale také jako komedom, neboli beďar) nedonutil kritiku, přetrvávající v nejistotě v škatulkování, vážně se postavou pod pláštíkem pseudonymu Blumfeld 2001 zabývat. Mnohem živější reflexe tak pravděpodobně proběhla v okruhu autorových známých z bývalého undergroundu a v popkulturně mnohem gramotnější „internetové“ klice. Obě tyto skupiny (včetně Egona Bondyho, jak se ukázalo) mají do hájemství akademické ohrádky literární kritiky vstup mírně zakázán. Významný člen undergroundu osmdesátých let, člen, který dodnes netěží právě ze stylu, který underground tehdy ustavil, přestože jeto stále výnosné (nikoli finančně), ale reaguje na dobu a tím vlastně potvrzuje svou oprávněnost setrvávání v intelektuálním předvoji, je opět částečně ignorován oficiální kritikou. „Estetické výhrady může mít kdokoli, z pozice, na níž stál Tomíček a Chmelenský vůči Máchovi: hájili Hodnoty (etické i estetické), Mácha Hodnoty pošlapal. Nevím, zda Blumfeld je Mácha, ale já se nikdy necítil být Tomíčkem a Chmelenským.“ (1) Martin Machovec podává v Kritické příloze Revolver revue ještě jiné vysvětlení – je to prý zašifrovanou postavou autora. Hodnotit knihu izolovaně, v nevědomosti souvislostí nejspíš není populární. „Není proto ani příliš divu, že o díle naši literární kritici doposud nereferovali: tito pánové (případně dámy) bývají často nedůtkliví/é, neradi/y se dávají vodit za nos a chtějí mít „jasno“.“ (2)(jeho materiál vznikal v únoru 2001, podle původní, skromnější verze knihy, pod pseudonymem Homeless and Hungry a názvem Polykači ohně, vyšlé coby příloha časopisu Živel. Později kritiky, či především recenzenty, pobídlo až nakladatelství Petrov.) Přesto se našlo několik statečných, snad už znavených (pokud už ne totálně sešrotovaných) běžným literárním provozem, kteří se po nejisté cestě pustili.
          Česká literatura už nějakou dobu páchne jako stojatá voda. Pokud jsou nejprogresivnějšími postavami literární scény (v podstatě heretický mystik) Topol a (v podstatě konzervativní obránce všeho před začátkem 19.století) Urban, něco nemůže být v pořádku. Kde je reflexe současnosti, současnosti většiny, nikoli separovaných intelektuálských buňek? Proč se za nás musí s mediální realitou, bezpochyby již pro mnohé reálnější něž „stará“ skutečnost, vyrovnávat kritik konzumu, žijící přes dvacet let mimo město, záměrně odstřižen od médií? Světová, především anglicky psaná literatura je proti té „naší“ už deset let formálně i obsahově o něčem jiném. Až vizionářská současnost („Blumfeldův svět fantasmagorických vizí budoucnosti (nebo vlastně už současnosti)…“ (3)) je největší devízou peep show (jen na okraj - vydání knihy nakladatelství Petrov posunulo, protože původní datum bylo příliš blízko 11.9.2001 a některé spoty obsahovaly nejen jméno Usámy Bin Ládina, ale poměrně podrobné popisy útoku na USA). Nikdo, krom Bondyho a Machovce si toho nevšímá: „Stojíme před knihou, kterou bych nejen z hlediska filosofa, ale literárního teoretika (kdybych jím byl) považoval za značně vážnou věc. Nejde jen o to, že se tu zas jednou demonstruje generační přelom (z pohledu autora, jenž věkem přísluší ke starší, bedlivým studiem materiálů k mladší, generaci a jehož intencí je upozornění)…“(4) a „otázkou zůstává, zda právě toto pole není dnes místem, kde se v nejvyšší míře může dařit literárnímu realismu: cítíme totiž, že Homeless nám svými „spoty“ nastavil zrcadlo…“(5) Proto nebylo snadné vyrovnat se s takovou porcí jinak než lehce povrchně. Ona k tomu ostatně svádí. Povrchnost je jedním z jejích témat. A možná bychom mohli i předpokládat, že sám autor povrchní kritiku očekával a chtěl vyvolat. Potvrdila by mu jeho verzi vidění médií. Potvrdila by samotnou knihu. Jenže my víme, že stejně jako je kniha nevyrovnaná a neví co vlastně chce, tak i její autor: „Většina kritik se mi zda velmi odfláknutá: žádný nový pohled na věc, pouze oklepávání slepeckou hůlkou. Autoři si většinou všimli, že kniha je plná obrázků, pár dokonce objevilo, že tam jsou i slova a že asi půjde o nějakou legraci. Výjimkou je Bondy - ten si naopak obrázků nevšiml vůbec - nepatří do TVgenerace - ale poměrně dobře odhadl záměr autora textu. Vlastně jako jediný. Tuhle kritiku jsem si schoval. Měla vyjít v sobotu v LN, ale protože se předtím náhodou objevila na internetu, vyřadili to den před vytištěním, což mne mrzí. O Peepshow vyšel poměrně profesionální text v Literárních novinách a dost neprofesionální recenze v Mladé Frontě od Jiřího Oliče - tento milý stařík se mi na vernisáži Tvrdohlavých dokonce velmi srdečně omlouval, že neměl čas si knížku přečíst, ale že o ni něco napsat musel... Nějaké pochvalné kritiky jsem napsal sám (pod různými pseudonymy), ale nakonec jsem je neodeslal - asi je to škoda.“ (6)
          A opravdu. V počítači vyrobené ilustrace (a též neilustrace – záměrně vynechané stránky) sice výjimečně souzní s textem, a původní vydání knihy dokonce dostalo cenu druhá nejkrásnější kniha roku 2001, ale tolik prostoru si (na úkor hlubšího rozboru textů) nezasloužily. „Originalita a přitažlivost knihy peep show spočívá v její neotřelé grafické úpravě, ta razantně inovuje pojetí knihy jako artefaktu. Na svůdně popartovou obálku navazují komiksově stylizované ilustrace. Jejich formální střízlivost příjemně kontrastuje s přemrštěností ztvárňovaných námětů. Jak ilustrace, které jako nezávislé obrazové komentáře předjímají každý z textů, tak série posměšných, anglicky psaných „bublin“ (…), jež nás na jejich koncích průběžně informují o nepřítomnosti obrázků, které bychom v místě, kde expilicitně „chybějí“, sotva postrádali tvoří vtipný a nápaditý vizuální kontext textů verbálních. Otvírají v knize další dimenzi, vnášejí do ní svébytnou ironickou hravost, která zlehčuje pochmurné vyznění textů samotných.“ (7) „…knihu zachraňují pouze originální ilustrace a typografie studia ReDesign…“ (8) Jiří Olič jich alespoň používá coby zrcadla vlastního textu: „Komiksově jednoduché a svým způsobem dokonalé jsou v této knize pouze ilustrace.“(9) Jistě nelze vytrhávat text knihy a hodnotit ho separovaně, grafická úprava, vazba ilustrace do hodnocení knihy patří. Jenže v případě peep show fixace na ilustrace hraničí s bezradností utíkající se k berličce jasně čitelných obrázků.
          Stejně tak jednoduché bylo pro polovinu recenzentů i kritiky (Marek, Šantroch, Machovec, Běhounková) použít autorem připravenou návnadu, předžvýkaný návod a jednoduše ho zkopírovat do svého textu jako všeříkající. Běžný postup s press release v Čechách. Leč všeříkající je: „Je třeba prznit a znásilňovat pop kulturu, aby vrhla další odporné zmetky a hybridní bastardy. Je na čase uvést do literatury ty nejhnusnější praktiky genetického inženýrství, aby ji zaplavily krátkodeché zrůdy, hodné naložení do lihu nebo vystavení v kabinetech hrůzy."(10)

          Zásadní problém knihy se ale podařilo kritice postihnout. Všichni si uvědomují, že kdo s čím zachází s tím také (někdy) schází. Snaží se proto odhalit způsob vytváření díla, aby pochopili jeho formu. „Kdo kydá hnůj, nasmrádne. K pravdě se člověk neprolže stejně jako se agresí nezbaví agresivity a negativitou negativity. Jistě, když se naučím polykat oheň (je to jen cirkusový trik), protože se ohně bojím, je to jisté řešení. Ale pokud se můj život pak bude točit jen a jen kolem ohně a těch, kteří jsou ohně a utrpením z něho plynoucím fascinováni, pak ztuhnu ve formě a obsah se vytratí. Jistě, když se naučím polykat písmenka, mohu v imaginárním světu toho, co čtu, strávit život, ale ten skutečný, reálný, tím změnit a zkvalitnět nedokážu.
          Jistě, když se naučím bránit se záplavě demagogií a kydů bulváru tím, že to vše použiji do nějaké koláže (ať už vizuální či literární či videově spotové), jsem jaksi nad věcí, ale ruce mám stále od lepidla a kolem jen samé útržky, fragmenty, náznaky a demagogie a kydy.“
(11) Každý však vidí otázku jinak. Bondy (ani Machovec) ve stigmatizaci nevěří, syntéza obou předložených modelů je podle něj možná: „Styl, hrůzné jazykové "nečistoty", žaludek zvedající témata atd. v jednotlivých kapitolách, jsou s takřka exaktní přesností vyabstrahovány z produkce, jež dnes má největší počet konzumentů. A ovšem využívá toho všeho cíleně, pro kultivovaného čtenáře, aby mohl nahlédnout pod poklop žumpy, která, byť by ji chtěl jakkoli nevidět, je prostě pod jeho nohama. Kniha není parodií ani propagací toho, co v oné žumpě kvasí, ale nabuzuje otázku: co až ta žumpa překypí? (…) Je faktem snadno empiricky ověřitelným, že historické vědomí je v současné mladší generaci tak rozsáhle zpovrchněno, že virtuální realita, v níž se vlastně pohybujeme v podstatě jako zombiové, jí připadá jako přirozené životní prostředí. Nemyslím, že autora vedly dalekosáhlé filosofické úvahy, ale trefil se do černého. Zcela nepochybně ale hybridní jazyk je pak vědomě využit jako právě ten, jenž takovému prostředí odpovídá. (Konec konců, autor si ho nemusel vymýšlet: živým vzorem jsou periodika, jež masově vycházejí.)“ (12) Recenzenti si nejsou přesně jisti autorovým záměrem - jde opravdu o použití popkulturních zbraní proti ní samé, pokouší se Blumfeld jen napodobit věrně popkulturní modely, používat inkriminované postupy, být jen záměrně stupidní? Páralův případ – psát nudně o nudě, aby forma souzněla s obsahem, demonstrovali, a zároveň riskovali, že vás nikdo nebude číst, protože jste prostě nudní? „Blumenfeld (stejně jako Šantroch v LtN důsledně komolí autorovo jméno – pozn. Pospíšil) sice jednoznačně vydobyl jakousi poetiku, ale zároveň ji vytěžil s absurdním nevkusem, vrcholícím v nečitelně nesmyslných sci-fi „reáliích“…“(13) Nebo je jeho ambicí použít popkulturního kabinetu v sofistikovanější, vyšší formě, pro „intelektuální“ publikum, být něco jiného než prefabrikované ikonky? A není to vlastně totéž? Není použití hyperbolizovaného popkulturního arzenálu autorem renomovaným a známým svou rafinovaností v evidentně ne opravdu popkulturní knize samotným pozdvižením do jiné sféry, Warholovou Cambellovou polévkou? Nejenže odpověď není jasná, neboť jednotlivé spoty naplňují tu jednu, tu druhou kategorii a přispívají tím k nevyrovnanosti svazku, ale ani sám autor nemá ve věci jasno: „Napsat peep show vyžadovalo pouze trochu odvahy k dekonstrukci stereotypních obrazů. Výsledkem je to, čemu říkám PostPop. Populární kultura ve fázi sebepožírání. Ikony popkultury – a některé její typické žánry – jsou tu autorem řekněme rozebrány a znovu sestaveny. Chtěl jsem z konzumních hrdinů udělat hrdiny nekonzumní.“ (14) A zároveň o otázku dál: „I když se to vůbec nezdá, nechybí tu inspirace ve všedním životě – přesněji v tom, jak s ním pracují masmédia. Snažím se s realitou pracovat jejich metodou. Zachovat ji rapid montáží, sled střihů… (…) Některé situace nebo věty jsou doslova převzaty z novin.“ (15) Shrnuje to Šantroch v Literárních novinách: „Blumenfeld 2001 se snaží vymknout invazivnímu působení pop-kultury tím, že z jejích vlastních prvků mixuje drastický koncentrát, který má v lidské mysli vyvolat okamžitou obrannou reakci, jinými slovy vyvržení a následné odmítání produktů, jimiž je společenský i individuální organismus neustále zahlcován. (…) jakýmsi druhotným zpracováním dat a informací převzatých přímo z masmédií, během něhož je setřena distinkce skutečné – neskutečné. V apokalyptickém pseudosvětě odvozeném výhradně ze senzačních zpráv, jimiž se bulvární tisk a zpravodajství hemží, autor škodolibě kříží (…) výjevy Peep Show nejen vstřebávají a vzájemně kombinují jejich typické náměty a figury, ale různými prostředky simulují i jejich ryze formální složky: jednou připomínají protokol počítačové hry, podruhé se blíží struktuře hudebního klipu, velice často mají podobu blízkou filmovému scénáři.“(16) I podle ní se nelze nezmazat: „…v podobně temných a dusivých útrobách pop-kultury, od níž si Blumenfeld 2001 nedokázal udržet spásný odstup a byl její poetikou zcela pozřen.“(17) Olič si naopak myslí, že vše je: „…sofistikováno a zintelektualizováno na hranici snesitelnosti. (…) Problém je v tom, že kýč nelze umělecky domestikovat. Zahradní trpaslík v interpretaci Picassa či Gutfreunda by zajisté získal na uměleckosti, ale podstatně by ztratil na svém bytostně kýčovitém trpaslictví.“(18) Poslední věta je esencí problému. (Ta další, začíná slibně, ale končí ve stylu, který naznačil sám Blumfeld v historce z vernisáže Tvrdohlavých – neznamená vůbec nic: „Mám takový dojem, že Blumfeld jako by soucítil s odpadkovou hodnotou těchto mediálně-obrazovkových hrdinů a snažil se je recyklovat v rámci internetové svobody, která má vlastní představy o fantazii a kritériích tvorby.“ (19) Tomáš ani Marek nevidí na peep show nic vyššího: „Jinak se stane marginální časovostí a prázdnou zábavou – na jejíž prázdnost chtěl poukazovat.“(20) a „modelové situace, které stačilo jen vystřihnout z jakékoliv stránky obvyklých novin nebo odposlechnout z kteréhokoliv komentáře zpráv TV Nova a které čiší svou absurditou na sto honů.“(21) Pokud můžeme nakonec věřit autorovi, je to postřeh správný: „Vyráběl to postmoderní automat – já jsem stál u pojízdného pásu a skládal ty ironické výlisky do sofistikovaných přepravek vět…“(22)
          S tím souvisí otázka pro některé jasná, pro další méně. Kniha je prodávána na internetu s anotací „parodie na současnou konzumní společnost.“ Ironie, shazovaní, odstup od iluzí a idolů, boření model, to je peep show. Tedy pouhá parodie? „Snad i něco víc, probůh.“(23) Kritici jsou vcelku za jedno, oceňují ironii: „Rubem těchto textů je postmoderní ironie, která slučuje údiv i úšklebek a taky radost z toho, že věci jdou vykládat několikerým způsobem. (…) V této parodii masové kultury…“ (24) „nejednou intelektuální nadhled (…) popkulturu, kterou karikuje až k nesnesitelnosti.“(25) „Hra a ironie (…) ukázaly se být velmi dobře nosné též v letech devadesátých, tj. po onom Topolově „výbuchu času“, který toho, jak se ukazuje právě v roce vydání polykačů, zas tak moc nezměnil, alespoň v případě pereniální lidské stupidity. (…) …bezděčně ironizuje a zesměšňuje…“(26) Bondy má obvykle jiný názor „Kniha není parodií ani propagací toho, co v oné žumpě kvasí, ale nabuzuje otázku: co až ta žumpa překypí?“ (27) Shoda panuje v až militantně moralistním vidění knihy: „Je nepřehlédnutelným paradoxem, že do krajnosti vybičovaná brutalita scén a zdůrazňovaná amorálnost protagonistů jsou výrazem touhy po humánější společnosti a zdrojem moralizujícího patosu knihy. (…) nejde o přitakání (…) ale o varovný výkřik.“(28) „výrazně kritický náhled na popkulturu“(29) „cítí se ohrožen pop-kulturou, která dává přednost povrchnosti před opravdovostí.“(30)
          A ještě dvě oddělení, která by v literární kritice měla zabírat nejvíce místa, ale tentokrát na ně soudcům příliš prostoru nevybylo: analýza stylových postupů a samotné hodnocení. „text ovšem docela lineární a kniha klasická, ačkoliv nese stopy futuristické vize. Měla to být avantgardně cyberpunková (někteří autoři se nechávají nachytat na vazby autora na kdysi kyberpunkový Živel, směle, leč zcela nepřesně, ho na tento literární styl navazují – pozn. Pospíšil) próza, různorodost tvarů, ohňostroj nápadů.“(31) „“…autorovo psaní není než sledem statických gagů, podřizujících story několika málo „hláškám“.“(32) Všichni upozorňují na odkazy na popkulturní kaleidoskop žánrů, ale jen Šantroch, která v LTN dostala největší prostor (krom Machovce, jež se vydal bezpečnou cestou a vyplýtval ho na spojování autorových nesčetných pseudonymů), se může zabývat jazykem. Upozorňuje na klipovitost, spojitost mezi jmény postav a jejich funkcí či konáním, na neosobní žurnalistický ráz uvozovacích vět a „televizního“ umístění těžiště do dialogů. A Bondy stále v opozici: „Autor Peepshow není spisovatel a nemá ambice se jím stát. Nicméně ovládá nejen tématice uměřený styl, ale přímo bravurně se pohybuje po stupnici humor-satira-ironie/sebeironie-parodie-hyperbola-skurilita-obludnost-čirá demence. (…) Po stránce čistě literární pak nenacházím na knize vady. (…) Kniha má velmi zajímavou strukturální stavbu: 37 krátkých příběhů nemá žádnou dějovou souvislost a jejich sled není nijak zvlášť prokomponován (jen závěrečný příběh je zřetelně určen jako závěrečný).“(33) Evidentní kvalitativní nevyrovnanosti jednotlivých spotů si tato Katovna nevšímá.
          Hodnocení nebylo snadné, neboť kritika v podstatě táhla za jeden provaz ve zjištění, že kniha je to pozoruhodná, ne však pravděpodobně pro ni. Staví se buď přímo proti - „Vybíravému čtenáři jeho texty nepřinesou žádné delikátní, vskutku literární požitky, které by mohly konkurovat ostrým masmediálním pachutím; pro nenapravitelné hltouny kulturně pokleslých pamlsků zase nejsou dostatečně silným dávidlem.“(34) „…s postupujícím čtením/únavou zjistíme, že kniha postrádá jakoukoli redakci, která by dílo redukovala minimálně o třetinu, zabránila opakování a nepříjemnému vyprazdňování.(…) Blumenfelda jako autora může zachránit jen celková změna stylu a nevytěžování vlastních nápadů.“ (35) „Bohužel ne všechno má smysl a místy působí peep show jako křečovitá a samoúčelná pop-literární exhibice.“(36) „Tak proč mám v puse takovou divnou, ale v našich luzích obvyklou příchuť něčeho napůl, něčeho nedotaženého? (…) tak jsou literatura a video spoty a komix a koláž a parafráze a ironie a parodie jen metodami, které by měly dovést člověka k cíli jeho snažení. K vyjádření emocí či pokusu předat něco, co dost dobře nelze vyjádřit slovy, jaksi mezi řádky, mimo slova, dalším naladěným, je třeba nikdy neztratit mapu, kompas, vizi. Původní úmysl. Pokud předpokládám, že oba autoři nějaký ten úmysl na počátku svého psaní měli, pak ten Blumfeldův byl jen okresního formátu, a během psaní se v běhu techniky psaní a života jaksi vytratil (viz autorův povzdech) – pop kulturu neznásilnil, jen si zaonanoval. (…)Zatímco Blumfeld píše o polykání ohňů, ale nenaučí vás ani to, a i když se jeho text hemží krkáním, pšoukáním, souložením a blitím, maximálně vás jeho text donutí spolykat příslušnou sumu písmenek…“(37) Nebo rozpačitě bokem – „Ne, že by tenhle autor nedokázal být vtipný a ne že by neuměl psát. Právě naopak: dává to neustále najevo. Pro mne je tato peep show víceméně jen k dívání a málo k opravdové četbě. (…) tahle kniha se etabluje velice rychle, hlavně v internetové rodině bude přijímána s pozorností a se zdviženým ukazovákem:Pozor, zajímavý experiment!“ (38) Pochvala je výjimka potvrzující dnešní pravidlo: „Peep show mi pomáhá diagnostikovat recentní stav věcí daleko hutnějším způsobem, než by byla nesnesitelná ztráta času četbou současných bestselerů, tisku a čuměním na TV etc.“(39) „jeho nosnost ukáže až čas“(40) Proto se uchýlili k důsledné deskriptivě a na soudy vyměřili jen několik vět. Pouze latentně se v nich jeví Bondyho postřeh, že peep show je především manifestem, aktem. Prohlášením, u kterého je důležitost literární kvality oslabena. Ikonkami, grafickou prací s textem (tučně, apod.), která ho posouvá k dalším možnostem se nezabývali vůbec.
          Ač je to tedy k nevíře, za všechny to shrnuje petrovský stájový kolega Michal Viewegh na přebalu knihy: „Překvapivé pointy, gejzíry nápadů, křečovitosti a díky bohu taky hluchá místa! Všechno je možné a všichni jsou nemožní…“ (41)



1– Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
2- Machovec, Martin: Literární dílo největšího mystifikátora podzemí in Kritická příloha Revolver revue, č. 21, listopad 2001
3- Běhounková, Marta: Blumfeld 2001, peep show in Rock a pop, č.11/2001
4- Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
5- Machovec, Martin: Literární dílo největšího mystifikátora podzemí in Kritická příloha Revolver revue, č. 21, listopad 2001
6- Blumfeld 2001, soukromá korespondence
7- Šantroch, Tamara: Kniha, jež pozřela svého autora in Literární noviny, č.44, 31.10.2001, s.9
8- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
9- Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
10- Blumfeld 2001: peep show, Petrov, Brno 2001
11- Marek, Vlastimil: Polykači ohňů a písmenek, centrum.cz
12- Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
13- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
14- WWW-PEEP-SHOW, rozhovor s Blumfeldem 2001, zivel.cz/peepshow
15- WWW-PEEP-SHOW, rozhovor s Blumfeldem 2001, zivel.cz/peepshow
16- Šantroch, Tamara: Kniha, jež pozřela svého autora in Literární noviny, č.44, 31.10.2001, s.9
17- Šantroch, Tamara: Kniha, jež pozřela svého autora in Literární noviny, č.44, 31.10.2001, s.9
18- Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
19- Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
20- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
21- Marek, Vlastimil: Polykači ohňů a písmenek, centrum.cz
22- WWW-PEEP-SHOW, rozhovor s Blumfeldem 2001, zivel.cz/peepshow
23- WWW-PEEP-SHOW, rozhovor s Blumfeldem 2001, zivel.cz/peepshow
24- Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
25- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
26- Machovec, Martin: Literární dílo největšího mystifikátora podzemí in Kritická příloha Revolver revue, č. 21, listopad 2001
27- Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
28- Šantroch, Tamara: Kniha, jež pozřela svého autora in Literární noviny, č.44, 31.10.2001, s.9
29- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
30- Běhounková, Marta: Blumfeld 2001, peep show in Rock a pop, č.11/2001
31- Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
32- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
33- Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
34- Šantroch, Tamara: Kniha, jež pozřela svého autora in Literární noviny, č.44, 31.10.2001, s.9
35- Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15
36- Běhounková, Marta: Blumfeld 2001, peep show in Rock a pop, č.11/2001
37- Marek, Vlastimil: Polykači ohňů a písmenek, centrum.cz
38- Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
39- Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
40- Machovec, Martin: Literární dílo největšího mystifikátora podzemí in Kritická příloha Revolver revue, č. 21, listopad 2001
41- Blumfeld 2001: peep show, Petrov, Brno 2001


Běhounková, Marta: Blumfeld 2001, peep show in Rock a pop, č.11/2001, s.122
Blumfeld 2001, soukromá korespondence
Blumfeld 2001: peep show, Petrov, Brno 2001
Bondy, Egon: Blumfeld 2001, peep show
Homeless and Hungry: Polykači ohně, Sdružení pro podporu vydávání časopisů a Živel, Praha 2001
Machovec, Martin: Literární dílo největšího mystifikátora podzemí in Kritická příloha Revolver revue, č. 21, listopad 2001
Marek, Vlastimil: Polykači ohňů a písmenek, centrum.cz
Morten: WWW-PEEP-SHOW, rozhovor s Blumfeldem 2001, zivel.cz/peepshow
Olič, Jiří: Nerecyklovatelný půvab trpaslíků i peep show in MF Dnes, 17.10.2001, s.C11
Šantroch, Tamara: Kniha, jež pozřela svého autora in Literární noviny, č.44, 31.10.2001, s.9
Tomáš, Filip: Peep show je nahá! in Právo, 6.11.2001, s.15




/Michal Pospíšil, květen 2002/

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz