Lehni, bestie! /
Ukázka z knihy
Tělocvična se rozkládá pod celou školou a za války sloužila jako kryt pro obyvatele přilehlých ulic. Třída, která tam měla hodinu tělocviku, se cítila vždycky ztracena na těch obrovských parketách, při jejichž leštění vypustilo už několik školníků duši. Ale když jsme tam toho dne sestupovali po širokém schodišti, hleděli jsme na prapodivný výjev. Všechno bylo organizováno na vojenský způsob a prostora tělocvičny náležitě využita. Generálové si ji totiž rozdělili do tří částí, doslova naporcovali. V té první seděla generálice, kolem krku stetoskop, který si každou chvíli nasazovala rozdvojkou na uši a pak zas zavěsila zpátky na krk. Vedle generálice stálo na štokrdleti umývadlo a v kapsičce blůzy měla zelenou křídu. A pod schodištěm dlouhá lavice a na ní všechno začínalo. Tam se všichni museli svléct, krasopisně odložit na lavici a nazí jak stažení králíčci napochodovali ke generálici, která každého zevrubně prohlédla a prohmatala rukama i stetoskopem a na závěr každému zmáčkla pytlík, až zakvikl, zkusila odhrnout předkožku, aby se přesvědčila, jestli netrpí fimózou, a otočila si ho jak kobylku a strčila mu prst do konečníku, pak si umyla ruce, utřela a sáhla do kapsičky pro křídu a každému chlapci namalovala na čelo buď kolečko anebo trojúhelníček. A označení se přesunuli k prvnímu generálovi.
A tady bych měl načrtnout takový plánek všech pohybů v prostranství tělocvičny, aby bylo zřejmé, jak důkladné vojenské disciplíně bylo vše podřízeno a jaké kroužky, elipsy i vlnovky jsme museli vytáčet pod přísným dohledem několika nižších šarží, které nás nasměrovávaly, postrkovaly a koordinovaly. Ale nic načrtávat nebudu, jelikož tahle vojenská kaligrafie je mi z té duše protivná. První generál se podíval každému na čelo a když uviděl kroužek, poslal ho už ven z tělocvičny, zatímco s těmi otrojúhelníkovanými vedl řeč a teprve pak rozhodl, jestli je pošle dál anebo taky z kola ven. Byl to generál-výhybkář.
Konečnou stanicí byl druhý generál. Ten seděl u stolu s jakýmsi svým tajemníkem, měli před sebou složky, jimiž se probírali, a druhý generál každého chlapce, kterého mu přihrál první generál, důkladně vyzpovídal a my bychom dnes řekli otestoval. A tajemník si vše poznamenal.
Když jsem přišel u generálice na řadu já, jenž jsem se těšil výraznějšímu ochlupení (ještě spousta mých spolužáků byla holá jak selátka) a vůbec většímu vybavení, generálice-ramlice pochvalně mlaskla a prohodila Škoda kanonýra s takovým kanónem! Nerozuměl jsem, co tím míní a proč by mě měla být škoda, ale to už mi stiskla pytlík, já však odmítl kviknout. Prudce mi zvedla bradu a podívala se mi do očí. Já však vydržel její pohled. Neboj, drahoušku, i tebe zlomijou, řekla tiše a shrnula mi a zas stáhla předkožku, bolestivě cvrnkla do ptáka, a otočila si mě a zasunula prst do konečníku, vytáhla, plácla po zadku, umyla si ruce, utřela a otočila si mě zas čelem a už jsem cítil, jak mi na něm zelenou křídou píše trojúhelníček.
Po generálici-ramlici jsem přišel na řadu u generála-výhybkáře. A tam to šlo rychle. Zeptal se mě, jestli bych chtěl být admirálem nebo generálem, a já mu odpověděl, že bych nejraději byl mzdovým účetním nebo kostelníkem. Pobaveně se zasmál, protože se rozhodl chápat to jako podařený žert, udělil mi přátelskou herdu do zad a vyslovil své přesvědčení, že se jednou určitě setkáme na generálním štábu. A pak už mě odpálkoval k druhému generálovi.
Před stolkem, kde seděl druhý generál se svým tajemníkem, se vše citelně zpomalilo. Tady, došlo mi, se odehraje to podstatné. A když jsem konečně přišel na řadu, druhý generál se podíval na trojúhelníček na mém čele a na rozdíl ode mě viděl, že mám v tom trojúhelníčku ještě čárku navíc, tu, jak jsem se později dozvěděl, osudnou čárku, a hned zpozorněl a věnoval se mi důkladněji. (Já tu čárku uviděl, až když jsem opouštěl školní budovu, až ve velkém zrcadle u hlavního schodiště. Naslinil jsem si prst a chtěl si trojúhelníček a čárku smazat, ale pak jsem jen srandovně zahýbal ušima a vyrazil do ulic.)
Generálův tajemník se mě zeptal na jméno a přehraboval se v papírech a když našel mou složku, dal ji generálovi k nahlédnutí a oba se nad ní sklonili a ukazovali si tam cosi. Pochopil jsem, že jsou to mé školní a kádrové materiály, jak je dal generálům k dispozici ředitel. Stál jsem tam, dlaně zkřížené na ohanbí. Generál zvedl hlavu od papírů, podíval se na mě a dal mi příkaz rozpažit. Pak řekl: Macek! Tajemník to zapsal a směl jsem zas ruce svěsit.
V prvém, zahřívacím kole se mě tajemník zeptal na pár věcí ze všeobecných znalostí, ťukl tam i onam, největší jezero v Andách, co je to Filipínský příkop a jak je hluboký? co se stalo 12. května 1913 v Bombaji? z čeho se v prášilských papírnách vyrábí ruční papír? jak vysoká je šikmá věž v Pise? princip Kaplanovy turbíny, kdo to byl maršál Radecký? A když jsem odpověděl správně a hbitě, dal mi generál takovýto slovní hlavolam: Zločinec se octne ve vězení se dvěma východy, jeden vede na svobodu a druhý na popraviště. Prezident se rozhodne dát zločinci milost, ale ten musí uhodnout, kterým východem se dostane na svobodu. Když vyjde na popraviště, bude ihned sťat. U každého východu stojí dveřník a vězeň se smí jen jednoho z nich a jen jedenkrát zeptat. Na co se zeptá, když ví, že jeden z dveřníků mluví vždy pravdu a druhý vždy lže, ale neví, který je pravdomluvný a který lhář?
Dvě minuty jsem tam stál a přemýšlel a pak jsem odpověděl. Ale ihned mi taky došlo, že správnou odpovědí nejenže jsem otevřel dveře na svobodu vězni v té hádance, nýbrž zároveň jsem si tak sám otevřel jakési dveře. Tenkrát jsem ovšem ještě neměl nejmenší tušení, kam mě ty dveře zavedou. A že tohle ve skutečnosti není žádný generál. A kdybych teď řekl, že to byl ďábel, nebylo by to zas tak nepřesné.
Ale nebojte se, nenabídnu vám teď žádný teologický traktát. Samozřejmě, že to nebyl ďábel, aspoň ne v tom smyslu, jak ho, vážení, znáte z iluminací ve středověkých rukopisech anebo z pohádek. Jen jsem byl takhle zatažen do ďábelského komplotu. A když budete mít dosti trpělivosti, sami posoudíte, co bylo na něm ďábelského.
Ale vás by asi taky zajímalo, jak jsem odpověděl na tu generálovu hádanku. A zase, nebojte se, nepřipravím vás o to. Jen vám dám čas, abyste si na odpověď přišli sami. Ale když se tak nestane, dozvíte se ji později, v průběhu dalšího vyprávění. Stejně jako já se až mnohem později dozvěděl, že jsem byl vybrán jako jediný ze školy. A z celého Brna (slyšíte!), ze všech brněnských škol, jsme byli vybráni jen tři. A teď, to se rozumí, nemluvím o výběru do vojenských škol. Tam jich bylo z Brna vybráno několik stovek. A z naší školy čtrnáct. A z mé třídy čtyři. Rodiče pak byli pozváni do školy a postaveni před hotovou věc. Jejich synové byli už v té chvíli zapáleni pro lampasáckou kariéru, zvonili pomyslnými ostruhami a ve spaní místo polucí vyměšovali yperit a jiné bojové látky. A do čtrnácti dnů byli přemístěni do vojenské školy na severní Moravě. A skoro jsem jim, blbec, záviděl. Vždyť já, nepochybná hvězda té branné selekce, ten, v němž našla generálice i druhý generál zvláštní zalíbení (dodnes cítím, jak mi generálice obdivně cvrnkla do lofasa, a dodnes slyším Brávo, brávo, chlapče! když jsem generálovi odpověděl na jeho hádanku), teď zůstal, koukám, na vocet. Dlouho se totiž kolem mě vůbec nic nedělo a vypadalo to, že už se snad ani dít nebude.
Tak se nám někdy zdá, že čas plyne neskonale pomalu a že už to snad ani není ta nejlínější řeka, nýbrž nehybný, šáším zarůstající rybník. A tenhle pocit jsem měl po celý zbytek toho mého posledního školního roku. A samozřejmě jsem se mýlil. Můj osud byl už dávno připraven a teď už jen kdesi za dveřmi čekal, až bude chvíle vejít. Protože to nejzákeřnější vždycky chvíli čeká, než udeří.
Napřed jsem si myslel, že i já skončím na nějaké vojenské škole. Jistěže pro maršály a generalissimy, protože já bych se už jen s nějakou takovou pro obyčejnské generály nespokojil. To, co bylo dobré pro mé spolužáky, nemohlo být už dobré pro mě. Se mnou se přece, což mi bylo hned jasné, počítá do těch naprosto nejvyšších šarží. A nemýlil jsem se. To, co se pro mě připravovalo, bylo cosi řádově absolutního. Jestli mi teď rozumíte. Nerozumíte. Neva. Vždyť ani já jsem do poslední chvíle (v té své hloupé netrpělivosti) nerozuměl.
A bylo tady poslední léto před mým zmizením. A bylo svým způsobem nejkrásnější, nejmodřejší, nejslunnější a ach nejkouzelnější, totiž podle zákona kontrastu, protože to, co pak rychle následovalo, mě na dlouhý čas připravilo o slunce, oblohu a ten širý prostor, v němž jsem směl mít pocit, že stačí rozevřít doširoka ruce a nějak takhle obejmu celý vesmír.
Ale tak moment, moment, hezky postupně.
Začněme tím, že máma měla odedávna potíže s plotýnkami a jednou byla kvůli tomu v lázních. A tam se seznámila s takovou starší paní, vdovou, co vlastnila maličké hospodářstvíčko, jestli se tomu tak dá říct, ve vesničce poblíž Zruče nad Sázavou. A máma se s ní dohodla, že tam budem v létě jezdit na „letní byt“. Samozřejmě ne zadarmo. Ta babice nás asi škaredě ždímala. Ale na těch čtrnáct dnů à la campagne, jak tomu říkal otec, jsme se vždycky zmotali. A o tom mí rodičové vždycky snili: začátkem srpna svěřit tetě Dostálkové klíč od našeho bytu na Jánské a zvednout kotvy.
Ta vesnička se jmenovala Sluky a ve dne v noci tam byla slyšet Sázava, píseň peřejí, řeka, na niž jsem se dokázal celou hodinu dívat, usadil jsem se za humny na pařezu a hleděl do řeky jako do plamenů v krbu.
Až jednou, když jsem tam takhle seděl, jel kolem vojenský džíp a naložil mě. Vůbec jsem je neznal, manželé tak mladí, až jsem měl pocit, že mě od nich dělí jen pár roků a že to jejich manželství je jenom taková rošťácká hra. A zavezli mě až do Kutné Hory a tam jsme si zašli na pivo a hned se zas obrátili nazpátek. A to jsme už byli kamarádi, kteří se tam pak v létě potkávali a vždycky si někam zajeli. Mimochodem, ten americký džíp jim prodal jakýsi podnikavec, co si ho hned po válce vytáhl odkudsi z rokle, opravil a zprovoznil. A vymysleli si k němu takovou legendu, jako že patříval generálu Pattonovi, jedno z těch vozítek, s nimiž provozoval své divoké jízdy, však pak taky na jednu z nich strašlivě doplatil.
Sedával jsem vedle Luďka a zezadu se k nám nakláněla Pamela, oba nás objímala kolem krku, v zatáčce jsem měl plnou pusu jejích vlasů, za jízdy jsme zpívali takový šílený písničkový mišmaš, Babičku Mary, Ruty šuty Arizona Texas, Tovačov Tovačov tovačovský hatě, Askalonu, Nejkrásnější hvězdy hoří nad Splitem, Kaťušu a Z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít…
Ty nejsi žádnej obyčejnej kluk. Hned, jak jsme tě uviděli, bylo nám jasný, že patříš k nám. A cože jsme my? Jak ti to doprdele říct? Člověk si prostě jednou uvědomí, že je jinej, než ti všichni kolem.
Když jsem tak Luďka poslouchal, napadlo mě, jestli by mě nechtěli adoptovat za svého o něco mladšího bratra.
Jenže my přece nejsme sourozenci, smála se Pamela. Museli bychom tě adoptovat každej zvlášť. Byl bys náš krvesmilnej, incestní brácha.
A pak jsem směl, milé dámy, Pamelu políbit. No spíš políbila ona mě (Necukej se, bratříčku, drž!) a pak ji hned zas políbil Luděk a naše sliny se tak navždy smísily. Bylo to na život a na smrt.
Ale kromě nich jsem měl samozřejmě ve Slukách svou klukovskou partu, s níž jsem pořádal takové velké akce, jako například bitvu na Little Big Hornu, přepadení dostavníku anebo lov na grizzlyho, což jim rozsvítilo oči jak reflektory nočního rychlíku. A tak se vždycky těšili, až přijedu, protože teprve mým příchodem začaly klukovské Sluky žít na plný pecky.
Ale člověk bohužel nevidí ani za obzor nejbližší minuty. Když jsme tam tentokrát přijeli, nemohl jsem vědět, že tohle bude mých posledních dvanáct dní léta ve Slukách. Protože ty zbývající dva do čtrnácti už utne a slupne ďábel.
Abych nezapomněl, tentokrát se nám ta babice, co jsme u ní bydleli, sama ohlásila. Napsala nám, že i letos nás čeká jako své milé hosty a jako svá děťátka-kůzlátka. No to jsem přehnal, takhle to rozhodně nenapsala, protože humoru měla jak zelná hlávka noblesy. Ale je třeba říct, že tentokrát před naším příjezdem uklidila dvůr, odčmelíkovala slepice, vymetla všude pavučiny a dokonce nám pořádně vyprala povlečení.
To snad pojdu, vyděsil se otec, ona si nás, mrcha, začíná považovat.
Jak to mluvíš! pokárala ho máma a otec kývl a otočil se na mě: Beru zpět tu mrchu a v tomhle případě si ze mě nemusíš brát příklad.
Jak je v Brně? zeptala se babice na uvítanou.
Myslíte počasí?
No spíš tak vůbec. Jak se tam žije v téhle době?
A to otec okamžitě zpozorněl, protože drogerie, co v ní teď prodával, mu před komunistickým pučem patřila a vykořisťoval v ní dokonce jednoho zaměstnance, svou ženu. A teď tam občas přišli tací, co vůbec nic nenakoupili, ani pitralonek v maličkém balení, ale zato měli řečí jak ježek blech, takže otec už byl vytrénovaný v opatrnosti.
Ale vraťme se do Sluk těch posledních krásných slunných dnů.
Ráno jsme posnídali, všechna čest babici, krajíce s báječným husím sádlem, a máma s otcem šli brouzdat po houbonosných lesích a já běžel dát do kupy svou klukovskou partu.
Desátý den našeho pobytu se přihnala nad Sluky ale opravdu parádní bouřka. Už když se obloha zatáhla tak, že teatrálně napodobila i samo zatmění slunka a neviděli jsme ani vlastní ruku rozevřenou před očima, všichni mí stateční apačové i mí loupeživí desperáti se fryško utíkali schovat pod sukně svých mátinek. Zůstal jsem sám a tak jsem si vytáhl festovní kuchyňskou židli pod přístřešek před barákem.
Co blbneš? Na co tady míníš čekat? podivil se otec. Pravil jsem, že na gala představení a že už jsem si zaplatil vstupné a nemíním o to přijít. Otec zavrtěl hlavou, trochu už navyklý na mé výstřednosti, a nechal mě být. Dokonce to nějak vysvětlil i mámě, takže mě už nikdo nepřišel vytrhnout z těch radovánek. A bouřka pak byla, dámy a páni, tak pompézní, jako kdyby o nebesa sváděly boj dvě mocné vodní říše. Blesky se splétaly jak Laokoonovi hadi, s náramným hlomozem padaly trakaře a přestože jsem si přirazil židli až úplně ke zdi, i tam mě každou chvíli olízla mlsná vlna rozkáceného živlu a pak se černá opona na obloze hlučně a napříč roztrhla a jednu chvíli jsem měl pocit, že tam nahoře vidím obrovský stín dirigenta operního orchestru. Mám takové podívané z hloubi duše rád. A nevypovídá to cosi o mé povaze? Co říkáte?
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz