Troucheň /
Ukázka z knihy
Oheň v kůřeJak drobný poutník kmenem stromu vydám se,
úvozem hlubokým — svaly dřeva.
Za záhybem kůry žár vatry objevím.
Stráže leknou se. A rozutíkají se do stínoví hněvat.
Už pomsta ve stromových oblacích
tam na zenitu — vojsko skrytě leží.
A ze tmy šumí rozčechrané prapory
a pasti hvězd se střídaj´ na pobřeží.
Tam si sednu k ohni unaven
a zajatkyni, jíž vybrali už muže,
propustím... Však jestli u mne zůstane,
vše z dávných ság mi vypovědět může.
Graf hor
Bdělý písař opisuju mrtvé ženě obočí,
linky hor slepými skvrnami přerušované.
Tam, kde mi únavou klesala ruka —
vítr jí proniká plochou očí do plochy obzorů.
Vítr vstupuje do lesa. Už nespatřím ho vycházet.
Co činí tam v hlubinách namotávaný do klubek
a na cívky? Pro které ucho jehly?
Vítr vstoupí, už v šeru šumí jeho navlékání.
Bdělý písař modeluju písmo v graf hor,
vždy po mastnotě mraku sklouzne pero.
Tak skřípne o sebe mříž lidská a sluneční,
posune se, by zapadly motáky pro vězně i pro věznící.
(na elektroakustickou skladbu Etude 2 od Karlheinze Stockhausena)
Salome
Tvé prsy, Salome!
Jsem sobě příliš těžký, tedy hlavu,
hlavu uložíš mi do nich,
do hřbitovní kaple prsů svých!
V tvých prsech na bohoslužbě dokonám,
jen u varhan ještě svíce hoří.
Ó klávesnice krajek! A okna ojíněná
se Luně v mracích tajně dvoří.
Má hlava Sisyfovi tvých rtů
vyklouzla z polibku a krví mou vše se chystá ohrozit,
s krví a spermiemi tvého otce
na břicho ti propadává z narkózy!
Ó Salome, tvé krvavé prsy!
A hrdý svit ze tvé kaple pohřební
na nebi hvězdou špony z ostří trousí.
Salome, alespoň na mne pohlédni!
(na stejnojmennou sochu Jitky Křivancové)
Sen: Vipera berus
Had jest to, čím plazím se Bohu z dosahu,
to temné z jeho soumračného potu —
Po hadích schodech mě anděl snesl za můj křik,
teď vrací se, a podoben je Lotu,
jenž nesmí se na mne otočit, po ledu
stoupá hrdlem hadí věže sklenné.
V děsu tak čirém, že lze jím projít poslepu,
nechal mě — dítě právě narozené.
Přezimování
Aleně
Do záclon vkvetli motýli,
jen na křídlech si stáhli plamen.
Já s nimi jak v lukách průsvitných
spím, jemně vchází průvan varem.
Marně však s těmi trubači
barev se v stejných barvách tajím,
před ženou, jež zdobí si stěny obrazy
motýlů, nikdy se neobhájím.
Ta žena náš osud zná — už ve svůj čas
ze svých portrétů si snesla skla a rámy.
Teď hledá své spáče — lhostejná —
jen hlavičku jim smáčkne. Jiní zhasnou sami.
