Hrdý Budžes /
Ukázka z knihy
Jak jsem nedostala slepák
Lampiónovej průvod se pěkně vydařil. Koupila jsem si krásnej růžovej lampión s modrejma kytičkama, ale shořel mi hned odpoledne, když jsem si ho chtěla vyzkoušet. Musela jsem si jít pro novej a ten už tak hezkej nebyl, už měli jenom žlutý a zelený. Ale hlavně, že mě Pepa s Kačenkou pustili. Málem mě nepustili, protože nechtěli, abych šla sama, a se mnou jít taky nechtěli. Lampiónovej průvod se dělá kvůli Velký říjnový socialistický revoluci a tu voni neslavěj. Nakonec Kačenka přemluvila Pepu, aby šel jako v povzdálí za tím průvodem, tam, co už je tma, a vyzvednul si mě, až to skončí.
Šli jsme od sochy Vladimíra Iljiče Lenina až k soše Klementa Gottwalda, přes celej Ničín. Pořád jsem se ohlížela, jestli nezahlídnu Pepu. Neviděla jsem ho, ale hned jak byl konec, najednou se odněkud vynořil, úplná bojovka.
Druhej den nebylo vyučování. Místo toho jsme šli do kina na sovětský film, který nevím, jak se jmenoval, protože mi zrovna na začátku spadnul někam kapesník a musela jsem si kleknout na zem, abych ho v tý tmě našla. Vím jenom, že to první slovo bylo Vzplanutí. Když jsem zase vylezla nahoru, už jsem se nic nedozvěděla, protože se ten film začal panu promítači nejdřív škvařit a pak hořet. Tak ho musel zastavit a rozsvítilo se světlo.
Nakonec nám promítali jinej film, českej, kterej se jmenuje Anna proletářka a kterej už znám z televize. My se doma často díváme na takový filmy, co jim zákopecká babička říká — pro starobylý. Ale většinou jsou o dost hezčí, než zrovna tenhle.
Ani nevím, co to je proletářka. Nic pěknýho to ale asi nebude, protože Kačenka nám tak říká, když se na nás zlobí. Třeba když se napijeme rovnou z flašky nebo když si sedneme oblečený na rozestlanou postel.
Potom jsme ve škole měli už jen kreslení. Museli jsme namalovat něco, co bylo v tom filmu. Tak jsem namalovala Hradčany.
Školní jídelna byla slavnostně vyzdobená praporkama a hlavou Vladimíra Iljiče Lenina a oběd byl taky slavnostní. Kuře s bramborama. To kuře nebylo tak dobrý jako od zákopecký babičky, protože nemělo hnědou a křupavou kůži, byla spíš bílá a taková mokrá. Ale stejně to bylo lepší než jindy. V naší jídelně většinou vařej dost divný věci. Hlavně šunkofleky, rizoto a potom takový šlachy nebo jak se tomu říká, takový ty bílý, průhledný, tvrdý kousky, co jsou mezi masem a masem, a k tomu kolínka, studený brambory, studený knedlíky a hnědou smradlavou omáčku. To jsou nejčastější jídla. Někdy ještě bejvá k tý šlaše dušená mrkev. To je taky moc smutnej oběd.
Ale i když je někdy zrovna něco slavnostního, jako to kuře, nebo na osvobození naší vlasti sovětskou armádou byly buchtičky se šodó, tak to v tý jídelně stejně pořád hrozně smrdí. Vlastně to smrdí po celý škole a v létě až ven. Né jako na záchodě nebo tak, ale všema těma jídlama, který nikdo nemá rád. Ani učitelky ne. Místo aby normálně jedly, tak pořád koukaj, jestli jíme my. Nejvíc ta jedna nebo dvě, co maj vždycky dozor, ale číhaj na nás všecky.
Když je hašé, tak maj dozor tři. Proto je hrozně těžký dostat se se zbytkama k okýnku. Když se to povede, tak už je to dobrý. V okýnku je jenom břicho nebo prsa pani kuchařky, podle toho, která tam je, a ruce se špachtlí. Ale když je těch zbytků hodně, objeví se někdy i hlava a křičí. To už ale nic není, hlavní je se tam dostat. Většinou ty zbytky sesypeme na jeden talíř, někdo se jde dozoru schválně na něco zeptat a ten nejrychlejší vezme talíř a běží. Jenže, když se se mnou holky nebavěj, a to je dost často, musím to udělat sama.
Minulej tejden jsem utíkala se šlachou v koprový omáčce, už jsem byla skoro u okýnka, ale najednou na mě vybafla družinářka, co číhala za sloupem. Lekla jsem se, upadla jsem, rozbila talíř, vylila omáčku, polila družinářku a dostala jsem poznámku.
K tomu slavnostnímu kuřeti byl taky moučník — přeříznutej pomeranč se šlehačkou. Vypadalo to moc hezky, ale nevěděli jsme, jak ho máme jíst. Oloupat nešel, to by spadla šlehačka, a když ho Krátká chtěla vydlabat shora, aby mohla mít v puse najednou šlehačku i pomeranč, stříkla jí ta šťáva do voka. Krátká brečela a my se Zdenou jsme radši snědly jenom samotnou šlehačku. Ty půlky pomerančů jsme strčily mezi naše dva tácy a nenápadně vrátily, stejně byly kyselý. Kluci hned poznali, že to nemá cenu, a rovnou ty pomeranče začali po sobě házet. Nikdo si toho nevšimnul, protože kuře učitelkám chutnalo, tak nedávaly pozor.
Když jsem vycházela z jídelny, stála na chodbě pani učitelka Koláčková a s ní ještě další dvě pani učitelky. Přestaly si povídat a zavolaly na mě. Strašně jsem se lekla, že si všimly toho pomeranče. Ale pani učitelka Koláčková se usmívala.
„Helenko, tak maminka už nehraje v divadle?“ zeptala se.
„Hraje,“ řekla jsem.
„Aha,“ řekla pani učitelka Koláčková, „já myslela, že už nehraje.“
Přemejšlela jsem, jestli jsem nelhala, ale nakonec jsem si řekla, že ne. Kačenka ještě jednou nebo dvakrát za měsíc chodí hrát tu pani, co přejde z prava do leva s bubnem. A vůbec, co je paní učitelce Koláčkový do toho, co Kačenka dělá. Jestlipak je ta pani učitelka Koláčková taky komunistka nebo proletářka? Asi jo, když je taková hloupá.
Často přemejšlím, jestli byl komunista i Budžes. Možná, že jo, když o něm pořád recitujou. To by byla škoda, jinak je mi hrozně sympatickej. Před lampiónovým průvodem se taky recitovalo, většinou samý básničky o revoluci, jenom Štefančíková z pátý třídy říkala tu tajemnou o Budžesovi. Ona ji recituje při každý slavnosti, na VŘSR, na Osvobození, na Vítěznej únor i na Den dětí. Já pořád nevím, kdo to ten Budžes vlastně byl, ve škole jsme se o něm nic neučili. Ale říkám si, že to třeba moh bejt nějakej statečnej indián jako Vinetú.
„A Hrdý Budžes vytrval, že neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí!“ To je přece úplně indiánský.
Von to asi spíš byl někdo takovej jako Julius Fučík nebo Maruška Kudeříková, ale to je jedno. Určitě to byl hrdina. Když mám nějaký potíže, vždycky si na něj vzpomenu a řeknu si, že musím vytrvat jako vytrval Hrdý Budžes.
Do baletu s náma začal chodit jeden novej kluk, kterej má skoro stejně divný jméno jako Budžes, jenže né tak hezký. Jmenuje se Norodom, Norodom Sihánuk a ještě asi pět dalších slov. Je šikmookej, tak mu všichni říkaj Číňan, ale Číňan to není. Nevím, jak je to možný, ale prej je to opravdovskej princ. Nosí krásný modrý piškoty a modrý, zlatem vyšívaný punčochy, takový jsem v Ničíně ještě nikdy neviděla. V Popelce, my teď nacvičujeme Popelku, v Popelce tancuje prince.
Já s Liduškou, to je jedna holčička, co měla obrnu, tancujeme v Popelce trubače. Trochu mě to mrzí, chtěla bych taky někdy hrát nějakou krásnou dívku, nejradši princeznu, ale vím, že to nejde. Prosila jsem pana Pecku, jestli by mi neporadil, jak to udělat, abych konečně zhubla. Pan Pecka se zase jenom chechtal. Ale byl tam pan inženýr Raroch a ten mi poradil, že na zhubnutí je moc dobrý dostat zánět slepýho střeva. On se to dozvěděl od svý krásný mladý ženy, která když byla ještě mladší, tak moc krásná nebyla, protože byla taky tlustá. Ale potom ji jednou rozbolel slepák a musela na operaci. V nemocnici směla jíst jenom hašé, tak radši nejedla vůbec nic a krásně zhubla. Jenže, jak to mám udělat, abych ten slepák dostala, to pan inženýr Raroch nevěděl.
Na kroužku se zase kvůli panu inženýrovi Rarochovi slavilo. Odpoledne mu totiž zavolali z nemocnice, že se jeho manželce narodil chlapeček. Jmenuje se Karel jako pan inženýr Raroch, ale podívat se na něj hned jít nesměl, tak aspoň udělal tu oslavu. On pan inženýr Raroch něco slaví skoro vždycky, když ho vidím. Ale domů šel brzy a poněvadž pořád zakopával, musela ho doprovázet slečna Monika.
„Karel!“ křičel pan inženýr Raroch, „to bude jinej frajer než já! Ten se na tebe vysere! A já se stejně ještě dám k bolševíkům, ať se má Karel dobře!“
Druhej den večer se pan inženýr Raroch doma oběsil. Odpoledne ho konečně pustili do porodnice za manželkou a za chlapečkem, a když mu toho jeho chlapečka přinesli, uviděl pan inženýr Raroch, že Karel je černoch.
Na kroužku potom říkali, že si ho paní Rarochová přivezla z mezinárodního festivalu mládeže v Berlíně, ale to je pěkná blbost. Festival mládeže prej byl před tři čtvrtě rokem a každej ví, že Karel se narodil před tejdnem v Ničíně.
Rozhodně je mi pana inženýra Rarocha líto a toho jeho Karla taky, protože nebude mít tatínka a ještě se mu budou všichni smát. Když o tom tak přemejšlím, tak můžu bejt ještě ráda, že jsem jenom tlustá, poněvadž jsem taky klidně mohla bejt černoch a s tím by se už vůbec nedalo nic dělat.
Taky umřel pan Dusil. Voni měli s Kačenkou a s Lídou Ptáčkovou ten soud s divadlem, jestli tam můžou dál hrát nebo jestli musej odejít, a prohráli to. Když to skončilo, přišel za nima ten soudce na chodbu a omluvil se jim, že nemoh nic dělat, že měl dopředu nařízeno, jak to musí dopadnout. Panu Dusilovi se udělalo špatně, odvezli ho do nemocnice a v noci umřel. Na srdce, jako vloni Olinka Hlubinová. Ale pan Dusil byl starej, bylo mu nejmíň padesát let.
Kačenka mi nařídila, že musím jít s ní a s Pepou panu Dusilovi na pohřeb. Řekla jsem, že nechci. Já se pohřbů strašně bojím. Ale Kačenka řekla, že jsem už dost velká, že mě měl pan Dusil moc rád a že, když jsem si od něj mohla brát bonbóny, můžu mu jít taky na pohřeb. Každej by prej jenom bral a nic za to. Vůbec s ní nebyla řeč. Pepa se mě zkusil zastat, ale když viděl, jak se Kačenka tváří, tak šel radši do sauny.
Každej večer do toho pohřbu jsem se modlila, aby se mi něco stalo, abych tam nemusela jít. Ale nestalo se mi nic, jen se mi zdály sny o kostlivcích, o Olince a o jazyku, kterej v puse roste a roste, až všechno zaplní.
Potom mi oblíkli černý šaty, dali mi nový střevíčky, Kačenka mi učesala drdól a jeli jsme do krematória.
Vypadalo to tam jako v začerněným kině se zlejma sochama. Kromě Kačenky, Pepy, Lídy Ptáčkový a pana režiséra Michálka tam z divadla skoro nikdo nebyl. Jenom jedna nápovědka a dva kulisáci. A jinak taky moc ne, protože pan Dusil nebyl ženatej a neměl žádný děti. Ještě tam byly dvě starý pani a jeden mladej pán, ale ten se s nikým nebavil a celou dobu stál vzadu u dveří.
Museli jsme si sednout a hrála strašná hudba a já hned zavřela oči, abych nic neviděla, ale stejně jsem viděla rakev s věncema a slyšela jsem, jak všichni pláčou. Hlavně Kačenka. Potom ale Kačenka přestala plakat a šla recitovat básničku, která začínala: „Můj bratr dooral a vypřáh koně...“ Tlačila jsem si dvěma prstama na oči a dvěma na uši a pak byl konec.
Vyšli jsme ven a ke krematóriu zrovna přicházel dědeček František, kterej chtěl jít taky panu Dusilovi na pohřeb, ale ujel mu vlak. Já jsem k němu běžela a najednou mi zase začal růst jazyk v puse a pak už nevím. Prej jsem omdlela.
Kačenka mě druhej den odvedla k doktorovi a pak jsem musela do ničínský nemocnice. Tam mě dali do pokoje, ve kterým nikdo jinej nebyl, přišla sestřička, třikrát mi propíchala obě ruce, protože mi chtěla brát krev, ale nepovedlo se jí to. Tak přivedla nějakou doktorku a zkoušely to znova, nevím kolikrát. Já jsem chtěla bejt statečná jako Hrdej Budžes a nebrečela jsem, ale pak už jsem to nemohla vydržet a řekla jsem, že mě to bolí.
Ta pani doktorka se na mě zamračila a řekla mi: „To je dobře, aspoň si příště rozmyslíš cpát se buchtama a knedlíkama, když si tlustá jako bečka. Ty seš, holčičko, tak tlustá, že ti ani nejsou vidět žádný žíly.“
Teprve když odešly, tak jsem trochu brečela. Za chvíli zase přišly, odvedly mě do veliký místnosti, tam mě položily na stůl a přivázaly mi k němu ruce. Zeptala jsem se, co mi budou dělat, a ta pani doktorka mi řekla, že s takovým tlusťochem, jako jsem já, se nedá dělat nic jinýho než mu tu krev vzít z hlavy. Asi mě to nebolelo, protože si to nepamatuju. Já už myslela, že mi tu hlavu rozbijou.
Ale pamatuju se, že jsem pak celou noc ležela na posteli v tom pokoji, kde nikdo nebyl, a strašně jsem se bála, protože jsem nevěděla, jestli už to bylo nebo to teprve bude. A taky proto, že se mi chtělo čurat a bála jsem se někoho zavolat, aby se na mě zase nezlobili.
Nakonec jsem si vzpomněla, jak Pepíček u babičky v Zákopech jednou načural do odpařovače, co visel na ústředním topení. Udělala jsem to taky tak, protože nočník tam nebyl a záchod jsem taky hledat nemohla, když mi zakázali vycházet ven. Nešlo mi to tak dobře jako Pepíčkovi a měla jsem strach, co se stane, až na to přijdou. Ale nestalo se nic. Ráno přišla Kačenka a směla jsem jít domů. Že prej mi vůbec nic není.
To já jsem věděla od začátku, že mi nic není, ale nikdo se mě na nic neptal a nikdo nechtěl, abych do toho mluvila. Ani Kačenka ne. A já vlastně taky moc ne, protože se to všechno semlelo hrozně rychle a taky protože mě napadlo, že by to mohlo bejt slepý střevo a to jsem hrozně chtěla.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz