Standard /

Ukázka z knihy

Docela nizoučko nad zemí letěl bachratej eroplán a motory letadla mi připomněly válečný filmy a řek sem si: Teď začnou padat, teď se votevře letadlu břicho a začnou se sypat bomby s křidýlky! A nebude dlouho trvat a dopadnou a jedna po druhý budou vybuchovat a vyrejou krátery do mě a do polí a stanu se dírou v zemi, po deštích se stanu jezírkem, možná za nějakejch padesát let, až malej sousedovic Honzík bude mít vnoučka, ten vnouček řekne „Dědo, du do jezírek!“ a vezme si prut, nevím, jaký budou mít vnoučci pruty za padesát let, ale nejspíš to bude zase jenom klacek s rybářským vlascem a háčkem na konci, a bude ze mně vytahovat malý běličky a grundle a bude mít radost právě takovou, jakou má malej Honzík dnes. Taky chodí do jezírek, taky padesát let starejch, taky tam spadly bomby s křidýlky, sou plný grundlí a čolků, nikdo neví, co zůstalo na dně, je tam jen helma, kerou tam voják zapomněl, nebo je tam voják, kerej si helmu zapomněl?
Já sem ten voják bez helmy, voják bez pancíře, nahej a bezbrannej, čekám na ten velkolepej nálet, Vnimánije, bombenángríf! a vím, že nepadnu k zemi, a vím, že si budu přát, aby ty nahoře dobře mířili, aby mi tisíc kilo výbušnin padlo doprostřed čela, ještě ho nastavím, jak se budu dívat nahoru, budu si říkat Nesmíš uhnout!, a pak se stanu zemí a stanu se povětřím, stanu se součástí vesmíru, organickým hnojivem a dám vyrůst zelený trávě, a dám vyrůst býložravejm rybičkám, a dám vyrůst štikám, kerý ty býložravý rybičky sežerou a stanu se pochoutkou na rybářským stole a rybáři budou říkat „Ta štika je výborná!“ a budou ji mít vopepřenou, jak pepřej ryby rybáři na Baltu, a budou mít žízeň a budou pít a vopijou se, jak se vopíjej rybáři na Baltu, a vůbec jim nepříde, že za všechnu jejich radost tak trochu budu moct já, vo kerým ani nebudou vědět, že byl, a kerej se dneska dívá na letadlo a čeká, až se mu votevře břich a konečně to začne.
Už jednou sem měl vobrovskou šanci se stát kráterem. Bylo to v pondělí, když se Rusové a Poláci a všichni ti utrmácení vojáci motali, myslím, už pátej den po Čechách, a já už čtvrtej den vydával Listy z vokupace, cyklostylovaný letáky, kerý dennodenně sumarizovaly všechny svinstva, co vokupační vojska stačily stihnout, a kerý sem rozvážel po širokým vokolí na Jawě 250 a na místech, kde sem je nemoh dát nikomu do ruky, sem je lepil na autobusový čekárny, ukazatele cest, kerý byly zvotáčený tak, že ukazovaly všechno navopak, a taky na vrata, a právě když sem je lepil na vrata v tichý, zastrčený vesničce tam někde u Královic, vyjel z lesa ruskej transportér, takovej ten, co měl nahoře něco jako malej kanón, a jel přímo na mě, a to byl ten moment, to byla ta šance, kerou sem nevyužil. Kdybych si v tu chvíli uvědomil tu jedinečnou možnost stát se jezírkem plným ryb, tak bych sebou bejval nehodil do škarpy a výstřel z malýho kanónku by šel přímo do mýho čela, jenže já sem uskočil ve stejným vokamžiku, kdy se vozvala rána a vrata přestaly existovat, ve stejným vokamžiku, kdy byl položenej základ budoucímu jezírku uprostřed selskýho dvora, a potom se transportér jakoby nic srovnal na cestě, srovnal si hlaveň a šikmovokej voják si srovnal na rameni samopal, zavrčel motor a všechno bylo pryč. A pak bylo ticho a to ticho bylo jak zvonění budíku, tichá, zastrčená vesnička vožila, pozoroval sem ji ze škarpy a viděl sem, jak vožil i majitel budoucího jezírka, kerej řval „Ty svině!“, a já si myslel, že Ty svině! řve na toho utrmácenýho Mongola, ale von né, von Ty svině! řval na mě, protože pokračoval „Ty hajzle, já ti dám, lepit mi plakáty na vrata!“ a hnal se po mně a já dostal ještě větší strach, než sem měl z toho kanónku, a tak sem se zved a utíkal sem k motorce, roztlačil sem ji a z tý tichounký, zastrčený vesničky sem jen tak tak ujel.
Těžko už bude taková příležitost. Prosral sem ji tím věčným strachem ze změny, tou vobavou, kdy jeden neví, co by měl v tom zlomku vteřiny, ve kerým se musí rozhodnout, co by měl udělat, aby to bylo správný. To ta váhavost mě tenkrát hodila do zarostlýho příkopu.
Dneska, když už mám za sebou ty tichý, zastrčený vesničánky, když už sem poznal všechny další mizery tam nebo jinde, tak bych na toho seržanta Rudý armády zařval „Miř, ty vole, ať se trefíš!“ a strnul bych, abych mu tu svoji proměnu usnadnil.

Seděli sme v kotelně u stolu s volámaným umakartem. Ten druhej byl původem právník a pak nějak už nemoh bejt právníkem, a tak byl v kotelně, a já sem původem nic, a proto sem se pohyboval po fabrice zase jako nic zařazený v nádvorní partě, z kerý sem rád chodil navštěvovat pana doktora do jeho koutku v kotelně, kde měl skříňku a stůl, vařič a kastrólek a votvírák na pivo a pár potištěnejch skleniček vod marmelády a dačickou desítku vždycky akorát, betonová podlaha v suterénní kotelně mívá tu potřebnou pivní teplotu.
Doktor moh bejt mým tátou, byl vo sedumadvacet let starší než já a hrozně sem si považoval, že mi dost brzo řek „Ty vole, co mi vykáš, dyť sme na tom stejně!“ a vod tý doby sem mu tykal a říkal jenom Doktore a byl sem na to pyšnej, ale von mu tykal taky Václav, co byl napůl debilní a napůl alkoholik a jinak Doktorův parťák. Bylo bezvadný se zašít u Doktora. Chodil sem k němu svačit. Z kantýny sem si do kotelny nosil teplou sekanou a dvě housky a Doktor mi nalejval do potištěný skleničky vod marmelády dačickou desítku a někdy sme těch malejch skleniček vypili hodně, ale nikdy sem se u Doktora nevopil.
Jen jednou sme zůstali v kotelně nějak dýl, dokonce došla desítka a napůl debilní Václav šel s velkou taškou pro další dačickou desítku a pak ještě ten poloviční debil šel koupit šišku sekaný a velkou hořčici a pak musel ještě ke kotelníkům do sousední pekárny pro voňavej chleba a všichni tři sme z marmeládovejch skleniček pili pívo a čůrat sme chodili na uhlí, kerý, když sme ho pochcali, praskalo a lupalo a bylo rádo, že sme ho námi přefiltrovanou desítkou zkropili, protože si připadalo vo pár miliónů let mladší, když se přes něj přelejvalo tu a tam moře, bylo rádo, že těsně před tím, než ho Doktor nebo Václav hoděj uhelkou do pecních dvířek, se smočí, jak říkal v létě na plovárně stařičký plukovník, když na sebe ukáp ze sprchy pár kapek vody.
Nepřestávali sme nalejvat desítku z lahví do skleniček a ze skleniček do sebe a uhlí se nestačilo divit, jak bylo smáčený, a Doktor už se přidržoval špinavý zdi, když mi řek „Víš, proč piju?“, a já mu řek, že nevím, byl sem ještě úplně střízlivej, protože sem pil vo hodně míň než Doktor a ještě vo moc míň než Václav, ten už do uhelny lez po čtyrech, a pak mi Doktor řek „Řekla mi, abych už k ní nechodil“. Věděl sem, vo kom mluví, protože to nebylo žádný tajemství, že Doktor vobčas chodí k jedný pěkný ženský, kerá měla muže na pár let v Libyi, a já sem mu na to řek „Najdeš si jinou, Doktore!“ a von nic, jen se smutně podíval, protože věděl, že žádná jiná už bejt nemůže.

Alžběta byla vlastně stejně stará jako já, byla jen vo pár měsíců starší. Když mi ji dali kádrováci do mý kanceláře, vůbec sem z toho neměl radost. Z Alžběty měl každej dojem, že je jí aspoň vo deset víc, že už jí je aspoň padesát, ani snad tak nevypadala, ale měla takový jednání, vona se asi jenom tak chovala, jako by byla vo generaci starší, a tak mi dost dlouho trvalo, než sem ji začal vnímat jako vrstevníka, ale potom, když už sme byli spolu v jedný kanceláři dýl, zjistil sem, že je to ženská, s kerou se dá vo lecčems mluvit, jenže tak nějak voklikou, a vznik mezi náma, dá se to tak říct, docela přátelskej vztah, dokonce sem ji pak vzal i párkrát na delší služebku, a protože byla taková, jaká byla, ani sem se kvůli tomu nedostal do řečí, nikdo nás nezačal spojovat, nikdo ani nenaznačoval, že si beru s sebou milenku, i když si myslím, že milenkou uměla bejt, že v těch letech, když jí bylo kolem čtyrycítky, uměla dělat chlapovi pomyšlení, a za těch pár let, co sme se spolu motali po naší kanceláři a někdy po celý republice, se i jednou milenkou stala. Von byl cesťák z velkýho pražskýho vobchodního domu, jenže Alžběta ho nedržela moc dlouho a bylo na ní vidět, jak ji to vzalo, když ji poslal k vodě, zrovna tak, jako když ji nabalil, a když si vzpomínám, tak těch pár měsíců, co potřebovala dvakrát tejdně jezdit služebně do Prahy, to s ní bylo nejlepší, to byl kousek jejího života, kerej byl samá rozkvetlá louka a slunce, vona i v práci dělala všechno nějak radostnějc, nenasírala se pro každou volovinu, ale pak to bylo ještě horší než předtím, pak byla ještě nevrlejší než před tím, ještě víc ji vobtěžovala každá práce, kerou měla udělat, stala se ještě starší, těch pár měsíců jí přidalo zase pár let, a já sem jí řek „Bety, tak si to tak neber, dyť víš, jak to chodí,“ a vona mi na to řekla „Co ty víš, jaký to je, když tě nechá chlap!“ a já jí na to vodpověděl „No to je fakt, mě ještě žádnej chlap nenechal,“ a smáli sme se, ale nebyl to smích vopravdickej, byl to takovej maskovací smích, smích úškleb, smích skoro pláč a taky to bylo uvolnění a vod tý doby Bety vo svým cesťákovi mluvila skoro pořád a říkala mi věci, z kerejch cesťák nevycházel zrovna nejlíp, a já viděl, že mi to říká schválně, abych věděl, že se chovám taky tak, že sem určitě taky někerý ženský způsobil tolik smutku a zklamání, jako Betyně způsobil von, vona mi to říkala právě proto a já se dělal, že nevím, proč mi to povídá, jenže sme voba věděli, že je nám to jasný, Bety věděla, že se stydím, a já věděl, že ví.
Když už se z rozchodu s Josefem vybabrala, když už se nesmála, aby zakryla pláč, vobčas mi vypravovala, kde s Josefem byli, jak se spolu procházeli, jak ji držel kolem ramen a díval se po každý pěkný ženský a jak ji to trápilo, a tak chodili do kostelů, kde byli sami, jak vobědvali v tichý vinárničce, jak tam seděli proti sobě a říkali si nahlas, že takhle to musí zůstat, že to je to jejich štěstí, a potichu si říkali každej pro sebe, že je to blbost, že je to všechno jenom na chvíli, že by to bylo hezký, ale nejde to, protože vona se musí starat vo svýho Bohumila, vo svýho Gotlíbečka, kerej je sice šmejd, vopilej zedník, ale má ho, právě tak, jako má Josef svoji ženu, chytrou a smutnou, kerá ví, jakej ten její Josef je, a kerý se Josef zavázal, s kerou se nechal svázat před dvaceti lety, a tak se na sebe při obědě dívali a přesto, že si říkali, že to je to jejich štěstí, dívali se na sebe smutně, a když ten jejich smutek byl k nevydržení, tak Josef vodešel, tak se přestali stýkat, skončilo jim štěstí a zůstalo trápení, kerý ale nezačalo s koncem štěstí, ale hned, jak se potkali, jak se poprvý políbili, jak jí Josef poprvý řek, že ji chce, a jak Betyna mu řekla, že vona ho chce taky, tenkrát řekla „Bože, jak já tě chci!“ a pak se měli, měli se těch pár měsíců, vo kerejch mi nakonec Bety řekla „Víš, Dany, celou tu dobu sem věděla, že mě nechá, sem stará ženská, ve skutečnosti vo moc starší, než kolik mi je let, a vy cesťáci hledáte něco úplně jinýho!“ a pak už sme s Betynou vo Josefovi nemluvili, nechtěl sem, protože se mi zdálo, že řeči vo Josefovi se dotýkaj víc mě než Betyny, kerá tím, že poznala Josefa, poznala i mě, protože Josef byl stejnej pobuda jako já, stejnej chodec, piják, milovník a hráč. Stejnej výrobce smutku a průserů.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz