Ukázka z knihy
Chór Jsme emigranti. Daleko od stavení
jsme se viděli hnát na schůzku
s vlastní samotou.
Noc, všude okolo,
byla prázdná nápovědní bouda.
Jsme emigranti. Bůh, za kus ztvrdlé kůrky,
na nás dál zkoušel v kuchyni
své dávné fóry.
Venku se tísnil smích našich mrtvých
v dobytčáku z mlhy.
Jsme emigranti. Jak jsme denně za tmy
táhli do světa,
z psů zavyl hold jako z bližních.
Podél nás nohy v černých střevíčcích
tloukly o chodník svým kovem.
Jsme emigranti. Naše ženy rodily
vestoje, holá lebka blázna opodál
byla chladná socha.
Tady jsme. My a poušť pod našima nohama,
náš i váš společný domov.
Chtěli jsme
Je po slavnosti posbírat teď láhve
a zdechliny
setřít fleky zbytky
zheblých iluzí
Zmátla nás zatáčka chvíli málem věčná
ladnou prodlevou výhledem jinam Kam
asi Slepí chtěli jsme vidět halekat v prázdných sálech
řičet v rozevřených ženských V popelu rána jsme jen usípli
zaklení
Žít myslel sis
s vroucím funěním
věřils v zatáčku místo pusté cesty
kde jde jen jít
Spolu do třetihor
To se ví mám k tobě náklonnost
jak živý k živé hltám bahenní pach tvé
vlhké srsti tvé čolčí pohyby
na cestě do hlubin Chmatám po tvé přesličce
v dávném uhlí
až k nepohnuté šedi původního města Sám pronikán
neznámým pohledem až dovnitř své dutiny do ticha cely pod bezbrannou kůží
zad poznám tě po blesku tuhnoucím
na nahém krunýři
