Sny na konci noci /

Ukázka z knihy

Městopis

Smrt je pro tebe pírko,
a jakéže pírko?
Kolibří nebo paví?
                    (Simone Schwarz-Bartová: Divotvorná Télumée)


Cestám předchází únava, vzrušený hovor, noční telegram, horečka, hádka, běh, krev ve spáncích — tedy i této.
Budova nádraží či letiště či nějaká budka u silnice či jakýkoliv jiný spojník starého a nového, lhostejno jaké matné zrcadlo, kterým se vstupuje do jiného světa, jakékoliv dveře, lhostejno s jakým zvukem, jakou nabádavou větou.
Několik peněz podávaných směnou za mefistofelské rady v bedekru. A — cesta.
Světla vsí a měst se vynořují ze tmy — orosená skla oken ukazují prchavé úlomky z dějů, zaznívají torza vět. Objevují se a mizí postavy. Ženské oči s náznakem příběhu, mávající ruce dětí, hlasitý zájem psů.

Je město — město na svazích kolem fjordu. Je ticho hostince a první ochutnávání světa. Jsem zde cizincem a dávám si záležet na tajemném zjevu. Jsem tichý a záhadný. Slova zaznamenávám do zápisníku. Hovořím s bílou stránkou papíru.
V tomto městě laskám útržky cizích rozhovorů. Polykám věty a zapíjím je představami. Mé uši naslouchají:
„Nebydlím daleko,“ říká muž. Žena se dívá z okna ve směru jeho ukazujícího prstu.
„Půjdeš tam, kde stojí slunce, zahneš doprava, pak je to již jen několik kroků.“
Dívám se také tím směrem, vidím krvavou kouli zapadajícího slunce — pár kroků od něj se chystá příběh. Jiný muž přichází do hostince, stojí na prahu dveří, chvěje se, dívá se na nás, kteří jsme uvnitř, hledá, pátrá.
„Jsi Kristus,“ volá ke stolům, „jsi Abraham Lincoln!“ Pak odchází, vrávorá — večerní opilec.

A v tomto městě jsem ptáčníkem a vlastníkem obchodu plného klícek, vlastníkem mnoha barevných ptáků. Obsluhuji dámy podobné barevným papouškům a pány podobné drozdům — odsypávám do jejich brašen zrna, dětem dávám zobu z dlaní.

A v dalším městě jsem byl hostem, přijal jsem pozvání dávného přítele a šel večerní ulicí po jeho boku. Prošli jsme branou do útrob tiskárny, kde se právě rodily zítřejší noviny. Pozdravili jsme přátelsky a pozorovali kola stařičkých strojů, jak se otáčejí, a brali do rukou noviny a voněli k jejich tělům a chutnali myšlenky čerstvé. A z té továrny jsme pak odešli do dalších domů, procházeli se šňůrami cizích pokojů, putovali jsme výšinami pater a hlubinami sklepení. A rostly pod našima nohama nové prostory a nové budovy vstávaly z temného prachu města. A unaveni spočinuli jsme v čekárně lékaře a žádali tam léků, žádali spánku pevného a posilujícího. Tedy nadělil nám lékař cukrátek, nadělil pokroutek a vyhnal nás do ulic.

Ve městě uprostřed polí, kde bylo na čase sklízet, usnul jsem mezi klasy, a ohrožen smrtí, ohrožen žacím strojem, prchal vedrnou silnicí k periferii. Cesta byla lemována jabloněmi — na každém zeleném jablíčku bylo písmeno — písmena mnoha abeced, litery mnoha písem. Běžel jsem a stromy tiše hovořily slovy neznámých jazyků. Vyzývaly mne k úkonům, k nevyzkoušeným činnostem. Na předměstí jsem potkal několik dívek se slunečníky. Dívaly se do země, po zaprášených, či snad zvláštně nalíčených tvářích jim tekly slzy. Minul jsem je beze slov a schoval se ve dveřích domku. Ten dům byl obydlím stařeny — plným borůvek, plným kýblů a věder s tím ovocem. Stařena sama stála na pramici a bidlem se odrážela od podlahy, brázdila masu borůvkového džemu, v pozadí za její hlavou byl namalován na zdi soumrak s hejnem racků. Na skobách visely portréty prezidentů.

Ve městě s továrními komíny a dřevěnými boudami jsem stál v grafické dílně, vyhlazoval litografický kámen. Byl jsem tovaryšem mladíka s prstenci zlatých vlasů, oblečeného v uniformu, přepásaného řemením. Na kámen maloval masivní těla strojů. Pršelo — stále tam pršelo. Na dřevěném plotě seděli ptáci.

V jednom městě jsem stál u okna starého domu, díval jsem se do ulice mezi stromy — pátral jsem v průhledech do parků a zahrad. Bylo slyšet, jak se přibližuje něco hrozného, těžkého a ukončujícího. Nebe řvalo jako houf vlkodlaků. Pátral jsem tedy po příčině onoho zvuku. A byla zřejmá — blížil se temný zelený mrak — či mlha (je zajímavé, že v mnohých vizích a snech bývá tato apokalyptická mlha spatřena právě v zelené barvě). Z mlhy pak za onoho příšerného řevu vystřelovaly tlusté sloupy ohnivých protuberancí — sloupy ohně v podobě vlčích tlam. A zatloukal jsem tedy se všemi, kdo v domě žili, okna a ucpávali jsme všechny otvory, aby zhoubná zeleň k nám nevnikla a nebyla nám k záhubě. A z rádia ještě zazníval tichý melancholický hlas slečny hlasatelky a smutně nám líčil, jaké hrůzy a jaká příkoří mlha již lidem okolním způsobila. A utíkal jsem tedy ještě před mlžným sloupem rozeřvaným do obchodu pro nějaké jídlo a pití — a hlavně pro cigarety, abychom v domě překonali zajetí. A drancoval jsem tedy s jinými občany obchod a prchal zpátky v hrůze z krátícího se času. A pak již mlha plula kolem oken za řevu ještě strašnějšího, zřejmě a nezakrytě zvířecího. A nahlížela nám do oken množstvím očí, které byly lidské a ve spoustě pluly tou mlhou a civěly na nás bez mrknutí, upřeně...

A v jiném městě pak jsem ležel uprostřed snících lidí — v místnosti nějaké, tmavé a útulné, kam žádné světlo sluneční nedopadalo a jen plameny svic ji mlhavě osvětlovaly a zjevovaly očím ty postavy orgií spánku, ty gurmány snů, poživačně se převalující v nejrůznějších představách. A požil jsem nějakou drogu, nějakou látku, která mne unesla daleko, a padal jsem pak měkce v podobě listu, nadlehčován vzdušnými proudy zpět, a vánek laskal mé oschlé cévky a hladil mé hnědé, suché, křehké tělo. A v ladných obloucích jsem se snesl zpět na studenou podlahu a kámen mne probudil. Ležel jsem tedy mezi těmi spáči a záviděl jim hloubku snů a chtěl se vrátit do těla listu a vzlétnout. Ale sen byl pryč, utekl, schoval se v hlavě jiného spáče a dostihnout jej nebylo možno. A nebylo tedy jinak než zvednout se a pátrat ve tvářích těch spících a hledat náznak sounáležitosti, najít plachý úsměv či povzbuzující mrknutí. A šátral jsem tedy rukama v těch obličejích a hledal přátelství.

A zase v jiném městě byla slavnost — snad karneval či bál či velkolepý pohřeb. A byl jsem pozván k té slavnosti, seděl jsem tedy tiše v rohu na konci dlouhého stolu a jedl jsem cosi, nějaké klíčící rostliny — sál jsem jejich šťávy a nechal se unášet chutí. A šla tou místností dívka nějaká, drobná, a hledala krále. A její chůze podobala se letu, neboť nehýbala nohama, stála. A její kontury byly nejasné, jako by stála v jiném čase či v jiné prostoře, jako by nebyla zcela s námi. A nezaujala ji ani chuť podávaných rostlin, ani vonný dým z podávaných dýmek, ani látky, které jí hosté skládali k nohám, ani koťata a štěňata vzácných ras, kterými ji obdarovávali, a ptala se na krále. A letěla takto rejem bálu k němu, přitahována jím — a král se k ní pootočil a pohlédl svou tváří podobnou smrti a usmál se čelistmi bez svalů, bez masa. A v úsměvu toho krále byla pokora, byl vědoucí a bez příkras. Ten král se usmál, otočil se pak zpět, upil z poháru...

A ve městě na mořském pobřeží jsem hledal ten obchod se starožitným zbožím, který jsem chtěl najít. A nalezl jsem ho a nalezl jsem u toho obchodu též malou Liesele s matkou. A pozdravil jsem je a políbil Liesele a její matka se ke mně otočila a měla cizí tvář — byla to ale ona a usmála se na mne a ukazovala mi ve výloze nějaké porcelánové zboží a radovala se nad jeho krásou. A radoval jsem se také a Liesele též a očima jsme hltali jemné stěny hrníčků a vzory malované na nich tenoučkými štětci — a ruce, které to zboží malovaly a nechybily ani jednou, ani se nezachvěly a nezrušily nikdy přísnost čar. A odvedl jsem pak dívku stranou od matky a bylo nutno oznámit jí zprávu, tedy konečně jsem jí to řekl. Konečně jsem se přiznal, že spím, že jsem spáč a snílek a vše, co vidím, je jen můj sen, tedy i ona, i ono krásné porcelánové zboží v tom obchodě. Nechtěla tomu věřit a smála se. Otočil jsem se tedy na druhý bok a čekal na jiný sen...

A nad městy se zatím vznášely vzducholodě, oblohou putovala letadla — stíny strojů s očima červenýma a zelenýma — dravčím pohledem upřeným do rozbrázděných polí města. S pohledem starostlivým a ostražitým — pohledem ptačí matky. A v těch létadlech seděli lidé a pili nápoje a naslouchali zvukům z radiopřístrojů, očima pátrali mezi hvězdami. A kosmické koráby stoupaly do nepředstavitelných výšek a skřípěl v soukolí prach zvířený velkým strojem nekonečného těla oblohy. Ptáky v hnízdech laskal vítr a oni usínali.

Spal jsem tedy uprostřed města stavěného z nadýchaných peřin, ptačího peří a prošívaných dek. Hladila. Hladila mne hebká těla plyšových pokrývek a hlavu jsem nořil do polštářů. Snil jsem:

Byl večer, vše bylo výrazně modré — nebe, asfalt silnice, hory na obzoru, stromy. Jel jsem vozem. V jedné zatáčce jsem zastavil u maringotky, byla též oslnivě modrá. Vystoupil jsem. Hledal vchod. Ze zavřených dveří maringotky tekla po schodech krev. Rudá kaskáda v modrém přítmí soumraku. Vystoupal jsem tím krvopádem a otevřel dveře. Krev vyvěrala z prahu. Uvnitř svítilo žluté, ostré světlo. V policích podél stěn stálo množství zavařovacích sklenic — v nich kusy syrového masa. Vrátil jsem se do vozu a odejel...

Můj přítel se ženil, byl jsem pozván na svatbu. Po obřadu ženich s nevěstou odešli do zahrady. Hledal jsem je tam. Leželi v kapličce v zapadlém koutě zahrady. Kaple byla plná bahna. Přítel držel svou nevěstu v náručí, pomalu se ztráceli, zapadali — dívali se na mne bez jediného pohybu ve tváři.

Krajina snu byla napjatá, plná dramatických zvratů. byl jsem schoulen pod oknem spolu s množstvím dalších lidí, které jsem neznal. Opatrně jsme vyhlíželi ven. Před oknem stálo několik šedých, činžovních domů. Mezi nimi rostla vysoká žlutá tráva. Nějací lidé šli v husté rojnici a bušili do trávy — z trávy k našemu domu vybíhalo množství koček. Bylo ticho, ani lidé, ani kočky nevydali jediný zvuk. Zmocnila se nás panika a prchali jsme k oknům na druhé straně domu. Spouštěli jsme se po lanech do ulice. Na druhé straně svítilo oslňující slunce.

Byl jsem spolu s přítelkyní v domku rybáře na břehu ostrého mořského zálivu. Nad domkem se prudce vypínal svah hory. Kolem zálivu byla rozmístěna děla, pohybovalo se tam množství vojáků. Děla střílela a nad hladinu zálivu vyskakovala těla velryb. Bylo jich tolik, že jen v několika málo okamžicích bylo možno spatřit vodu...


A malá Liesele Lousshartová mne nechala spát, mávla nade mnou rukou a vkročila též do toho města a nechala se nadnášet kyprými duchnami. Snila:

Smrákalo se, šla jsem k silnici, stopovala auta. Jezdila však tak rychle, že je bylo možné vnímat pouze jako mžik světla. Otočila jsem se a spatřila za sebou moře, které tam předtím nebylo. V moři stál zčásti zatopený dům. Vedla k němu od silnice zídka. Po zídce jsem k domu utíkala, oknem vlezla do jeho nitra — v tu chvíli vše zmizelo, zůstal jen dům uprostřed moře. Dům prosáklý vlhkem a prostoupený šedavým světlem — snad odrazem mořské hladiny. Uprostřed jedné místnosti seděla má přítelkyně s naším společným známým. Okolo nich neprostupná bariéra tvořená světlem, podivnou silou, která z nich vycházela. Lákali mne k sobě nesrozumitelnými výkřiky. Pobíhala jsem domem, vyhlížela na moře, snažila se k nim dostat. Zcela znavena jsem usedla na rám jednoho okna a pozorovala moře, nad kterým začalo svítat. V té chvíli, kdy se moře zjasňovalo, temněla záře kolem přítelkyně a onoho muže, ve vodě se zjevovaly siluety ohromných rybích těl, které narážely do stěn domu, a já věděla, že jsou to nárazy zla.

Ve snu jsem se viděla, jak spím, viděla jsem také svou kočku, jak sedí u postele. Mluvila na mne ostře a hlasitě. Něco mi vytýkala — zvětšovala se, byla stále větší a větší. Jak rostla, zdálo se, že její hněv mizí. Probudila jsem se, kočka skutečně seděla vedle mé postele a upřeně mne pozorovala.


Ve městě stavěném v kopcích, městě kamenných věží a dřevěných přístavků, ve městě vlaštovčích hnízd, ve městě lepeném ze slin zvířat jsme se pak setkali a ruku v ruce kráčeli prosluněným náměstím. Vedro nás tlačilo k zemi a tvořilo v očích rudé obrazy. Přebíhala nám v sítnicích stáda zvířat a byly ty pláně našich očí nekonečné a chvěly se horkým vzduchem. Z postranní ulice vyjel dlouhý automobil plný postav. Zasmušile vyhlížely z oken a nechaly si průvodcem přednášet o okolním světě. A jejich vůz kroužil náměstím a ony hladově polykaly domy a ochutnávaly dlažební kostky, olizovaly kočky, spící ve stínu stromů, a voněly ke psům a poživačně hladily květiny v záhonech. Bylo tedy pak všechno snědeno a nezůstalo nic, pláň, kterou jsme měli s Liesele v očích, vyšla z těch očí a byla teď všude. Autobus s turisty odjel a nechal nás samotné v pustině bývalého města. Nezbylo nám tedy nic jiného než poskočit a rozeběhnout se k obzoru.

Za obzorem stála další města. A byla barevná a vonná. V červeném městě měli kolotoč, jakési ruské kolo, bláznivě se otáčel a otáčel. Výskal a smál se. Ve žlutém městě měli papírové psy; v zeleném jezero s dřevěnými kachnami; v modrém starostu s hlavou odvrácenou dozadu — díval se z radničního okna do polí, kde rolníci stavěli snopy; v růžovém městě pak pouštěli draky, létali na nich a nechali nás létat též. Letěli jsme tedy na draku a hladili jeho hadí kůži. Kolébavý pohyb onoho tvora nás uspal. Letěli jsme tedy spící nad městy dalších barev, uvolněni a šťastni. Pršel teplý déšť. Byli jsme ve městě plném vody, nad našimi hlavami stála hladina moře, vlnky se třpytily jako hvězdy. Ryby vplouvaly do dveří a oken domů, pluly kolem věží, pod mosty i nad mosty. Bylo to město ryb a ticho v něm bylo tak hutné, že jsme zrychlili let svého draka a prchli odtamtud.

A pod námi žilo město plné starců, donekonečna jezdících tramvajemi, donekonečna stojících v dlouhých frontách v obchodech a úřadech. Město lidí, jejichž život podobal se životu hmyzu. Město švábího pobíhání, město polotónů, polosvětla, polotmy. Cílem lidí v tomto městě byla smrt. Všichni k ní spěchali, všichni si ji předbíhali a podpláceli ji. Velechrámem tam bylo krematorium a nad jeho komínem — věží s kouřovým muezínem, stál rotující sloup horkého vzduchu.

Bylo pak město velkého pádu, tlaku ve spáncích a strachu. Padali jsme tunelem plným kouře, hustotou nedýchatelného smogu. A dopadli jsme s hlasitým žuchnutím a probuzení bylo zřejmé. Nervozita a úzkost se kradla do našich tváří. Ve strachu, jako ztracenci, bloudili jsme v ulicích. A pospíchaly tudy postavy jiných lidí, jejich krok byl pravidelný, přísný. Lidé pochodovali a přidávala se k nim zvířata i rostliny, také domy a automobily a vody z řek a dlažební kostky a elektrické dráty i sloupy, vše pochodovalo za nevzrušeného hovoru, banálních řečí i zhmotněných skutků. Pochod trval dlouho, nekonečně — útvary se nořily do trychtýře mlýnku. Někdo se smíchem točil klikou a mlel, mlel...

Nebylo měst a nebylo snů. V prázdném prostoru jsme se vznášeli s malou Liesele — nebylo světla a nebylo tmy.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage