Šance /
Ukázka z knihy
BÁSEŇ NA NAROZENÍ SYNARáno stál na obloze tenký srpek měsíce.
Nebe bylo ještě modré, jen dole
pár mraků táhlo jižním směrem.
Slunce padalo na trávu.
A pak se všecka ta sláva
vylila do hrdla nebes
zatímco černí pardáli se plížili za kořistí
žluté oči tygrů rozbíjely tmu
na kusy z dětského dalekohledu
a ježci šustili pod keři, žrali žížaly, plivali listí
I všichni netvoři chválili Hospodina
a ty, zrozený pod kometou a ve sluneční vichrnici
jsi sotva lapal dech, který ti chtělo ukrást
hrdlo nebe, odvést si tě s sebou.
Od nemocničních sestřiček jsi dostal do vínku
krásu, chytrost a království.
A pak tu budeme my,
odvaděči zlých snů, měkké a pružné
stromy na šplhání, sypači polibků
a samohlásek, které ti nakrojí barvy
a složí svět. Složený
se už zpátky nenavrátí –
už nikdy nebudeš znovu žít mezi plovoucími květinami
a průhlednými stoly, v krajině slabik a zpěvů
na vnitřní straně očí: věci
ztuhnou na lávu.
Teď všecka ta sláva se vylévá
do hrdla nebes
a já jsem velká, šťastná, bílá jak yzop,
jak ten, komu bůh všecko
odpustil.
To za oknem je déšť:
tichý neodkladný posel,
dítě ho slyší, samo bílé jak yzop,
nepřevoditelné na nic předtím
ani potom.
XXX
Ale až za koncem a nejhloub
touha být jako všichni:
obcházet svůj dům jako obcházíme
mlhu,
zasadit strom
a nerozumět prorokům.
Já jsem taky chtěla
jíst ústřice s citrónem
na ulici Montmartru,
já jsem taky chtěla klid a prachy
a jasné barvy kamenů pod vodou.
Jasné barvy kamenů pod vodou!
Pomalé večery
… pomalé večery, kdy se jedla i slova
a vzadu za námi
tvořila obraz — nápis
nečitelný, ale dokonalý
jako tehdy, když slova
byla ještě věcmi, jejich melodií
na studené, ohořelé zemi.
