Radim Kopáč, MF Dnes, 10.5.2000, s.23
Poezie plná šancí i nadějeSylva Fischerová (1963) vstoupila do české literatury před čtrnácti lety básnickou sbírkou Chvění závodních koní. Tehdejší kritika označila debut jako osobitou výpověď o současném mládí a autorka se záhy dočkala anglických překladů. Od té doby o sobě Fischerová dala knižně vědět třikrát: jsou tu Velká zrcadla z roku 1990, V podsvětním městě (1994) a nejnověji pak sbírka Šance. Poetika debutu v sobě nesla rozmáchlé gesto emancipované dívky. Druhá knížka znamenala odklon od romantismu mládí k meditativnějšímu i skeptičtějšímu výrazu. Ten se na pozadí existenciálních souřadnic města prohloubil ve třetí sbírce. Souběžně s tematickými proměnami se konstituoval Fischerové básnický jazyk užívající bohatou a vrstevnou metaforiku, četné symbolické odkazy a především vnitřní významovou dynamiku, v níž jsou básně neseny.
Nynější sbírku můžeme považovat za esenci předcházejících knih: Šance pracují jak s motivem revolty proti stavu světa, tak s hlubokou religiozitou vyvěrající téměř z každého verše. Nicméně není to všespasitelská víra, která se prohlašuje za jedinou správnou a jíž je třeba poslušného sebeobětování. Stejně tak to není víra rezignující na hmatatelnou realitu a směřující výhradně do duchovních sfér. Naopak: Fischerová zůstává možná až příliš zaklesnuta v každodenní skutečnosti, vnímá její pozitivní i negativní kontury stejně střízlivýma očima. Básnické obrazy tu vyrůstají z reálií autorčina života, z drobností a okamžiků, ale i z kruciálních událostí, jakou je narození syna. Se stejnou intenzitou se v poezii Šancí zrcadlí minulost se svými hříchy, aby znovu prošly nutnou reflexí a staly se mementem.
Svým básnickým gestem Fischerová tíhne i přes náboženské konotace k revoltujícímu volnomyšlenkářství. Usiluje "otevřít srdce i tělo/ bezpodmínečně a navždy", dobrat se radikálního řezu, kterým odstraní ze života svazující řád a umožní uchopit skrývané tužby a přání. Jenže zatímco například generace Ginsberga a Kerouaca se ohlásila rázným "bouchnutím do stolu", poezie Fischerové není tak konfrontační: její revolta je žensky citlivá, spíše melancholicky zasněná, dokonce optimisticky rozevlátá jako "... roztrhané/ kusy nebe a moře/ tam v horizontu...". Bůh je v tomto kontextu básnířce oporou k dosažení osobních cílů, nikoli cílem samým; Bůh dodává naději. Neboť básně Sylvy Fischerové jsou v jedné rovině touhou po seberealizaci i skeptickou výpovědí o okolním světě zahleděném do sebe, o světě nenávisti a zla, se kterým je třeba dennodenně bojovat: "... zlo / nevyhraje... jenomže o tom neví... /a i kdyby vyhrálo, nedalo by se /na to přistoupit, nikdy!"
Sbírka Šance je psána s emocionální spontaneitou, která sice občas sklouzne až k hranicím patosu a sentimentality, nicméně básnířčin hlas je vzápětí vyvážen bohatě strukturovanými pocity a obrazností, leckdy hraničící až se surrealistickým vnímáním světa: "krajina si vyskočila radostí/ a byl z toho rybník".
