Žiju si jako rybouac / Recenze /
Josef Chuchma, MF Dnes, 4.8.1998,s.14
Rybovi se nejlépe plave v pivu
Soudě podle knižního debutu Žiju si jako Rybouac, závisí švunk a šmak textů Oscara Ryby na tom, jak se autor položí do odvázaného, sarkastického řečového proudu, jenž patří k charakteristickým znakům tvůrců z Branických almanachů. Tyto samizdatové sborníky připravoval Ryba ve druhé půli 80. let společně například s Václavem Kahudou, jehož knihy Veselá bída a Exhumace vydal brněnský Petrov v téže edici jako "Rybouaca". Ke Kahudovi, postavě fyzicky i umělecky jistě grandióznější, se váže i nejlepší ze čtrnácti povídek Rybova svazku - třístránkový erbovní kousek zvaný U Kahudy, popis první návštěvy v bytě démonického přítele ("Nemusel jsem ani vstoupit do baráku, a už to přestávalo být v pořádku... Zvonkem jsem rozsvítil světlo na chodbě a teprve vypínačem jsem zazvonil").
Ironie z pražské čtvrti Braník (s hospodou Na staré kovárně) je hlasem městské i životní periferie, není to však společenství z rodu hrabalovské enklávy v Libni padesátých let - velkých tvůrčích gest modernistických koncepcí intelektuálů na okraji. Ryba je ještě více než Kahuda mužem empirie. Smysl pro absurditu se u tohoto pětatřicetiletého debutanta plně realizuje v parodistických detailech, v historce prověřené hospodskou pospolitostí, jíž je dílko někdy i zasvěceno - když kumpáni v povídce vystupují. Ryba se pokouší podchytit "jakési tajemství osmdesátých let"; zdroj šílených akcí a zážitků mu poskytla vojna. Od poloviny knihy se ovšem odvázaný zapisovatel drobných krutostí nejednou promění v moralizujícího pozorovatele či epizodistu, jenž rád zužitkuje i tu poslední životní nepříjemnost, která ho potkala. Čím je Oscar Ryba odpovědnějším občanem, tím hůře pro čtenáře. Jako by v průběhu své prvotiny zestárnul a psaní mu už nešlo jako před lety. Ta kolísavost k autorskému typu, jímž jsou insitní braničtí jezdci, asi patří.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz