Ukázka z knihy
KoťátkoJezdil jsem do skal, i když byl Honza na vojně, ale pokaždé jsem za něj musel hledat náhradu, nikdy nebylo jisté, jestli najdu ve skalách spolulezce. Potřeboval jsem někoho, kdo je každý víkend ve skalách, a nakonec jsem takového člověka našel. Honzův náhradník se jmenoval Koťátko.
Koťátko moc toužil být velkým horolezcem, ale byl střízlíček a maminčin mazánek. Jezdil do skal, a zatímco my jedli gulášovou polévku v bufetu, vytahoval na schodech z kletru maminčiny svačiny. Proto se mu také říkalo Koťátko, ačkoli po rodičích zdědil snesitelnější příjmení Kočko.
Když se ale večer spustili lezci ze skal dolů a vyprávěli si, co zdolali, když probírali všechny obtížnosti a záludnosti přelezených cest, všechna pro a proti, aby objevili ve správném světle své přednosti, zlepšili svou morálku a dokázali se příští den zase houpat na tenkých lanech a nejistých smyčkách vysoko nad zemí, tehdy Koťátko vešel do sálu a nastavoval uši.
On nečetl snad žádné jiné knihy, jenom horolezecké průvodce s popisy výstupů a cest. Co si nepřečetl, to vyslechl a pak obojí konfrontoval. Stal se oblíbenou místní postavičkou, občas rád nosil pod stěny lezcům batohy a mnohokrát mu známí nabízeli, ať se naváže.
Ale Koťátko si troufl jenom na krátké cesty. V tom byla jeho tragédie. Několik metrů nad zemí dostával neovladatelný strach. Vím to, protože už dávno před Honzovým odchodem na vojnu se někdy stávalo, že přijet nemohl a já nesehnal jiného spolulezce, a tehdy jsem brával Koťátka s sebou a vybíral pro něj krátké cesty, takové, u kterých šlo ze země dosáhnout pomalu na vrchol a nemělo ani cenu vytahovat lano. Koťátko si pískal a lezl, cítil se v bezpečí, ani se nemusel dívat, kam má sáhnout. Teoreticky znal totiž všechny cesty nazpaměť.
Večer jsme šli dolů do hotelu a přetřásalo se, co kdo přelezl. Koťátko skromně mlčel. Jenom když přijel někdo neznámý, Koťátko se jako místní cítil v převaze. Jednou přijel i český reprezentant.
Prohlédl si naši výzbroj, tou dobou ještě z valné části složenou z výzbroje hasičů a pokrývačů, a požádal nás, abychom ho zavedli pod nejtěžší stěnu. Neskrývaný posměch, se kterým se díval na náš nevalný, ale milovaný vercajk, způsobil, že stěna, pod niž jsme ho dovedli, se jmenovala Pozdní lítost, podle pocitu, který člověka přepadl v jejím nejtěžším bodě, z něhož se už nedalo vrátit ani o kousíček dolů. Když se do něj člověk dostal a zjistil, že nemůže dál, mohl se vrátit už jenom jediným způsobem: dlouhým a nepříjemným pádem.
Je to pokaždé zhruba stejné: nejdřív padáte a čekáte, jestli se lano napne, a ono se, pokud máte štěstí, napne, najednou se zastavíte ve vzduchu a vzápětí lano zapruží, zhoupne se a praští s vámi o stěnu buďto bokem, nebo zády, nebo čelem.
Reprezentant lezl a měl docela páru, protože když poprvé spadl, nechal se spustit ke kruhu a zkusil to ještě jednou. A potom to zkusil do třetice. Teprve pak toho nechal. Byl už potlučený. Vím to, dívali jsme se ze země, leželi jsme pod ním na zádech, pod hlavou batohy se směšnou výstrojí, a se zadostiučiněním žvýkali stéblo trávy.
Objevil se večer ve výčepu hotýlku a snažil se napravit svému mužstvu morálku. Objednal si fernet a začal přes stůl vyprávět.
V tu ránu u něj seděl Koťátko. Reprezentant pracoval na svém renomé. Z cest, které kdy vylezl, vybíral ty nejtěžší, máchal při tom rukama, takže zabíral půl stolu, a vedle něj seděl střízlík Koťátko.
Jenomže ten střízlík znal všechny knížky a všechna vyprávění a mapy a fotografie nazpaměť a strašně to prožíval, takže mu občas mimoděk něco uklouzlo: třeba když horolezec popisoval, jak najednou před ním byla úplně hladká stěna, Koťátko hned vyjekl, že přece není úplně hladká, protože když se člověk lépe podívá, zjistí, že do jedné prasklinky se dá nacpat malíček, nebo když reprezentant vyprávěl, jak cvakal zuby hrůzou, protože na deseti metrech nenašel žádné jištění, uváděl Koťátko, že se tam dají při troše šikovnosti najít hned dvě, a reprezentant pokaždé strašlivě zakoulel očima. Když se ho pak Koťátko bezelstně zeptal, která je podle něj nejtěžší cesta na Annapurnu, obrovskou pěstí bouchl do stolu, sebral si svůj vercajk, jaký jsme ještě nikdy neviděli, a vypadl ven.
Druhý den ráno, když jsme se vzbudili, byl Koťátko ještě ve spacáku. Šťouchli jsme do něj a oznámili mu, že poleze s námi na Starostu. Měla to být odměna za to, že nás, kluky z Meziměstí, Kostelce, Police, Machova a kdovíjaké další vsi, zbavil toho frajera. Starosta byl totiž Koťátkův sen. Dal se obejít vzhůru po svahu a krátkou stěnou se člověk dostal až na předskalí. Na tom předskalí právě Koťátko už mnohokrát stál.
Jenže mezi předskalím a vlastním Starostou zela propast. Bylo potřeba ji přeskočit a zachytit se v letu protější stěny. To Koťátko nikdy nedokázal: ne že by se nedokázal zachytit, on nedokázal skočit.
I tentokrát zůstal na předskalí poslední, všichni ostatní už přeskočili a vylezli krátkou stěnou na prostornou plošinu, ze které se lezlo dál. Stáli jsme na ní, pár metrů od Koťátka. Křičeli jsme na něj a Koťátko se třaslavým hlasem vymlouval.
Byl navázaný, dal se přemluvit, aby došel až těsně k hraně, ale pak se podíval dolů a ztuhl. Všem to bylo k smíchu, jenom já jsem si najednou kdovíproč vzpomněl, jak jsem v dětství nemohl hrát za své žákovské mužstvo, protože jsem nedokázal, kdybych tisíckrát chtěl, překonat strach z rány. Bylo mi Koťátka najednou líto, ale napadl mne jen jediný způsob, jak mu pomoci.
Podíval jsem se, jestli je jeho lano na naší straně dobře zajištěné, a když se Koťátko opět naklonil nad propastí, pořádně jsem tím lanem trhnul. Koťátko s velkým křikem zavrávoral a řítil se dolů. Lano se napnulo a zhouplo a Koťátko se vzápětí zuby nehty držel pod námi ve stěně.
Trochu jsem se bál, co mi za mou pomoc řekne, ale když se s odřeným čelem a rozbitým nosem vydrápal nahoru, zářily mu oči a moc mi děkoval za to trhnutí, protože se mu snad konečně splní jeho sen.
Opravdu se mu splnil a na začátečníka zdolal velmi slušně zbývající stěnu, ve které jsem i já měl obličej těsně u skály, aby se mne nezmocnila závrať, protože měl z věčného lezení po skalkách docela vybroušenou techniku.
Skutečně vylezl tenkrát na Starostu a úplně z toho zdivočel; ještě toho roku se vydal úplně sám na Elbrus, protože nikam jinam než na východ se tehdy nesmělo. Měl jenom cepín, mačky, stan a karimatku a říkal, že na cestu se nějak doptá.
Zanedlouho nato byl ale převrat a Koťátko se mohl vydat na Mont Blanc, a pak kdykoli jsem ho viděl, byl lepší a lepší. Prozradil mi jednou, mezitím uplynulo trochu let, že když vylezl na první osmitisícovku, uslyšel tam nahoře věčné ticho.
Říkal, že dole pod ním se válely mraky a sníh na slunci jiskřil a v tichu kolem slyšel cinkat rolničky, slyšel je prý tak zřetelně, až mu srdce zjihlo, a připadal si jako úplně malý kluk, který čeká na Štědrý večer, který vyhlíží oknem do tmy, jestli nezahlédne zlaté sáně přislíbené maminkou. A prý měl dokonce na pár vteřin pocit, jako by tím oknem uviděl jakousi krásnou, dávno zapomenutou krajinu, podobnou té, ke které já kdysi mířil s Lucií na plošině vlaku, krajinu, v níž jsou stále Vánoce.
Velká naděje
Všichni ve mě vkládali velké naděje, nejvíce ale tatínek. Už odmalička jsem byl na každém zápase. Maminka se mnou sedávala těsně za střídačkou, v první řadě za mantinelem, a krmila mne z lahve. A táta se rozběhl po křídle proti soupeřově brance a zastavil se, až když lidé začali bušit pěstmi do všech mantinelů a řvát: Góól!
Než jsem se odnaučil plakat, rozkřičel jsem se pokaždé, když diváci bušili do mantinelů, a ty se třásly kousek ode mne. Všichni se pak omluvně usmívali, ale při další brance se zapomněli a bušili do plechů zas.
Když od nás táta po letech odcházel, vzal si jenom to, co měl zrovna na sobě, a krabici s novinovými výstřižky. Byla v ní i ona slavná zpráva o mém narození. Pro otce bylo štěstí, když stával se zdviženou rukou, a protože mne měl rád, chtěl i mně zajistit co největší štěstí.
Vím, že si výstřižek s mou fotografií často prohlížel a myslel si při tom, že drží v ruce mou vstupenku do nebe. Když ale stál naposledy ve dveřích s lepenkovou krabicí, byla už ta vstupenka propadlá.
Rodiče měli totiž smůlu, byl jsem lekavé dítě. Projevilo se to později, když mne tatínek přivedl slavnostně do nejmladších žáků. Bál jsem se kopanců, uhýbal jsem soupeřům a dokonce i prudce letícímu míči. Tatínek dlouho svaloval vinu na trenéry, ale nakonec musel uznat, že mají pravdu. Přestal mne na tréninky vodit. A já byl rád, protože se mi tam posmívali, byl jsem rád, ačkoli jsem cítil, jaké je to pro tátu zklamání.
Táta se ale nevzdával a dál bojoval o mé štěstí. Přihlásil mne do házené a do košíkové, pokaždé se stejným výsledkem.
Jednou v zimě se dočetl, že se koná závod v běhu na lyžích nejmladších žáků, a napadlo ho vyzkoušet, zda se na lyžích konečně neprobudí můj dřímající talent. Přes všechna zklamaní a potupy mi totiž táta stále věřil.
Na lyžích jsem tou dobou trochu uměl a otci, který doopravdy rozuměl jenom kopané, se zdálo, že mi to jde báječně. Ten den objednal taxík, a když jsme dojeli na místo, řidič uctivě podával otci z kufru mé lyže.
Otec se rozhlédl po přítomných. Bylo jich hodně a všechny bylo třeba porazit, ale otec se nebál a po chvíli přinesl startovní číslo. Slavnostně mi ho přišpendlil na bundu. Bylo to číslo sedm. Táta byl pověrčivý a nikdy nehrál v jiném dresu než s číslem sedm.
Tou dobou jsem viděl tátu hrát už bezpočtukrát. Viděl jsem zblízka, jak mu loktem ve výskoku vyrazili zuby, viděl jsem, jak mu tekla krev z nohou po zásazích špunty na soupeřových botách, viděl jsem, jak mu v šatně na dřevěné lavici o přestávce lékaři ty rány šili, aby mohl nastoupit ještě ve druhé půli, ale nikdy jsem neviděl tátu odstoupit. Jenom jednou: to o sobě nevěděl a byl na nosítkách. Všechno by možná dopadlo daleko hůř, nebýt té sedmičky na dresu.
Když bylo číslo přišpendlené, táta se narovnal a prohlížel si mne. Cítil jsem, že je to mimořádný okamžik. Pak nás zavolali a táta mi na startovní čáře připnul lyže. Věděl úplně všechno o kopané a žádný jiný sport se kvůli tomu nikdy nenaučil. Věděl, že vybíhám jako sedmý, věděl, že je to velká chvíle, ale nevěděl, že jsou lyže sjezdové a lyže běžky. Ani já to nevěděl, neměl mi to kdo říct.
Postrčili mne, já se rozjel, jediná sedmička mezi osmdesáti šesti. Věděl jsem jenom, že tátu nesmím zklamat.
Dal jsem do toho všechno, ale předjeli mne všichni. Předjeli, to je slabé slovo. Oni kolem mne přeletěli. Cloumal jsem nohama ve sjezdovkách, až jsem měl paty do krve rozedřené, a vůbec jsem nechápal, jak v tom ostatní dokážou tak letět.
Po dlouhé osamělé jízdě jsem se konečně přiblížil k cíli. Tatínek už to věděl. Když jsem se nevynořil z mlhy jako první, hned vytušil nějakou zradu a důkladně zkoumal vítězovu výstroj. Bouřil se, ale musel uznat, že se nejedná o žádný doping.
Čekal dlouho. Pořadatelé reptali, ale dokud jsem byl na trati, nemohli závod ukončit. Když jsem konečně projel cílem, byly už ceny dávno rozdány. Stál tu jenom jeden rozhodčí se stopkami a jeden pořadatel se startovní listinou. Otec měl ruce v kapsách, aby nebylo vidět, jak svírá pěsti, ale nešel mi vstříc ani o krok. Nemohl, protože ctil pravidla a závod je závod.
Každý krok jako by mi uřízl kus paty a únavou jsem skoro neviděl. V mlze jsem před sebou spíš tušil, než viděl svého velikého a slavného otce a věděl jsem, že na mne čeká, ale že ke mně nemůže, že musím dojít sám, protože taková jsou pravidla. A věděl jsem, že nesmím zklamat, že musím dokončit ten zápas, leda bych o sobě už nevěděl, leda kdyby mne nesli na nosítkách. Pak jsem se zhroutil do náruče svého otce.
Rozhodčí zmáčkl stopky. Pořadatel zapsal poslední čas. Otec mne zvedl a nesl mne pryč. Nesl mne v náruči a nesundal mi lyže. Nesundal mi je celé tři kilometry, nesundal mi je na schodišti, až když mne uložil do postele. Hýbal jsem ve spánku nohama, otec je musel držet, když mi ošetřovali paty. Paty se zahojily a sníh roztál.
Už je to dávno, co jsem býval chlapec. Bydlíme na samotě v horách, jenom jednou týdně jezdím dolů do města obstarávat nákupy. Naposledy mne v supermarketu náhle porazila chřipka. Opřel jsem se o držadlo vozíku, pohyboval se jen s vypětím vůle a na zboží jsem téměř neviděl. Potřeboval jsem klid a horký čaj, ale ještě bylo potřeba zaplatit a odnést nákup do auta. Vzal jsem si u pokladny prázdnou krabici a nákup naložil do ní, už zbývalo jen přenést ji do kufru.
Pokaždé musím dát jednu nohu na nárazník, položit si krabici na koleno, jednou rukou ji přidržovat a druhou hledat klíčky v kapse a pak otevřít kufr. Bylo to to poslední, co zbývalo udělat, a pak mne čekal horký čaj.
Zvedl jsem dveře od kufru. V tom okamžiku se krabice od banánů rozlomila. Všechno spadlo do louže. Sklonil jsem se nad pohromou a ve stejném okamžiku mne dveře od kufru vší silou udeřily do zátylku. Zřejmě zamrzly zvedací písty. Byla to veliká rána, tak veliká, jako když duní mantinely. Ale nerozplakal jsem se. Klekl jsem do studené břečky, jednu ruku jsem vztyčil nad sebou a přidržoval víko od kufru alespoň tak, abych tou druhou naházel věci dovnitř. Potom jsem nastartoval motor rozhodnutý neusnout vyčerpáním dříve, nežli se dostanu domů.
Věděl jsem, že dokážu doma ulehnout bez náznaku rozčarování. Končil normální všední den a já splnil všechno, co jsem si ráno předsevzal. Byl jsem užitečný. Udělal jsem všechno, jak nejlépe to šlo. Byl jsem unavený, ale spokojený a šťastný. Dávno jsem zapomněl na bolest, kterou jsem cítil, když jsem si do krve odřel paty, dávno jsem zapomněl, jak mne v očích tenkrát pálil slaný pot, a věděl jsem, že stejně tak zapomenu na horečku a na zimnici, která se mnou cloumá. Když jsem se dostal do zatáček stoupajících k horám, vystřídal ledový déšť hustý sníh. Silnice nahoru do sedla byla zachumelená a přede mnou projetá jediná stopa. Zimnice mnou třásla, ale odněkud zhluboka mne hřálo maminčiných pár kapek jantaru. I když je to velmi dávno, co jsem býval chlapec, byl to zas ten samý závod.
Někdy v noci ze spaní hýbu nohama. Útočím. Zkouším to středem a zkouším to po křídle. Nepláču, ani když duní mantinely.
A třebaže někdy bývám velmi unavený, nepřestávám hýbat nohama, vím, že musím dokončit svůj započatý zápas, leda bych o sobě už nevěděl, leda by mne už nesli na nosítkách. Spíš tuším, než vidím stát v cíli svého Věčného Otce a vím, že nemůže jít ke mně, nemůže, i kdyby chtěl, protože taková jsou pravidla, která se musí ctít až do konce, než mne, maličkého, sevře Jeho náruč.
...uslyšel tam nahoře to věčné ticho.
Slavnostně mi ho přišpendlil na bundu.
