Srdce na udici /

Ukázka z knihy

Totál rektál
(příběh člověka)


Všechno začíná ve tmě.
          Vjíždím do mrazivé tmy, která se rozprostírá všude okolo. Jsem její součástí. Jako když jsem byl pod lavinou. Tehdy se na mě sesunul sloupec sněhu ze střechy, zmizel jsem v něm. Vdechl jsem zmrzlý chuchvalec, hned roztál v nose, protékal mi do pusy, vlhký, ostrý sníh. Viděl to brácha a zavolal rodiče. Než se ke mně táta dostal, byl jsem v mrazivé tmě. Pohřbený. Bez hnutí uvězněný v ledu, svázaný tíhou, která na mě ležela, bez dechu. Slepý a odevzdaný. Zkusil jsem se pohnout, ale nešlo to. Vlhko mi pronikalo do kůže, na čele roztávaly krůpějky zimy, stékaly po skráních. Něco na mě sáhlo, cítil jsem dotek, svíravý a pevný, pak povolil.
          A teď zase. Dýchám chladnou tříšť. Nevydám ani hlásku. Něco se stalo. V uších mi rezonuje nepříjemně vysoký tón, kolísavý a pichlavý. Úporné kvílení. Ještě pár minut a prasknou mi bubínky. Něco se stalo. Chce se mi řvát, ale nejde to. Necítím nohy. Had přeseknutý v půli. A hlava k prasknutí. Od pasu dolů nemám tělo. Necítím nic.
          Houkání sanitky konečně slábne, vzdaluje se a mizí. Vjíždím do modré, mrazivé tmy.

Jako bych se vracel domů.
          Sníh se rozpíjí, bílá barva pálí. Všechno tady znám. Stromy, lesy, chalupy zasazené ve stráni jako krabičky od sirek, utopené v závějích. Střechy se prohýbají. Starý sníh je těžký a zašedlý. Jsem doma.
          Vyrostl jsem na horách, mezi lidmi, kteří je milovali. Dodnes mám pocit, že mě vytáhli z matčina lůna s malými dřevěnými prkýnky na nohou. Lyžovat jsem uměl dřív než chodit. Fakt. Ten pohyb byl tak přirozený a snadný, že představa života bez lyží na nohou – ne, to jsem si prostě nedokázal představit. Lyže jsem si připínal jako ornitoptéra, abych se mohl vznášet uprostřed bílého nebe. Bez nich bych byl pták bez křídel.
          Můj otec zbožňoval koně. Mohl bydlet v maštali. Matka ho tam často posílala.
          — Jdi si chrnět do stáje! Budeš šťastnější. Usteleš si na slámě, Bělina a Kája na tebe budou funět a já se aspoň v klidu vyspím!
          Vyčítala mu, že má ty svý koně raději než celou rodinu. On se tvářil, že neví, o čem je řeč. Když hudrovala přespříliš, začal si zpívat Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. To ji odzbrojilo.
          Dětství jsem měl sladké. O rok starší bratr, stejné číslo jako já, v zimě na svahu a v létě na stromech nebo na koňském hřbetě. Až puberta mě vyhodila ze sedla. Šlo to ráz na ráz, jeden průser na druhý.
          S bráchou jsme vyráběli třaskaviny. Dělali jsme to mockrát. Když jsme neměli do čeho píchnout, vždycky vyletěl nějaký strom v lese. Chuligáni k pohledání. Všechno podle spolehlivého návodu. Půlkila hliníkového prášku a hypermangan. Teplota hoření přes tisíc stupňů. Taví se tím koleje. Docela slušný svinstvo.
          Byl pozdní večer. Tma, podzimní mlha a vlhko za krkem. Lesní žínky už to dávno zabalily, jenom já s bráchou a ještě jedním kámošem jsme se těšili na pořádnou šupu. Proužek pijáku vymáčený v Travexu jako odpalovací zařízení. Jenže tenkrát ve tmě do toho někdo z nás kopnul nebo šlápnul na pikslu s tím sajrajtem. A ono se to odpálilo samo. Najednou jsem nic neviděl, nevěděl jsem, co se děje. Celý obličej v ohni. Jako bych měl do tváře zabodané tisíce rozžhavených připínáčků. Chtěl jsem si to trochu otřít, tak jsem si do těch spálenin vetřel ještě hypermangan. Měl jsem pocit, že mám ksicht bez kůže. Řval jsem bolestí a vzteky. Popáleniny druhého stupně. Na rukách to byla trojka.
          Brácha mě dovlekl domů a tam nikdo. Letěl k sousedům, u kterých naši vysedávali a zpíjeli se v touze zapomenout na bolševickou stvůru, která je dusila.
          — Mami, Vilda se tak trochu popálil. Možná, že by ses mu na to měla podívat.
          Rodiče přišli, viděli a žasli. Ale rychle se vzpamatovali. Okamžitě mě vezla sanitka do špitálu.
          Ležel jsem tam na pokoji s ovázanou hlavou, oči zasazené do děr v bílém obvazu. Obě pracky po lokty zafačované, jenom palce mi z toho stály jak dvě péra.
          Když mě pustili z nemocnice, měl jsem ksicht samý strup, ruce pořád zavázané. Super frajer. Bylo mi čtrnáct.
          Ve škole mě vyškvařili. Nabodli mě na rožeň a pomalu opékali. K rozchechtaným spolužákům se přidávali i kantoři. Pan ředitel využil mého zuboženého stavu k zuřivé agitaci. Nahnal celou školu včetně kuchařek a staré pajdavé uklízečky do tělocvičny, postavil mě doprostřed kruhu lidských očí a ukazoval mě jak nějakého cizokrajného, prudce jedovatého plaza.
          — Jenom se podívejte! Všichni se dívejte! Vidíte ty jizvy? Ty barvy? To mu zůstane! Dobře si ho prohlídněte. Tak dopadnou grázlové, kteří si hrají s výbušninami! Chtěli byste tak vypadat? Jenom si ho dobře prohlídněte.
          A tak si mě všichni prohlíželi. Čuměli na strupatce s křivým úsměvem budoucího kriminálníka a v jejich pohledu se mísil respekt s pohrdáním.
          Jizvy se časem zacelily. Stejně jsem nebyl typ, co balí holky na hezkou fasádu. Nejlíp mi to šlo na svahu. Takového borce na lyžích žádná z nich neviděla. Ve frontách na vlek mi padaly do náručí.

Skončil jsem základku a přihlásil se na střední školu. Jezdil jsem kvůli tomu autobusem třicet kilometrů, hodina zabitýho času denně, když nepočítám čas strávený ve škamnech. Snažil jsem se přizpůsobit, snažil jsem se zapadnout, ale moc mi to nešlo. Chodil jsem na gympl. A taky s holkama. Bohužel do školy jsem chodil častěji a pravidelněji než s holkama. Moje randění se tou dobou odehrávalo spíš v teoretické rovině. A v rovině snů.
          Až těsně před maturitou jsem potkal holku, která se mi o patnáct let později stala osudnou. Jitka.
          První rande bylo dráždivým příslibem budoucích zážitků. Doprovodil jsem ji, políbil a v omráčení se šoural domů. Chtěl jsem být sám. Unaveně jsem sebou plácnul na postel ve svém pokoji. Z obýváku ke mně doléhaly monotónní zvuky televizoru. Rodiče pravidelně usínali u nudných večerních pořadů.
          Vybavil jsem si Jitku. Vezmu si ji. Jednou si ji vezmu za ženu.

Otevřel jsem oči.
          Húú, ééááá, huáá, úúú
          Kousek ode mě se zmítá nahý tvor. Řve, vykřikuje, úpí.
          — Húa, ééíííí.
          Doprdele, kam jsem se to dostal? Že by posun v čase? Vypadá to na dobu kamennou. Je to člověk — nebo opice? Neandrtálec? Kdy žili tyhle pralidi? Určitě někdy před Kristem. Dějepis jsem nikdy moc nežral. Znovu si ho prohlížím. Přízrak z třetihor. Rozvrkočená kštice, chlupatý po celém těle, prošedivělé vousisko a tlama dokořán. Není nejmladší. Ááááíííááá. Ale něco tady nehraje. Lůžko, po kterém se ta kreatura válí, je současné — a neandrtálec, pokud vím, chrápal na zemi v jeskyni s rytinou mamuta na stěně. Tady jsou zdi holé a bílé. Úúú, hu, uaáá. Húúúííí. Místo poházených pazourků a oštěpů má kolem postele nějakou fáčovinu, něco jako závěs nebo moskytiéru.

Asi jsem se zbláznil.

         — Tak už jste se probral? Máte bolesti?
         — Cože?
          Sklání se nade mnou sestřička. Chvíli mi trvá, než se zmůžu na dotaz.
         — Kam — kam jste mě to dali, sestro?
         — Jste po operaci. Tohle je jednotka intenzivní péče. Vezu vám další infuzi.
          Docela se mi ulevilo, když jsem zjistil, že trčím v současnosti. Jen jsem si neuměl představit, co mám společného s příšerou na vedlejší posteli.
         — Ale co je tohle?
         Posunkem hlavy ukazuju na opočlověka v síti.
         — Hezky v klidu ležte. To je pan doktor.
         — Co?
         — Pan doktor Suknička, primář gynekologie.
         — Cože?
          Můj hlas zněl nepříčetně. Sestra se sklonila níž. Šeptala.
         — Dnes ho bereme na operaci. Má nádor na mozku.
         — Ježiši.
          Měl jsem říct — těší mě, ale v tu chvíli by se ve mně slušného vychování nedořezal. A Sukničkovi to bylo jedno.

Když primáře gynekologie odvezli na sál, modlil jsem se, aby mu buď vrátili řeč, nebo aby mu sebrali hlasivky.
          Byl jsem několik dlouhých hodin sám.
          Úleva, která mě zalila po zjištění, že jsem stále ve dvacátém století, se vytratila. Vystřídaly ji plíživé pochybnosti. Co je lepší? Probrat se náhle a bez přípravy v době kamenné (nebo i ve třetihorách), či procitnout do slavné éry rudých komančů — navíc s přeraženou páteří?
          Plané filozofování záhy ustoupilo realitě a neporušené paměti.

Celý výjev se mi začal vybavovat jako ve filmu. Pomalu, sekvence za sekvencí, v přesném časovém sledu, do nejmenšího detailu.
          Jitka sedí za volantem, plyn sešlápnutý k podlaze. Předjíždí smrdutou kraksnu, omláceného hráškového trabanta, který schválně zrychluje, co to dá. Jitka se zkouší zařadit, auto několikrát cukne zadkem a řítí se přímo do pangejtu. Vím přesně, kde skončíme, ještě dlouhé vteřiny předtím, než ucítím náraz. Bezpečnostní pásy mě vmáčknou do sedadla a ze zadu přijde další rána. Něco těžkého se urvalo a zastavilo o mý opěradlo.
          Auto stojí na zadních, zapříčené na svodidle, a já se nemůžu hnout. Od pasu dolů jako by mě strčili do mrazáku. Necítím nic. Nemám tělo. Jako když krejčí přestřihne látku v pase. Ale nemůžu usedět na zadku.
          Nehýbej se mnou, křičím na Jitku, která šílí. Pobíhá kolem auta a neví, co má dělat.
          — Zavolej sanitku!
          Celou věčnost, je to snad hodina, držím tělo ve vzduchu. Gymnasta ve vzpěru. Ruce zapřené do sedadla, aby se trup a hlavně zadek ničeho nedotýkal. Jinak se to nedá vydržet.
         — Vildo? Viléme, je tady sanitka.
         — Konečně.
          Sanitka přijela bez doktora. Slyším drsný hlas šoféra záchranky.
         — A dveře spolujezdce?
          Jitka hystericky trylkuje.
         — Nejdou otevřít!
         — Tak ho musím vytáhnout přes řidiče!
          Bráním se. Takhle mě netahejte. Mám něco s páteří! Slyšíte, sakra! Počkejte na hasiče, ať mě odsud dostanou. Do prdele, říkám vám, že — Kurva! Nechte toho!
          Saniťák mě přes vehementní protesty drží ve spárech a jako mrtvolu, která už nic necítí, mě vláčí z auta. Hází mě na nosítka a nakládá do sanitky. Jitka vzlyká. Motor naskočí, kola dvanáctsettřináctky hrabou do vozovky; s prudkým trhnutím vyrážíme.
          Houkačka drásavě kvílí.

V krajské nemocnici jsem se probral na kapačce, přípravy na operaci vrcholily. V mírném rauši jsem zahlédl povědomou tvář. Primář Zapletal.
          — To jste vy, pane primáři? Rád vás vidím.
          Zapletal se usmál. Škoda, že nemůžu říct totéž, Viléme. Obávám se, že se v tobě budeme muset trochu pohrabat. Máš přeraženou páteř.
          — Hlavně, že se ve mně nebude přehrabovat někdo úplně cizí.
          Vjíždím do kosmického prostoru. Světla, operační stůl, podivuhodné přístroje a tvorové ve světlezelených pláštích všude kolem. Ležím na zádech. Ale něco tady nehraje. Můj selský rozum se vzpírá. Něco je špatně. Ležím na zádech. Sakra, já ležím na zádech! Tomu nerozumím. Začínám pochybovat o tom, že tihle duchové v pláštích ví, co dělají. Jo, určitě jsou mimo. Zoufale máchám rukou, abych na sebe upozornil. Co chcete dělat, doktore?
         — Budeme ti operovat páteř, příteli.
         — Tak proč ležím na zádech? To mi budete rovnat páteř přes žaludek? Jak to chcete udělat?
Neměl bych být na břichu?
         — Zavři hubu a nechej to na nás! My si tě otočíme. Teď zhluboka dýchej!
         — Dobře. Dobře.
          Nemám sílu jim vzdorovat. Ovládají mě. Doufám, že umí svou práci. Mají na to školy, spousty let ve vědeckých knihách, stovky hodin na operačním sále. Stejně nemám na vybranou. Musím jim věřit. Bez nároku na právo volby jim odevzdávám všechno, co mám. Drží můj holý život, moji slibnou budoucnost na ostří skalpelu, jejich prsty splétají nitky a úlomky. A já dýchám, dýchám a pak odlétám. Letím, letím, letím…


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz