O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /

Lumír Mikulka

Lumír Mikulka, 38 let, Ostrava

Novinář a překladatel. Knižně: Causa: Jaroslav Foglar (Amosium servis, Ostrava 1990). V 90. letech publikoval povídky v časopise Tramp a připravoval pořady o country a bluegrassové hudbě pro Český rozhlas Ostrava.


Ludvík Svoboda - Tramp v komunismu
(román)


KAPITOLA DVĚ

          V této knize se hodně věcí točí kolem osudů dvou lidí, kolem Hobblefranka a mne, a až si ji přečtete celou, budete vědět přibližně toto: můj kamarád Hobblefrank z československého města Ostrava nejdříve na radu komunistické policie zabil sám sebe a já jsem pak zkusil o devět let později čarovat, abych mu v tom zabránil.
          Pokud vám toto poznání stačí a nedělá vám problém je prostě vzít bez dalších otázek na vědomí, ušetřil jsem vám právě teď hodně práce, neboť žádnou další opravdu důležitou informaci tato kniha neobsahuje.
          Ta Hobblefrankova sebevražda se stala v sobotu 3. března roku 1979 a Hobblefrank měl smůlu, neboť to s ním nedopadlo jako s neznámým mužem v románu dalšího amerického spisovatele Kurta Vonneguta „God Bless You, Mr. Rosewater!“. V té knize najdete přepis telefonického rozhovoru mezi jejím hlavním hrdinou Eliotem Rosewaterem a neznámým mužem, který se chce zabít.
          Spisovatel Kurt Vonnegut to uměl ve své knize vymyslet tak, že Eliot Rosewater dokázal potenciálního sebevraha přesvědčit, aby od svého úmyslu upustil.
          Dialog Eliota Rosewatera a neznámého muže je v románu „God Bless You, Mr. Rosewater!“ zaznamenán takto:
          „ŘEKNĚTE MI, JAKÁ JE NEJNIŽŠÍ SUMA, KTERÁ BY VÁS PŘIMĚLA ZŮSTAT NA ŽIVU JEŠTĚ JEDEN TÝDEN.“
          V TELEFONU BYLO TICHO.
          „SLYŠEL JSTE MNE?“ ŘEKL ELIOT.
          „SLYŠEL JSEM VÁS.“
          „POKUD SE NECHCETE ZABÍT, MOHL BYSTE, PROSÍM, ZAVĚSIT? JSOU TADY DALŠÍ LIDÉ, KTEŘÍ BY RÁDI POUŽILI TUTO LINKU.“
          „MLUVÍTE DIVNĚ.“
          „VY JSTE TEN, KTERÝ SE CHCE ZABÍT.“
          „CO KDYBYCH ŘEKL, ŽE SE NEZABIJI, KDYŽ DOSTANU MILION DOLARŮ?“
          „ŘEKL BYCH VÁM ´JDĚTE SI UMŘÍT´. ZKUSTE TISÍC.“
          „TISÍC.“
          „JDĚTE SI UMŘÍT. ZKUSTE STO.“
          „STO.“
          „TEĎ MLUVÍTE ROZUMNĚ. PŘIJĎTE A POPOVÍDÁME SI.“
          Hobblefrank se s Kurtem Vonnegutem nikdy nesetkal a když chtěl zemřít, nebyl žádný člověk, který by mu dokázal nabídnout sto dolarů, aby jej od sebevraždy odradil.
          Je to škoda.
          Ta věc s rozmlouváním sebevraždy je samozřejmě hodně složitá a nemyslím si, že by to v Hobblefrankově případu sto dolarů automaticky vyřešilo.
          Mohlo se to samozřejmě zkusit, protože je pokaždé dobré zkusit vše, když jde o lidský život, ale nikdo to neudělal. Nikdo nedostal ten nápad - ani já ne. Neuměl jsem tehdy anglicky a neuměl jsem si proto ještě přečíst Vonnegutův návod, jak hovořit s lidmi v takových potížích.
          Polehčující okolnost je, že jsem tehdy byl teprve nedospělý chlapec a kdybych pro rozhovor s Hobblefrankem použil věty z románu „God Bless You, Mr. Rosewater!“ došel by Hobblefrank možná k závěru, že jsem právě přišel o zdravý rozum, a měl by tak pro sebevraždu rázem ještě o jeden důvod více, protože mne měl rád.
          Žili jsme oba dva v československém městě Ostrava, kde ve druhé polovině šedesátých let a potom ještě rok a dva měsíce na začátku následující dekády vycházel Hobblefrankův časopis Tramp, na který asi opravdu hodně lidí vzpomínalo ještě dost dlouho poté, co komunistické úřady zastavily jeho vydávání a Hobblefrankovi zakázaly psát také do všech ostatních československých novin a časopisů.
          Byla to tehdy taková doba, kdy se hodně věcí zase zakazovalo, a vím, že Hobblefrank nebyl jediný, komu se tenkrát něco podobného přihodilo, i když to prý v Ostravě bylo s komunisty a jejich úřady ještě o něco těžší, než jaké to bylo na jiných místech Československa.
          Úplně snadné to s nimi ve skutečnosti nebylo asi nikde na světě, jenže Hobblefrank měl proti zbytku světa tu velkou smůlu, že žil v dělnickém městě, které komunisté pokládali vždy tak trochu za svou baštu a o kterém si mysleli, že si právě tam mohou vůči odbojníkům dovolit úplně všechno. Paradox je, že Hobblefranka politika a komunistická ideologie v podstatě vůbec nezajímala a jeho odbojnost spočívala výhradně v tom, že psal o normálních věcech tak, jak o nich chtěl psát, a neptal se nikoho, zda by to neměl dělat jinak.
          Podle mínění ostravských komunistů a jejich policie už nemohl udělat nic horšího.
          Kdyby byla řeka Ostravice protékající městem dost hluboká a široká, zalévaly by se v Ostravě možná právě takovým odbojníkům nohy do betonu a pak by policisté ty neposlušné lidi bez slitování topili pod Mostem pionýrů v centru města. Mafie to tak ve svých městech dělává a také komunisté považovali za věc prestiže, že v Ostravě budou jedinými pány oni. Představa, že jim to má kazit nějaký časopis pro tuláky a ochránce přírody a jeho šéfredaktor svým psaním, pro ně byla nesnesitelná.
          Časopis Tramp komunisté zakázali, ale s vodou v Ostravici to nebylo nikdy příliš valné — až do záplav v létě roku 1997 jí bylo většinou málo — a starý Most pionýrů vylétl po explozi plynu mezitím do vzduchu, ale vůči Hobblefrankovi si toho komunisté po pravdě řečeno dovolili dost i bez betonu a bez hluboké vody a bez mostu — určitě si toho dovolili více, než kolik si toho dovolí třeba britská vláda vůči vůdcům po zuby ozbrojených katolických teroristů z Irské republikánské armády, kteří střílejí ze samopalů po protestantech a odpalují v obchodních domech plných nic netušících lidí své bomby.
          Tohle je dobré vědět: je o mnoho pohodlnější být náčelníkem vraždících teroristů v parlamentní demokracii nežli spisovatelem a novinářem ve městě ovládaném totalitní diktaturou.
          Zatímco náčelník teroristů si může najmout dobrého advokáta, který ho z toho u soudu vyseká, když se mu dobře zaplatí, žil Hobblefrank ve státě, kde málokdo věděl, že obhájce má u soudu právo odporovat obžalobě. Ve skutečnosti to bylo dokonce ještě o něco horší, protože komunisté, jakmile se dostanou k moci, žádají, aby obhájce i obžalovaný s obžalobou spolupracovali a pomáhali jí shromažďovat důkazy viny. Dost často se to ale všechno obešlo úplně bez hry na soudní proces a policie to zařídila včetně stanovení trestu a vykonání rozsudku sama.
          Tak to prostě je a přesně to vystihl dialog mezi vyšetřovatelem a vyšetřovaným z gruzínského filmu Pokání, promítaném i v Československu na konci osmdesátých let, kdy se zdálo, že komunisté se zase chtějí na chvíli tvářit jako lidé, kteří se umí poučit ze svých vlastních špatných činů a dokáží je znovu neudělat — dostanou-li ještě jeden opravný pokus.
          Ve filmu Pokání se říkalo toto:
          VYŠETŘOVATEL: JAKÝ BYL VÁŠ ŠPIONÁŽNÍ ÚKOL?
          VYŠETŘOVANÝ: MĚL JSEM VYKOPAT TUNEL Z BOMBAJE DO LONDÝNA.
          VYŠETŘOVATEL: KDO VÁM V TOM POMÁHAL?
          VYŠETŘOVANÝ: VŠICHNI SPIKLENCI.
          VYŠETŘOVATEL: KONKRÉTNĚ? KOLIK LIDÍ?
          VYŠETŘOVANÝ: DVA TISÍCE SEDM SET.
          VYŠETŘOVATEL: JMÉNA SI OVŠEM NEPAMATUJETE?
          VYŠETŘOVANÝ: EXISTUJE SEZNAM. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE NEBUDE NESNADNÉ DO NĚJ NAHLÉDNOUT.
          VYŠETŘOVATEL: JAKOU DALŠÍ ZÁŠKODNICKOU ČINNOST JSTE PROVÁDĚLI?
          VYŠETŘOVANÝ: S CÍLEM VYHUBIT OBYVATELSTVO JSME ZASELI OTRÁVENOU KUKUŘICI.
          Vyšetřovaný se jmenoval Micheil a když pochopil, že ani nejabsurdnější přiznání mu nevrátí svobodu, spáchal ve vězení sebevraždu. Udělal toto: udeřil hlavou do klavíru, rozplakal se a padl mrtev na zem.
          V době premiéry filmu Pokání byl Hobblefrank už dávno po smrti a když dnes myslím na jeho sebevraždu a na promítání gruzínského filmu Pokání, znějí mi v hlavě často dva verše z divadelní hry Sen noci svatojánské, kterou napsal William Shakespeare.
          V brožovaném vydání textu Snu noci svatojánské v edici New Penguin Shakespeare je najdete citovány v předmluvě na straně 32. Ve výtisku, který mi Anne Bent z Chesteru darovala a který jsem později prodal do antikvariátu v témž městě, byly zatrženy spolu s řadou dalších veršů modrou propisovací tužkou. Proto jsem si jich všiml.
          Jsou to tyto verše:
          THESE THINGS SEEM SMALL AND UNDISTINGUISHABLE,
          MNĚ VŠECHNO SPLÝVÁ, VŠE JE NESKUTEČNÉ,
          LIKE FAR-OFF MOUNTAINS TURNES INTO CLOUDS.
          JAK HORY, KTERÉ NEROZEZNÁŠ OD MRAKŮ.
          Vím, že William Shakespeare to myslel úplně jinak a že mu nešlo o podobnost mezi životem v komunistickém státě a filmem, neboť ve Shakespearově době ještě žádní komunisté nikde na světě nevládli a do příchodu jejich anglických předchůdců z řad ostrých hochů ve službách kralovraha a diktátora Olivera Cromwella, kteří zavřeli všechna anglická divadla, zbývalo takřka půl století.
          Toho se ale William Shakespeare nedožil.
          Šťastný William Shakespeare!
          Filmy se začaly promítat ještě později.


/Zveřejněno 15. 7. 2002/



Formátuj pro tisk
Návrat na homepage