O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /

Naďa Bilincová




Naďa Bilincová, Praha
Autorka čtyř dosud nepublikovaných básnických sbírek, textařka, zpěvačka.


Medvídek
(sbírka próz)


BOTANICKÁ ZAHRADA

Je jaro. Byla v Botanické zahradě a pršelo. Šla tam schválně v dešti. Věděla, že tam nikdo nebude, že tam bude sama. Pršelo jen drobně, a tak se dalo chodit mezi stromy a keři a prohlížet si je. Moc toho ještě nekvetlo, protože to byl teprve začátek jara. Zahrada měla v dešti zvláštní atmosféru, umocněnou domy, které ji obklopují. Dvě velké staré budovy přírodovědecké fakulty, záhadná kulisovitá stavba, údajně sklad dekorací Národního divadla, se tyčí na kopci nad zahradou, a jednopatrový dům u vchodu, který vždy vypadá opuštěně. Ani teď se tu nic nepohne. Kdo v něm asi bydlí? Spřádala si o něm různé historky. Za několik týdnů je v zahradě znova, ale teď tu má s sebou druha. Dneska hřeje slunce a jaro už udělalo pokroky, rododendrony jsou v plném květu. Procházejí se zahradou, on jí něco vypráví a ona se najednou zadívá k záhadnému domu u vchodu. Za oknem vidí postavu, která se podivně pohybuje. Chvíli jí trvá, než rozpozná, že je to mladý, úplně nahý muž, než jí dojde, co vlastně vidí. Rychle odvrací hlavu. Její druh vedle ní nerušeně mluví a ona ho neposlouchá.
(červenec 1995)



OBEJMUTÍ

Dívka odemyká dveře a vstupuje do neznámého prostoru. Zavírá oči. Vnímá nejdříve vůni vzduchu, snaží se zaslechnout zvuky. Neslyší nic, jen zachycuje svými smysly zvláštní jemné vibrace. Otevírá oči a dívá se. Vidí zšeřelou chodbu, zleva do ní přichází světlo ne úplně temné noci. Jde za ním. Vchází do kuchyně a z ní dál projde otevřenými dveřmi do malého pokojíku, který je prázdný. Vrací se zpátky na chodbu. Přímo proti ní je otevřená koupelna, před ní další dveře vlevo. I ty jsou otevřené, modrý přísvit naplňuje pokoj. Jde k oknu, poodhrnuje modrý závěs a dívá se do opuštěného dvora, pomalu pouští závěs zpátky a vrací se pokojem, projde chodbou do další místnosti, velkého obývacího pokoje. I ten tone v přítmí, skrze dvě okna vidí protější domy, na pootevřených balkónových dveřích se vzdouvá záclona. Zbývají ještě jedny dveře vedle černého piana. Dívku přitahují. Jde k nim a pomalu je otvírá. Na široké posteli sedí ve tmě dekou přikrytá žena. Dívka bez váhání vykročí k ní, obejmou se navzájem. Nikdy předtím se neviděly.



TĚLO

Okno je otevřené do letního večera. Po celodenní práci v horkém dni cítila únavu. Zároveň ale příliv jakési zvláštní tělesné síly. Vstupovala na místo únavy a zaplavovala celé tělo. Zatoužila po tom, aby ji někdo obejmul. Vklouzla pod peřinu a objaly ji ruce. A ona nemůže vysvětlit, proč najednou nechce… V teplé noci venku cvrkají cvrčci. Ten zvuk ji přenáší jinam, do jiných světů. Vstane z postele, jde k otevřenému oknu a proleze jím do zahrady. Je tu sama, jen teplý vzduch ji objímá. Chodí zahradou sem a tam, pak se vrací zpátky. V okně jí znovu vycházejí vstříc ruce a ona se jim poddává do chvíle, než se uvidí sedět v okně v náruči cizího člověka, než uvidí sedět v okně svoje tělo.



NOC S HASIČEM

Je večer na Čarodějnice. Na louce na kraji lesa stojí připravená obrovská hranice. Cestou bylo vidět z vlaku na kopcích hodně takových hranic. Některé byly úhledně poskládané, jiné byly jen obrovské kupy roští a dříví. Poslední z nich, ta, kolem které šly a která byla blízko místa, kam mířily, byla taky jen taková hromada. Kolem ní už se scházeli lidi z vesnice, ale oheň ještě nezapálili. Skoro všichni teď byli asi tady, máj, vztyčenou vedle hasičské zbrojnice, nikdo nehlídal. Bylo by snadné ji podříznout. Ale hranice na louce u lesa, taky teprve připravená k zapálení, to bylo něco jiného. Co to bylo doopravdy, dalo se poznat, až když dokonale vystavěnou pyramidu zapálili zvlášť k tomu vyrobenou dlouhou smolnou loučí. Když jazyky ohně, které rychle pohltily vycpávku z roští, začaly nejdřív olizovat a pak ohlodávat konstrukci z polen, nebylo možné se od toho divadla odtrhnout. Všichni stáli dlouho beze slov a bez hnutí. Uvnitř se divoce točily vzduchové víry a chrlily jiskry, které se spojovaly do svazků a pak se rozprskávaly na jednotlivé ohnivé čáry. Naposledy zažhnuly ve výšce a zhasly. Takhle tady vydržely stát a dlouho se dívat, kolem nich proudilo veselí téhle divoké jarní noci, které jako by se jich vůbec netýkalo. Mezitím se lidi pomalu vytráceli. Začalo drobně pršet, ale ony tu stály mlčky dál. »Mrzí mě, že nás v tuhle noc nikdo nepolíbí,« promluví pak jedna z nich. »Taky na to myslim. Ale ta noc sama, ten oheň, obejdeme se bez toho.« Do záře ohně vstoupily nečekaně ze tmy dvě postavy, dva muži. »Přišli jsme se podívat, co tady děláte, proč nejdete dovnitř, když prší.« Je vidět, že muži něco chtějí, ale trvá to dlouho, než řeknou co. Obě ženy jim pak nastavují nejdřív tváře a pak rty a muži je líbají. Déšť začíná houstnout. »Pojďte dovnitř, už jste úplně promokly,« vyzvou je muži a ony je poslechnou. Opouštějí oheň a jdou za nimi do domu. V kuchyni si ženy sundávají mokré kabáty a přehazují je přes opěradla židlí. Kuchyň je prázdná, jsou tu jen ony dvě a ti dva muži. Posadí se k malému kulatému stolu a pijou víno a pivo, které jeden z mužů podle potřeby přináší odněkud z chodby, a mluví o ohni. Jeden z nich se přiznává k tomu, že je dobrovolný hasič, že ohně spíš hasí, než rozdělává. A tak se rozvíjí hovor o věcech, které mají něco společného s ohněm. Napadají je bláznivé souvislosti a každý nápad, s kterým někdo z těch čtyř přijde, všechny divoce rozesměje. A směje se i hasič, přestože se mu vlastně vysmívají. Nebere to konce. Divoký smích otřásá celým domem, nejde to zastavit. Najednou se v kuchyni otevřou dveře a v nich se objeví rozespalá žena, oblečená v obnošených vytahaných kamaších, obličej má zkřivený vztekem. Zabodne oči do hasiče. »Jdi spát,« rozkáže mu a on ji poslechne. Zvedne se a zkroušeně se šourá pryč. Začíná se rozednívat. Oknem je vidět na oheň, který stále ještě hoří. Ani vytrvalý déšť nedokázal uhasit jeho žár. Když hasič se ženou odejdou, otevřou se v kuchyni další dveře. Tentokrát z komory vedle kuchyně. Vyjde odtud jiná žena, taky ve vytahaných kamaších, a vyčítavě se podívá na zbylého muže. Jde ke kamnům a začne rozdělávat oheň. Postaví na plotnu hrnec s vodou, vypadá to, že se chystá mýt nádobí. V kuchyni je najednou ticho, jen rozhořívající se dřevo v kamnech praská. Dvě ženy a muž se zvednou, seberou kabáty a jdou ven, kde je přivítá světlo nového dne a déšť, snášející se už jen v jemné spršce. Trojice míří k ohništi. Oheň se teď proměnil v popelovou sopku, jež se na různých místech otvírá rudými krátery, ze kterých sálá žár. Všichni tři tu chvíli stojí a pozorují rudá kola v popelu. Pak muž obě ženy obejme okolo ramen a vede je do lesa ke krmelci se seníkem. Tady schovaní pod přístřeškem spolu mluví o všem, o čem by se asi jindy mluvit neodvážili. O zklamané lásce, nenaplnitelné touze a trýzni z ní. Až sem je cítit kouř z dosud žhavých uhlíků. (podzim 1996)

/Zveřejněno 13. 6. 2002/



 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz